Dne 26. dubna 1986 začalo v Kyjevě, ve čtvrti Šuljavka sněžit.

Trvalo to minutu nebo dvě. Den už byl téměř letní, slunečný, stromy obsypané květy a kolem třešní a meruněk, které v tuto roční dobu šťastně zahalovaly bílými svatebními kyticemi zmršená sovětská obydlí, bzučely včely v teplých basových tónech na pozadí městského hluku… Vystupovala jsem z přecpaného trolejbusu a první, čeho jsem si všimla, sotva jsem došlápla na chodník, byla změna osvětlení: nad ulicí visel na severní polovině oblohy jak horský hřbet bouřkový mrak neuvěřitelné, nevídané zářivosti – doba předdigitální – jako by byl rozsvícen zevnitř, a západ pod ním hořel studeným, jaksi kovovým leskem – jako v atmosféře jiné planety.

„To je krása!“ vydechl mi někdo za zády.

Vzpomínám si na fascinované kolemjdoucí, jejichž tváře zalévala chimérická zář jako na diskotéce. Podobné snímky, jenom modřeji nasvícené, lze vidět v Melancholii Larse von Triera, v epizodě, kde hrdinové vycházejí na verandu, aby pozorovali vražednou planetu: zakloněné hlavy, strnulé široké úsměvy… A náhle se spustil sníh.

Padal a okamžitě tál. Vzpomínám si, jak sněhové vločky dopadaly na výložky mého saka, sako bylo bílé a já jsem se překvapeně smála stejně jako všichni kolem (to je třeba: sníh uprostřed jara! Sníh na zeleném listě, v šedesátých letech to byl takový ukrajinský hit, la lala lala!), ještě jsem zalitovala, že sněhové vločky na bílém podkladě nejsou vidět: bylo mi pětadvacet a o sněhu jsem věděla jen, že mi sluší. Minulou zimu mě muž, do nějž jsem byla zamilovaná, políbil v padajícím sněhu a snažil se přitom nesetřást sněhovou nadílku z mých vlasů. V tu chvíli jsem se viděla jeho očima. A cítila jsem se jako krasavice.

Ale hned v dalším okamžiku jsem si všimla, že sněhové vločky na ramenou saka zmizely a nezanechaly po sobě kupodivu ani náznak vlhkosti…

Byla-li bych požádána, abych vyjmenovala všechny případy absolutní, „nadlidské“ krásy, které jsem kdy v životě viděla, té krásy, po níž toužili romantici a kterou Rilke tak přesně nazval „počátkem hrůzy, jejž právě že snesem“, pak by se na prvním místě neobjevila milánská katedrála, žádný Taj Mahal ani výhled z lanovky nad nějakým alpským údolím, ani západ slunce nad Atlantikem viděný z okna letadla, ale těch pár minut radioaktivního sněhu na kyjevském Vítězném náměstí dne 26. dubna 1986. Nikdy předtím ani potom jsem takové nebe neviděla – a dala bych hodně za to, abych ho už nikdy nespatřila. Zde se hodí citát z Evangelia: „Je hrozné upadnout do ruky živého Boha.“ To nebe tak i vypadalo – jako by se na něm už už měl ukázat živý Bůh. Jen nikdo ještě nevěděl, že On v tu chvíli zvažuje, jaká část živé země dole má zemřít.

„Zatroubil třetí anděl, a zřítila se z nebe veliká hvězda hořící jako pochodeň, padla na třetinu řek a na prameny vod. Jméno té hvězdy je Pelyněk. Třetina vod se změnila v pelyněk a množství lidí umřelo z těch vod, protože byly otráveny.“

Pelyněk, Artemisia vulgaris, „černobýl“: první slovo ukrajinského jazyka, které se naučili na všech kontinentech – pět let před tím, než se na mapě Evropy objevilo slovo „Ukrajina“ (obě události spolu přímo souvisejí, neboť i dnes lze směle tvrdit, že právě v ten den, 26. dubna 1986, byl sovětskému impériu vynesen konečný verdikt; jakoby se někde na počítači dějin zapnula neviditelná tabulka „do konce Sovětského svazu zbývá xx let, yy měsíců, zz dnů“). A za 25 let pod stejnou hvězdou přišly „vody“, jen na opačném konci euroasijského kontinentu, v Japonsku. Kolik těch vod bylo „otráveno“ a kolik lidí kvůli nim „poumíralo“, to v současné době nikdo živý neví, stejně jako jsme to tehdy nevěděli ani my v Kyjevě.

Takže Rilke měl pravdu (básníci se vůbec zřídkakdy mýlí, jen jim málokdo naslouchá): byl to skutečně začátek. Hrůza přišla později.

Brzy se pak ukázalo, že s hrůzou – dokonce s tou poslední, apokalyptickou – je člověk schopen naučit se žít.

A to je podle mého názoru to nejdůležitější v celém tomto příběhu. Nebo možná i v celé historii 20. století. Staré knihy o tom nepsaly a až donedávna na to v kulturní výbavě lidstva vůbec nebyla slova. My, celá naše současná civilizace, nakažená „melancholickým“ očekáváním vlastního konce jako organismus radiací, je sotva začínáme nahmatávat – obsazovat zónu mlčení.

Vypadá to, že bychom si měli pospíšit.

Za celých těch dvacet pět let jsem o tom nikdy nepsala. A nikdo z mých krajanů se mě nikdy nezeptal proč. Na takové věci se ptají (celkem pravidelně) pouze cizinci. Mí krajané moc dobře vědí, co to je „zóna mlčení“ a jak těžké je se z ní dostat. Když ruský režisér Alexandr Mindadze v Kyjevě představil film V sobotu, natočený v koprodukci s Ukrajinou a Německem, k „25. výročí černobylské katastrofy“, jak bylo oznámeno, kino bylo narvané k prasknutí, ale diskuse se nekonala: po 20 minutách začali lidé masově odcházet. Ty „kriminální vášně v ruské provincii“, které zuřily na obrazovce, měly s událostmi našeho jara 1986 společného asi tolik, kolik hollywoodský Taras Bulba s Yulem Brynnerem s historií záporožských kozáků, a Kyjevané, převážně středního a staršího věku (ti, kteří si pamatují!), „hlasovali mlčky nohama“.

Když se rozsvítilo, v hledišti sedělo asi tucet duší. A já si vzpomněla na jednu televizní reportáž z konce osmdesátých let: novináři se v třicetikilometrové zóně kolem elektrárny vyptávali rodiny, která se po roce putování vrátila po partyzánsku do své rodné vesnice. Přísná, odměřená stařena ve vyšívané zástěře seděla před svým domkem bez pohnutí jako samuraj. K ní se tulil chlapec asi šesti- nebo sedmiletý. Dialog, fatální pro nemožnost pochopení se, vedly dvě civilizace, usedlá a nomádská: nomádská ústy novinářů ženě vysvětlovala, že jediný způsob, jak uniknout smrti, je stát se také nomádkou. Stařena odpovídala krátce – místo ní jasně promlouvala její tvář: byla v ní vepsána nevyslovitelnost prožité zkušenosti a bezbřehé pohrdání lidskou tupostí, která vládne světu. Ve chvíli, kdy definitivně ztratila naději na to být vyslechnuta, mávla místo odpovědi rukou: „Tse!“ Zvedla se a vzala vnuka za ruku: „Pojď, chlapče!“ Zmizela v domku a zavřela za sebou dveře; také „odhlasovala nohama“.

Odmítnutí mluvit je v obou případech (ukrajinský tisk film V sobotu zdvořile ignoroval) čistě morální akt. Jak režisér, který se schovává za „černobylské téma“, aby si řešil své vlastní umělecké problémy, tak novináři, kteří přijeli, aby natočili atraktivní reportáž o cizím neštěstí, v prvé řadě jasně porušují jisté morální normy. Zároveň však ještě vytvářejí a reprodukují svůj vlastní, bez ohledu na realitu lidského prožitku, „černobylský diskurz“: simulakrum, které hluše skrývá onu oblast nevyslovitelné zkušenosti jako pod betonovým sarkofágem a které každým rokem svým samotným nabýváním hmoty (knihy, filmy, básně, hry…) snižuje šance kultury vůbec kdy se dobýt té zkušenosti. Prorážet zeď mlčení je někdy jednodušší než kopec lží. Tak jak ta hora roste, morálně přitažlivější volbou se stále více stává mlčení. Myslím si, že i proto se toho na samotné Ukrajině kromě dokumentaristiky řeklo o „černobylském tématu“ poměrně málo. Ve srovnání se Západem rozhodně méně. Ty, kteří mohli a měli by to udělat (včetně mě), zadržel čistě hygienický strach konjunktury: strach z nechtěného splynutí s falešným sborem vykradačů, kteří se vždy objeví na místě neštěstí. Mlčení bylo poctivější – tak nějak čestnější, řekla bych.

Chápu, že to všechno může znít jako pokus o sebeospravedlnění. Ale já jsem o tom opravdu nemohla psát. Tolikrát jsem se do toho pouštěla, a zas toho nechávala: nebylo to „ono“.

Až nyní, o 25 let později, si myslím, že začínám chápat, proč to nebylo „ono“, proč to „nešlo“. Teď, kdy se k téže „zóně mlčení“, a je jedno, že z jiného konce, přiblížil Lars von Trier. Jeho Melancholia je ze všech filmů, jež jsem viděla, nejvíce „černobylský“: psychologicky nejjemněji souznějící s tím, co jsme cítili v Kyjevě v květnu 1986.

Ne vše mu vyšlo, ale vytyčil alespoň cestu. A to už něco znamená. Takže Trierovi dlužím zvláštní poděkování: ze všeho mého mnohaletého koktání, zadrhávání a zoufalého přešlapování kolem řady roztroušených snímků paměti se nyní vynořuje upřímné „Mohu mluvit!“ – podobně jako v prologu filmu jiného režiséra, Andreje Tarkovského (Zrcadlo), kterému bylo souzeno sehrát ve všech těch „mukách diskurzu“ zdaleka ne poslední roli – a také hodnou toho, aby byla co nejpodrobněji znovu přečtena a přehodnocena.

Ale o tom všem hezky popořádku.

To bílé sako jsem ještě dlouho poté nosila: bylo nové a pěkné. A koupit něco nového a pěkného v SSSR byl problém až do jeho konce, tedy až do chvíle, kdy se rozpadl. Dozimetry jsme neměli: svůj první (a poslední!) dozimetr jsem spatřila až o měsíc později, na konci května: u vojenské jednotky, kam jsem jezdila přednášet básně. Jako Kyjevanku (v očích zbytku tehdejšího SSSR coby osobu z morového města) mě poté, co jsem vystoupila, důstojník nařídil za odměnu „změřit“. A to byl bez nadsázky můj nejcennější honorář v životě. Tím rozkazem důstojník před očima svých podřízených porušil sovětské vojenské tajemství a v zásadě riskoval svou kariéru. V případě, že by se mezi přítomnými našel nějaký práskač (ale odpočítávání na displeji počítače dějin již tikalo: udavačů se už lidé báli méně než radiace a tváří v tvář většímu strachu se napřimovali a stávali odvážnými).

Vojáčci mě měřili s téměř lékařskou péčí. Vzpomínám si, že zapískaly boty a snad i manžety rukávů, ale koncem května už jsme stejně věděli, že nejvíc toho „nachytaly“ boty, ruce a vlasy a právě ty je nutné při vstupu do domu ihned „deaktivovat“, jinými slovy umýt (zvyk mýt si vlasy stejně často jako čistit zuby mi zůstal dodnes). Prostě mýt a mýt, dokud máte sílu, v ideálním případě neustále.

V květnu 1986 byl Kyjev nejčistším městem na Zemi: ve dne v noci ulicemi projížděla kropicí auta a černý asfalt se v bělavé pěně leskl proti slunci jako rentgenový snímek. Občas jste mohli ucítit i pach z retngenového oddělení. Co ale cítit rozhodně nebylo, byl svěží vzduch – buď proto, že jsme se na ulicích snažili dýchat co možná nejméně a vůbec co nejméně vystrkovat nos ze zavřených obydlí, anebo jsme všichni na určitou dobu prostě ztratili čuch. To druhé je myslím pravděpodobnější: všechny smysly byly tehdy trochu otupené, jakoby zastavené při seskoku, a tu a tam vysílaly do mozku chybné signály. Krky chraptěly jako při nachlazení, ale žádnou bolest jsme necítili (reakce na izotop jódu, která trvala přesně čtyři týdny – přesný čas rozpadu). A když se vám najednou z ničeho nic uprostřed bílého dne zatmělo před očima, nikdo nedovedl říci, zda je to důsledek ozáření, nebo reakce na alkohol (za lék proti radiaci se považovalo červené víno a celý květen se jím v dobré víře prolévali absolutně všichni, včetně starců a invalidů).

Jinými slovy, fyziologicky jsme byli všichni tak trochu mimo: naše těla, ty staré dobré karteziánské stroje, naprogramovaná v době klasické fyziky, klouzala, neboť se bez předchozího upozornění náhle ocitala v „neeukleidovském prostoru“. Podobně, jako kdyby byl PowerMac nucen otevřít soubor naformátovaný v MacOS X Lion. Dva a půl miliónu duší, obří sklad náhle zastaralých PowerMaců obdařených schopností cítit – to se odehrávalo v Kyjevě v kvěnu 1986. Jak by mi ten dozimetr tak asi mohl pomoct, že?

Nejlepším dozimetrem byly včely. Každé ráno se na parapetu černala nová várka jejich křehkých chundelatých tělíček; počítala jsem: tři, šest, osm… Po čísle jedenáct se křivka včelí úmrtnosti snížila. Pocit, se kterým jsem každé ráno otírala parapety vlhkým hadříkem, byl také nový: byla to spálenina jasné viny silnějšího před slabším, v překladu (velmi hrubém!) do jazyka téhož karteziánského diskurzu (nebo v tomto případě kantovského?): „Vždyť nic nechápou!“ Právě proto, že nechápaly, a já ano, bylo mi před nimi stydno: před všemi najednou, živými, mrtvými i nenarozenými (Platón by mohl říci – před „ideou včely“). Jako kdybych já osobně postavila jadernou elektrárnu, nacpala ji obohaceným plutoniem a nechala vybouchnout; já jsem byla zodpovědná za jejich včelí mor. Z pohledu včely (nebo chcete-li jejího „kolektivního vědomí“) to tak jistě asi je. Z pohledu včely neexistuje mezi mnou a bývalým stalinským komisařem, předsedou výboru pro atomovou energii SSSR, akademikem Petrosjancem, který 6. května v přímém televizním přenosu sdělil všem, kteří již zemřeli a kteří ještě měli zemřít, že „věda si žádá oběti“, žádný rozdíl – patříme do „jednoho úlu“. A osobně jsem neměla žádnou příležitost ospravedlnit se před nějakou včelou či jiným hmyzem. Jedině v dětství mezi námi existovala zpětná vazba (vezmete berušku na prst, řeknete jí: „sluníčko, sluníčko, zaleť v okénečko, tvoje dítka med pijí, ale tobě nedají“ – a beruška zvedne křídla a odletí). Jak vůbec vypadá svět z pohledu včely nebo berušky? Nebo vlaštovky či jabloně – co cítí a proč já to neznám? A proč doprčic my s akademikem Petrosjancem stavíme jaderné elektrárny a učíme programovací jazyky, aniž by nás byť jen napadlo vyvinout alespoň nějaké prostředky zpětné vazby se všemi těmi, kteří žijí vedle nás, a na rozdíl od nás se ničím neprovinili?

Letos na jaře, kdy internet obletěla fotografie z Japonska, na níž zemětřesením vyděšená panda objímá nohu člověka, jsem na okamžik dostala zásah téhož druhu studu: oni nám stále ještě věří! Mají nás za starší, za „dospěláky v domě“, a když se dům začne třást, hledají spásu u nás; myslí si, že jsme rozumnější…

To je intenzivnější než odpovědnost před dětmi, kterým bylo ublíženo. Děti jsou přece jen „personifikované“, za ně (alespoň tak je to chápáno) odpovídají rodiče. V květnu 1986 byl Kyjev městem bez dětí. Pravda, neodvezli je najednou. Mdle památná prvomájová demonstrace pracujících, na niž dle rozkazu ÚV Komunistické strany Ukrajiny musely všechny kyjevské školy dodat množství malých vojáčků, aby záběry v televizi vypadaly vesele, se odehrála bez odporu (po čtyřech letech, kdy veřejnost vymáhala stíhání viníků, si bývalý ukrajinský vůdce Volodymyr Ščerbyckyj vpálil kulku do čela, čímž zahájil řadu „nomenklaturních sebevražd“ pozdního SSSR). Ale město v průběhu dvou týdnů tak jako tak na očích „zbezdětnělo“. Lidé na každou matku s kočárkem nehleděli soucitně, ale odsuzovačně: Kráva, co si o sobě myslí?!

Přeskočím trochu do budoucna a řeknu vám, že těsně po roce 2000 jsem musela prožít stejnou „solidaritu se vším živým“ (přesnější pojmenování v naší kultuře tento pocit bohužel nemá!) ve formě jednorázového šoku, když byly publikovány informace o tom, jak se v sedmdesátých a osmdesátých letech vyráběly v SSSR biologické zbraně. Nejsilnější dojem na mě udělaly snímky opuštěné laboratoře na ostrově Obrození (!) v Aralském moři, který dnes patří Kazachstánu. To nebyla hororová scéna z filmu Šťastný to muž Lindsaye Andersona, realita byla všednější: dvoupodlažní zděná budova barákového typu, stěny jako v každé sovětské státní instituci do půlky natřené olejovou barvou, řada špinavých prázdných klecí různých velikostí, od ptačích po opičí, a mezi nimi jedna s účelem neznámým – tak akorát pro jednoho člověka.

Po zhlédnutí těch snímků se mi několik dnů dělalo fyzicky špatně z toho, že jsem také člověk. Rána to byla o to těžší, že jsem geograficky vyrůstala v téže zemi – chodila do školy, pak na vysokou, zamilovávala se, přátelila a rozcházela se, cestovala, zpívala ve sboru, psala básně – a tisíce kilometrů na východ ode mě v té kleci celou dobu někdo seděl (Odsouzenec k smrti? O tom, že takové rozsudky se nikdy nevykonávaly, ale dotyční byli posíláni do uranových dolů, se na konci SSSR mluvilo téměř nahlas…). Jakýmsi způsobem to ze mě zpětně dělalo spoluviníka a pokrývalo to vše, čím jsem se zabývala, neviditelnou, sžíravou špínou nepravdy jako plísní: v lidském kolektivním vědomí tehdy již existovala jiná pravda, dle které se měly hodnotit školy a univerzity, a tu poslední pravdu o člověku věděl ten, kdo seděl v kleci – na jedné lodi s morčaty a makaky. Možná že kdyby ta pravda nebyla pohřbena s ním (nebo – s nimi? Kolik jich v té kleci sedělo, jak často je měnili?), pak by se v květnu 1986 v téže pokusné situaci neocitly milióny z nás, kteří si pyšně říkají homo sapiens a kteří by se spíše měli nazývat podle Aristotela – „neopeření dvounožci“.

Oksana Zabužko

Oksana Zabužko

FOTO: Rita Kindlerová

„Lidstvo je rakovina planety,“ řekl mi v těch dnech můj přítel (vzali jsme se o několik měsíců později a v manželství prožili téměř sedm let, ale nikdy jsme jeden druhého nemilovali tak jako tehdy na jaře). Přítel byl fyzik a vše, co se dělo, vnímal s klidným, rozvážným fatalismem. Například dál vykouřil krabičku cigaret denně, protože dle jeho slov při té „Mendělejevově tabulce“, kterou dostávaly naše plíce, rozdíl mezi kouřením a nekouřením nic neznamenal. Na fronty, které z lékáren zběsile vykupovaly „černobylské placebo“, od alkoholu po živočišné uhlí, se díval stejně jako Justine v Melancholii na svou sestru Claire, když ta se v panice snaží někam utéct. Není divu, že jedině takovýto postoj pomáhal (zde se Lars von Trier strefil!), protože si člověk aspoň dovedl udržet kontrolu nad vlastním rozumem. Rakovina planety, její genetická chyba, to je to, co ve skutečnosti jsme.

To bylo poprvé, kdy jsem slyšela tahle slova, nyní replikovaná stovkami ekologických sajtů až po úroveň banální fráze. V Kyjevě roku 1986 nezněla banálně a nevyžadovala odkazy na prvotní zdroj (který mimochodem dodnes neznám!). Vernadského jsme tehdy samozřejmě nečetli, v sovětských dobách byl na Ukrajině stejně persona non grata („hejtmanec“, „nezávislák“, který aby mohl žít a pracovat, musel stejně jako většina intelektuální elity své generace navždy opustit Ukrajinu, kde nebyl připomínán ani jako zakladatel ukrajinské akademie věd). Ale samotná představa „živé planety“ jako jednoho ekosystému, svého druhu inteligentního organismu, natolik přirozeně vyplývala z veškeré ukrajinské intelektuální tradice s jejím několikasetletým, od baroka a Skovorody, holismem a panteismem, „Kosmickým orchestrem“ mladého Tyčyny a Antonyčovým Zeleným evangeliem, že to bylo jasné i bez knížek: nějaký zásadní – kosmický, samozřejmě! – přírodní zákon lidstvo porušilo. A co je nejhorší, nestalo se to dnes ani včera.

„Každopádně, až tu tak budu v tom hotelovém pokoji sedět a uvidím, že svět se rozpadá, pak bez lítosti řeknu, že si lidstvo nic lepšího nezasloužilo.“

To neříká hrdinka Larse von Triera své sestře z obrazovek roku 2011, to je záznam v deníku Oleksandra Dovženka s datací listopad 1945. Z kyjevského května 1986 je mezi nimi jasně vidět přímá souvislost, téměř dle biblické logiky „kdo-koho-porodil“. Pokud chcete, můžete z toho optimisticky předpokládat, že veškerá pravda, která se již vyskytuje v kolektivním vědomí lidstva, si ji dřív nebo později osvojí. Otázkou je jen: dříve, nebo později?