Zdá se ale, že jsem ještě nevysvětlila to hlavní. Nejdůležitější věc spočívala v tom, že v květnu 1986 hlavní město jednoho polozapomenutého národa, město nazývané ve východní tradici „druhým Jeruzalémem“, a obdobně jako první Jeruzalém i tento byl považován za „věčné město“ (počátky jsou neznámé, zakladatelé legendární, nepřetržitá historie minimálně 15 století), celé v jeden moment ucítilo, že je smrtelné – a několik týdnů v tomto stavu žilo jako zatnuté v pěst. Ve stresologii popsané fáze reakcí na katastrofu („To není možné!“, „Jak se to mohlo stát?“ a „Proč zrovna já?“) prožíval samozřejmě každý po svém, ale subjektem trápení bylo tak jako tak „my“: „my“– město, „my“ – národ a následně, ale nevyhnutelně „my“– lidstvo a „my“– život.

Žádná analogie se tady nehodí, já to nazývám horor, dokonce i klidně s velkým písmenem – Horor: pocit, že konec světa už nastal, jen my jsme se to dověděli příliš pozdě. Dějiny skončily, zůstala fyzika: prázdné ulice zářící v mokrém lesku, nesnesitelně kvetoucí zahrady a parky (místa se zvýšenou radioaktivitou!), natěsno pozavíraná okna, která také blyštivě zářila proti slunci jako nečekaně oslepená bělma (jako prototyp našich dnešních „černobylských katarakt“ a raných glaukomů…), planeta bez lidí, svět, který po sobě zanecháme, poté co ho umyjeme a nazdobíme. Jenže – pro koho? Kdyby uprostřed dne někde na ulici přistáli mimozemšťani, nikdo by se nedivil. Alespoň by to odpovídalo zákonům kompozice známým z dřívějška: aspoň nějaké rozuzlení.

Ale žádní mimozemšťané se nekonali.

My, kteří jsme nemohli odjet (a byli i tací, kteří nechtěli, rozhodli se zůstat se svým městem jako ti černobylští navrátilci – v každém případě obecný postoj k těm, kteří brali útokem nádraží a v panice se bezcílně rozutíkávali, byl trochu přezíravý, výjimku tvořili pouze rodiče s malými dětmi, i když možná že v tom hrálo roli i to, že odjeli především ti privilegovaní, nomenklatura, stejně jako tomu bylo v prvních dnech války…), scházeli jsme se za utěsněnými okny, dávali si „protiradioaktivní“ cabernet (jodid draselný se stejně neprodával!), ochraptělými jodidovými hlasy starých tuberáků si vyprávěli poslední zprávy, vtipy a oplzlé říkanky („Ukrajinci – lidé hrdí, na záření prostě prdí!“, „Na políčku oře traktor, za vsí nám hoří reaktor, nemocný-li je tvůj oud – MAAE s ním umí hnout!“), dívali se skrze čistě umyté sklo na své město – nejkrásnější město na světě! – a čas od času zopakovali: „Dobré to bylo město!“ Vtip, který v každé společnosti vždycky vyvolal smích bez ohledu na to, kolikrát se opakoval: zvěsti o možné evakuaci Kyjeva, následujícího Prypjať, se kolem nás točily velmi naléhavě (jak vyšlo najevo až po rozpadu SSSR, tato varianta se „nahoře“ skutečně projednávala!). Jistou dobu ještě navíc nad městem viselo nebezpečí úniku radioaktivní vody z elektrárny a možnosti prosáknutí do Dněpru. Ve výhledu tedy kontaminace celého povodí Černého moře. No a co jiného se při tomhle dalo dělat, když ne se smát? Snad poslouchat Wagnera? (Kde lze poslouchat Wagnera bez hysterie, tam to ještě není tak špatné!)

Všimněte si, že v Trierových filmech se nikdo nesměje, když dojde na strach. A to je dle mého nejjasnější znamení, že jeho lidstvo si nic lepšího nezaslouží. Smích není jen způsob psychické sebeobrany, je to také projev sociální upřímnosti (ne se všemi lidmi se můžeme smát a rozhodně se příliš nenasmějeme o samotě). Sdílený smích je stejně životně důležitý pro každodenní lidskou komunikaci jako společné jídlo. Pokud i v rodině, a to dokonce tváří v tvář společné smrti, každý do konce zůstává beznadějně osaměle uvězněný ve svém „kokonu role“ jako na formálním večírku („starostlivý otec“, „jemná matka-hospodyně“, „problémová vzpurná disidentka“ – nic se ve srovnání s první částí filmu nezměnilo, všechny loutky zůstávají na svém místě!) a odváží se vylézt z toho kokonu a vzít se za ruce až tehdy, kdy je třeba upokojit dítě před dopadem nebe na Zemi (a ani tady nejde o vylezení, jen změnu scénáře hry – tentokrát dětského, takže v poslední chvíli hra naprosto kouzelným způsobem dostává konečně smysl: už nerozděluje, ale spojuje), pak takovému lidstvu opravdu už nic nepomůže, s tím souhlasím.

V našem případě v takových „kokonech rolí“ dále defilovali ortodoxní partajníci, lektoři ÚV komunistické strany, kteří svým chováním silně připomínali hrdinu Kiefera Sutherlanda (anebo to hrdina Melancholie pětadvacet let poté následoval je?), a ještě důstojníci KGB, kteří tehdy museli být jediní spokojení, protože dostali práci: na konci května jeden takový přišel verbovat i mě (ten příběh jsem pak použila v jedné epizodě Muzea opuštěných tajemství). Skoro tři hodiny jsme se mužně toulali ulicemi „na čerstvém vzduchu“ a udivovali občasné kolemjdoucí (on mi sice navrhl, abychom šli do restaurace – v té době se pobyt „na čerstvém vzduchu“ nedoporučoval již zcela oficiálně –, ale s tím jsem nemohla souhlasit, protože restaurace znamenala už víceméně počátek souhlasu, po němž by bylo mnohem obtížnější odmítat „spolupráci“. A nadýchat se trochy mikrorentgenů navíc – jaký v tom je vlastně rozdíl, zda víc nebo míň? – byla rozhodně mnohem lákavější varianta).

Po pěti letech se země všech těchto vážných mužů akorát pokryla svou Melancholií, a pokud to řada z nich stejně vážně chápala jako „planetární explozi“ (nebo slovy ruského prezidenta jako „největší geopolitickou katastrofu 20. století“), pak ve srovnání s Trierovými hrdiny tito měli alespoň tu výhodu, že jim stejně nic nedošlo. Ti, kteří se snažili pochopit, tuto výhodu neměli. S Hororem, který se nám otevřel, jsme se museli naučit žít: slovy trierovského mýtu – naučit se slunečním koupelím ve světle Melancholie.

Popisné tabule s názvy některých zaniklých měst a obcí v okolí Pripjatě, jež musela být vystěhována a zasypána zeminou.

Popisné tabule s názvy zaniklých měst a obcí v okolí Pripjatě.

FOTO: pro Novinky Alena Pecháčková, Novinky

Otázka „Proč my?“, stejně jako všelicos dalšího, když už se položí, předpokládá někde v lidském kolektivním vědomí přítomnost odpovědi. Možná někomu tahle idea bude připadat bláznivá, ale pokud si na chvíli zkusíte představit, že jste režisérem toho filmu, v němž my všichni, všech sedm miliard „neopeřených dvounožců“, tvoříme pouhopouhý kompars, pak musíte uznat, že: placy k výrobě takové zkušenosti byly v obou případech, jak Černobylu, tak Fukušimy, vybrané vůbec ne náhodně. Každý dostane tolik, kolik vydrží – fakt stejně spravedlivý jak pro jednotlivce, tak pro celé národy. Vyšlo to tak, že první, kdo se měly seznámit s „novým hororem“, který s sebou přináší éra ekologických katastrof, byly národy, v jejichž paměti již byla zkušenost apokalypsy – ne kolektivní smrti doby masových vražd, ale právě konce světa, tedy takové katastrofy, při níž se hroutí původní (vesmírný) řád věcí – a příroda přestává být pro člověka biologickým domovem.

Japonsko získalo tuto zkušenost v roce 1945 po svržení amerických atomových bomb. Ukrajina v roce 1933 po zcela jiném „bombardování“, které pak téměř 60 let zůstalo neviditelné (mimo tajně předávané vzpomínky v rodinách obětí), a z hlediska civilizačních následků proto dosud nedostatečně vyhodnocené. Takže musím alespoň stručně vysvětlit, proč se „třiatřicátý“, jak se dosti spiklenecky dlouhou dobu říkalo v živém jazyce (oficiální název hladomor není starý a mezi starší generací se stejně neujal), odrazil v ukrajinském vědomí jako trauma možná větší než druhá světová válka a skutečně velice ontologické.

Nejde o přesný počet úmrtí, který se pravděpodobně již nikdy nepodaří určit („od 3 do 10 miliónů“ – nůžky samy o sobě děsuplné!). A dokonce ani nejde o to, aby se nakonec jasně a zřetelně ukázalo prstem na viníky (hlavní kámen úrazu, kvůli kterému se hladomor neustále stává předmětem mezinárodní politické konjunktury a nadále bouří mysli nejen samotných historiků!), alespoň nejen o to, i když je velmi důležité, aby si lidstvo 21. století uchovalo víru ve zdravý rozum (mučednická smrt miliónů lidí najednou, na jednom místě a z téhož důvodu, za tu smrt tady už osm desítek let „není nikdo zodpovědný“, ta stejně trčí do prázdna v rozporu se základními pravidly našeho civilizačního soužití – myšlenkou přirozeného práva a Kantova kategorického imperativu, a spojit je tak, aniž by upadly do schizofrenie, nikdy nevyjde). Kromě toho, zajdeme-li ještě dál, lze dokonce hypoteticky zavřít oči (i když to je určitě nejtěžší!) před více než půlstoletým zákazem oplakávat mrtvé, narážejícím již na samotné základy identity druhu homo sapiens, jenž se odebral z jeskyně (ještě za dob, kdy jsem studovala, byly debaty o „třiatřicátém“ kvalifikovány jako protisovětská agitace. V autobiografickém románu Antona Sančenka, který se narodil roku 1966, je vzpomínka, jak si – v roce 1989 námořník sovětské flotily – poprvé na vlastní oči přečetl v novinách to, o čem do té doby útržkovitě slýchával od svých prarodičů, seděl na lavičce v přístavu s novinami v ruce a nahlas beze studu plakal: v psychologii se tomu říká „trauma třetí generace“). Ale, opět připomínám, nejde o toto – tohle všechno (a mnoho dalšího, nepojmenovaného) ještě spadá do zóny „starého hororu“: do toho, co „lidé dělali s lidmi“. Útok stalinské kolektivizace byl zacílený hlouběji a jeho hrot se zabodl do jedné z nejstarších zemědělských civilizací („národ bojovníků a oráčů“), která ve své době dovedla odolat náporu stepi – a protože se rozkládala na území s nejlepší světovou černozemí (tady jí je více než čtvrtina ze všech globálních zdrojů), až do 20. století neměla na svém dějinném kontě hlad.

Jak je známo, geografie je osud a ta legendární černozem v ukrajinském osudu nesehrála roli menší než lesy v osudech mnoha národů Evropy a „velká step“ zase u národů Asie. Ať už dělali lidé na této černozemi v průběhu minulých staletí cokoli s jinými lidmi, ve vědomí generací byl ničivý potenciál jakékoli lidské vůle vždy překryt vytrvalým a neotřesitelným přesvědčením silným jako fyzikální zákon: „Země nás uživí!“ (A ona také živila: a to i během první světové války a válečného drancování v letech 1918 až 1920 po nájezdech té části Ukrajiny, která se zanedlouho stala sovětskou, kdy se podával chleba ještě stále jako voda, zdarma k hlavnímu jídlu.) Jinými slovy – Bůh je silnější než ďábel, světem vládne řád – stejně jako od jeho stvoření: „A Bůh řekl: „Hle, dal jsem vám na celé zemi každou bylinu nesoucí semena i každý strom, na němž rostou plody se semeny. To budete mít za pokrm.“ To je hlavní zásada a veškerý zbytek je tvrdá práce v potu tváře, aby se semena stala pokrmem, a pravidelná nutnost bránit své pole se zbraní v ruce – to už je „od zlého“ (výsledek prvotního hříchu!), nejdůležitější je, že dokud jste na své zemi a upřímně se snažíte, žádné katastrofy „od lidí“ vám nehrozí: Bůh je na vaší straně.

Plán, podle kterého měl být tento prvotní světový řád zničen, jak se zpívalo v ruské verzi Internacionály, „do osnovanja“, nebyl ani tak ekonomicko-politický (nepočítáme-li za ekonomický cíl úmyslnou proměnu obilnice Evropy v pustinu!) jako ve skutečnosti skrytě náboženský – „bezbožný“ (sekulární vědomí pouze nahrazuje „Boha“ zákony společenství, ale koncept apriorní danosti, darovanosti každému člověku plodů země k opracování na pokrm nezpochybňuje a žádný potravinářský průmysl, dokonce ani genové inženýrství tento koncept nezměnily: my víme, že nadále jíme, ať už jakkoli přepracované, to, co jsme dostali na planetě již hotové, postaru řečeno „co Bůh dal“). Stalin dostal zálusk přímo na místo „absolutního dárce“ – Toho, který dává (a bude-li chtít, může i vzít!) semena na pokrm, mytologického otce živitele, jemuž jedinému nyní patří modlitba díkůvzdání za chleba na stole. Technologie uskutečnění tohoto plánu – sebrat svobodným zemědělcům veškerá semena do posledního zrnka a obklíčit je vojsky, aby nemohli utéct, jako pokusné králíky v kleci je donutit bezmocně skonat nejhorší, pomalou smrtí na téže zemi, která bez semena vmžiku ztratí veškerou svou životodárnou sílu (doslova rejt držkou v zemi: tak co, sviňáci, kdo tady má moc?!), to už je, abych tak řekla, práce druhotná.

Primární byla tak jako tak velikost plánu – kosmogonická ambice, která se v té době mohla rozsahem vyrovnat snad jen stejně „odvážným“ projektům Hitlera na předělání světa. (Je příznačné, že když ten okupoval Ukrajinu, zachoval nedotčené Stalinovy kolchozy, jen se navíc pokusil vyvážet ukrajinskou půdu do Reichu: stejná praxe likvidace ekosystému, která zde byla roku 1933 zahájena jeho předchůdcem, i když dle poněkud odlišné, jak říkají psychiatři, „struktury deliria“.)

To byl opravdový „dopad nebe na zem“ – v novodobých dějinách první technogenní ekologická katastrofa. Dne 26. dubna 1946, přesně 40 let před černobylskou havárií, si Oleksandr Dovženko zapsal do svého deníku: „Třída se mi rozpadla před očima jako atom (sic! – OZ!). Zmizel konzervativní princip (…) Rozpadla se třída rolníků a změnila se v lidstvo.“

Má smysl dodat, že se „rozpadla“ právě ta třída, která v lidstvu odpovídala za vztah k přírodě jako matčině lůnu. Byla ze samotné podstaty přirozeným nositelem nejkonzervativnějšího ekologického vědomí. S „rozpadem“ této třídy se přetrhla pupeční šňůra a náš lid vletěl do umělé reality druhého řádu jako stratosférický balon bez pojistky (připouštím, že něco takového se muselo odehrát ve vědomí Japonců po Hirošimě a Nagasaki: k přírodě, která jednou „zradila“, když se poslušně v lidských rukách stala zbraní proti vlastnímu druhu – v ulovené smrtonosné ryby, v utržené radioaktivní jablko – už nemůže dále existovat ta intimní, dětská důvěra, kterou mají oráči, rybáři a pastevci). Pak už bylo možné i v samotné přírodě štěpit cokoliv a jakkoliv, včetně atomu.

Když roku 1971 začala výstavba jaderné elektrárny v oblasti nedotčených pralesů v blízkosti starodávného Černobylu (první zmínka spadá do roku 1193), protestovala už pouze Akademie věd Ukrajinské SSR, jejíž hlas již dávno nic neznamenal: svého hlasu byla Ukrajina zbavena v roce 1933 – a zdálo se, že navždy.

Oksana Zabužko

Oksana Zabužko

FOTO: Rita Kindlerová

Dovženka trápila otázka – co bude s „neviděnou energií“, která se uvolnila s „rozpadem rolnictva“? (Věřil, nebo spíše chtěl věřit, že průmyslová přeměna přírody lidmi nebude na její škodu, ale povede k nové symbióze. A celý svůj tvůrčí život se snažil sám sobě dokázat, že je možné přenést tradiční ukrajinskou agrární utopii i do doby „nového hororu“, dle jeho verze – „zušlechtit komunismus zahradami“.) Nyní je při zpětném pohledu už jasné, kam ta „uvolněná energie“ vedla: k zachování SSSR. Bez ní by nevydržel až do konce osmdesátých let. Byla to energie strachu – hlubokého, smrtelného, pronikajícího až do morku kostí a skutečně „neviděného“ pro jeho masivnost: energie, kterou Stalin jako opravdový sociální fyzik dostal z Ukrajiny hladomorem a která ve svém „pozitivu“ pro totalitní impérium mnohokrát převážila všechny demografické, ekonomické a ekologické ztráty dohromady. Jen za pomoci hladomoru se podařilo zpacifikovat Ukrajinu, kterou Stalin tolik potřeboval a která i když se stala ve dvacátých letech komunistickou, považovala se do počátku třicátých let za nezávislou (taková svého druhu rudá obdoba Výmarské republiky, později nazvaná historiky „rozstřílené obrození“) a na jakýkoli pokus o politický tlak z Kremlu odpovídala oficiálními protesty a selskými bouřemi. Po roce 1933 veškerý masový odpor v tomto regionu ustal – na více než půl století.

Černobylská katastrofa paradoxně zapracovala u Ukrajinců v zamořených oblastech jako svého druhu terapeutický šok – jako zaříkávání, zrušení zakletí vzniklého před dvěma generacemi. Odehrávalo se to neuvěřitelně rychle, přímo před mýma očima v Kyjevě s maximální intenzitou, jakou snese lidská psychika – během toho května naší „Melancholie“.

Kdyby se dal v paměti přehrát celý ten měsíc jako film rychlostí 24 snímků za vteřinu, možná by bylo možné spatřit, jak kvapně se ztrácely zavrtané do podvědomí tří generací – těch, které přežily rok 1933, a jejich potomků – základy sovětské moci na Ukrajině: strach z její všemohoucnosti soustředěné v Kremlu. Před 53 lety tato vláda Kyjevu dokázala, že je silnější než zákony přírody. A Kyjev se pokořil, skrčil se a upadl do stavu provincie („třetí největší město v SSSR“), uznal její právo demiurga rozdávat podle své vůle potraviny, ochranu a teplo („Sovětská moc vám dala všechno!“ V těchto zaklínadlech vyrostla moje generace, aniž by si kladla otázku: a kdeže to „všechno“ vzala?). A ejhle, všemohoucnost se ukázala být fikcí. Nebe a země se vrátily na svá místa. A divoký, současným obyvatelům města neznámý prvotní strach z Tajemných Sil Vesmírné Noci, které náhle vrazily do našich betonových krabic – ach, jak jsou jen, podívejte se, křehké! – neviditelně smrtonosnou „Mendělejevovu tabulku“, naplnil veškeré naše životy a vytěsnil z jejich nejvýznamnějších míst ty ubohé červíčky v nepadnoucích šatech, kteří po dvou týdnech od rozruchu vylezli ze svých kremelských ulit před kamery, zablekotali do nich něco ubohého a pokusili se zachovat si tvář: to z nich jsme měli strach?

Pamatuji si na tehdejší „povinné politické informace“, kdy sály – neslýchaná to věc v paměti živých generací! – za rozhořčeného křiku vyháněly z tribun partajní agitátory poslané z Gorbačovova rozkazu mezi lid, aby vysvětlovali: vřískot, zpočátku o vysokých tónech, typicky ženských, mužům to trvalo déle než nám. Ale, Bože můj, jaký to byl do té doby nezažitý pocit, ten první, hořký, radioaktivní nádech svobody! Odchod z paralytického „kokonu role“, díra v betonovém sarkofágu, smrt ve vzduchu, smrt na milovaných rtech, smrt v mateřském mléce, kterým nesmíte krmit své dítě, smrt v trávě, v listu, v květinách, v pobřežním písku, zdechnem, všichni zdechnem, zůstanou po nás jen krysy a švábi. Šmejdi, svoloč, co to udělali, co to s námi všemi udělali?!

Veškerá sociální tektonika se hnula a už se vezla – v hlavě, tak jak to v historii vždycky nastane: nejprve v hlavě. Západ, který vůbec nic nepochopil, nadále tleskal Gorbačovovi za „socialismus s lidskou tváří“ a prozpěvoval „Michail, Michail“ – a z Michaila zatím vytékal otvorem v sarkofágu padesátiletý ukrajinský strach jako z dětské gumové kachničky. My jsme ten pískot slyšeli. A v našem vědomí neustále sílil – přehlušil všechny dozimetry světa.

(Uplyne dvacet let a kritici nazvou nás všechny, spisovatele, kteří jsme debutovali na konci osmdesátých a na začátku devadesátých let a dnes tvoříme hlavní proud nové ukrajinské literatury, „černobylskou generací“. Nezáleží na tom, že nikdo z nás nic kloudného o Černobylu nenapsal. Do literatury jsme opravdu vstoupili tou dírou v sarkofágu – z ničeho nic do otevřeného prostoru jazyka, s plnými plícemi znečištěného vzduchu a hlubokým, euforickým – existuje takový opojný efekt při nemoci z ozáření! – výdechem chlapce z prologu k Zrcadlu: „Já mohu mluvit!“ A že „mluvit“ jsme měli právo po všech těch 53 letech ukrajinského mlčení. Není proto divu, že na tragédii z roku 1986 ještě nedošlo.)

To nebyl konec světa, to byl jen konec éry, která se zdála věčná. Ochočení apokalypsy, uzpůsobení si ji svým měřítkům – jako převedení z ultrafialové na viditelnou část spektra – tam, kde se s ní mohlo „něco dělat“ (svolávat například už vlastní, na vládě nezávislé demonstrace, vytvářet vlastní občanské spolky, vycházet do ulic, něco požadovat…), do rejstříku politických dějin. V té době bychom více než „my“– město nebo „my“ – národ nedokázali.

Řečeno ještě jednodušeji – Černobyl zahájil ukrajinskou nezávislost.