Existují vlastně dnes městské subkultury ve smyslu skupiny lidí, která je kromě vnějších znaků spojená i společnou filosofií a náhledem na svět?

Určitě existují, ale náš pohled na ně je příliš ovlivněný tím, že nám chybí časový odstup. Současnost se nám prostě hůř hodnotí. Pro skupiny, o kterých jsme Kmeny točili, ale platí charakteristika, která dělá subkulturu subkulturou: sdílení určitého rituálu a společné vnější i vnitřní znaky.

Odkud se bere potřeba zařadit se do subkultury?

Města jsou přeplněná, individualistická, anonymní. Přitom člověk je od přírody sociální, chce někam patřit. Tyhle hodnoty pak asi hledá v rámci různých menších komunit.

Vy jste natočil dva díly televizních Kmenů, o subkultuře rainbow a o hipsterech. Ten druhý vyvolal celkem negativní odezvu. Překvapilo vás to?

Jedné z aktérek, Adéle, která ve filmu říká, že má ráda transparentní materiály, a není si jistá, jestli skupina kytek v galerii je umělecká instalace, nebo náhodné seskupení rostlin, dokonce lidi založili stránku na Facebooku. Počet lajků už je v tisících a všichni se předhánějí, kdo na její adresu vymyslí sarkastičtější poznámku. Možná je to až na hraně kyberšikany. Adéla je inteligentní holka, v mém dokumentu říká spoustu zajímavých věcí. Pravda, někdy působí jako člověk z Marsu, ale ani tak by mě nenapadlo, že to vzedme takové vlny posměchu. O hipsterech se říká, že je poznáte podle toho, že je naštve, když je někdo za hipstery prohlásí. Spojuje je touha se odlišit, což je zajímavý paradox. Jakmile je člověk chce nějak pojmenovat, raději se skryjí za ironii. Cynismus je jejich druh obrany. Většina negativních reakcí na můj dokument pochází právě od nich.

Je ještě něco, čím byste po své zkušenosti hipstery charakterizoval?

Podle mě je charakterizuje hlavně vymezení se vůči mainstreamu, někdy za každou cenu. Na vesnici jich moc nepotkáte, jsou spojení s městy. Mají vytříbené estetické vnímání a schopnost objevovat kulturu tam, kde ji jiní nevidí.

Z některých dílů Kmenů jsem měla pocit, že s kolegy točíte spíše skupinové trávení volného času než subkulturní život. Kde leží hranice mezi subkulturou a lidmi, které spojuje nějaký koníček, třeba vyšívání?

Koníček je něco, co mě baví, ale co se příliš nedotýká mé identity. Pokud jsem součástí subkultury, tak skrze ni svou identitu proměňuju. Kdyby se z vyšívání stala činnost s vyšším rozměrem, který mám potřebu sdílet s ostatními, kdyby nějak ovlivňovalo mou identitu, můžeme se o subkultuře začít bavit. Dobře to ukazuje díl Cosplay režiséra Jana Strejcovského, kdy se z koníčku stal svébytný paralelní život. Vyznavači cosplay, doslova kostýmové hry, chodí přes den do práce, platí daně a k tomu si doma kutí svého avatara, například komiksového hrdinu, díky němuž pak mají šanci se stát na čas někým jiným.

Jsou podle vás subkultury prostorem pro nějaký typ vzpoury? Žijí vedle konzumní společnosti, nebo pevně usazeny v ní?

Každá se asi svým způsobem vymezuje. U motorkářů nebo kulturistů to tak zřejmé není, ale například rainbow, graffiti či tramping to možná přímo definuje. Přičemž nemusí jít vždycky o vzpouru, často stačí jen touha vytvořit si svůj svět, stanovit vlastní pravidla.

Obě knižní publikace i dokumentární série Kmeny byly financovány Budvarem. Měl jste s tím problém?

Budvar přislíbil, že nebude zasahovat do obsahu, to bylo pro mě nejdůležitější. Kdyby přišli z McDonald’s a chtěli po mně natočit reklamu, tak odmítnu. Kdyby mi ale dali milión na realizaci mé myšlenky výměnou za sponzoring, nebudu proti. Budvar ukázal, že existuje cesta, jak dát vzniknout projektům, které by bez sponzorských peněz neměly šanci. A já se jako tvůrce necítím nijak zneužitý.

Vy si na živobytí vyděláváte společně se dvěma dalšími kolegy ve společnosti Družina. Čemu se věnujete?

Fungujeme jako taková reklamní agentura pro neziskovky, děláme veřejně prospěšné kampaně. Kromě videí se zabýváme i fotografií a grafikou. Jsem rád, že nemusíme dělat kompromisy, protože když chce člověk točit nezávislé věci, často to musí vyvážit nějakou komerční zakázkou, kterou víceméně přetrpí, aby měl na nájem. My jsme takhle pracovat nechtěli. Vyrábíme jen kampaně pro organizace, kterým věříme.

Současná mladá generace dokumentaristů, k níž se také řadíte, bývá často ceněná a chválená. Nakolik je její zformování zásluhou Karla Vachka, vedoucího katedry dokumentu na pražské FAMU?

Karel Vachek je pankáč, který se nebál rozbít zajeté postupy v dokumentární tvorbě. Ukázal, že se dá dokument postavit jinak, než jsou lidé zvyklí. Otevřel nám mysl. Vytvořil na FAMU svobodné prostředí, v němž se začali rodit zajímaví filmaři a zajímavé filmy. Zároveň je to samozřejmě ješitný despota, který trvá na svém a za žádnou cenu neuhne. Ryje do studentů, kteří nedostanou ani na chvilku šanci pocítit nad sebou nebo svou prací uspokojení. Není s ním možný dialog. Buď s ním musíte souhlasit, nebo vyhlásit útok. Nic mezi tím. Když jsem viděl úplně poprvé Vachkův dokument, byl jsem z něj vytočený. Vyšel jsem ze sálu, kopal do věcí, říkal si, co to je za člověka. Až zpětně jsem docenil, jak se mnou dokázal zamávat. To byl jeden z důvodů, proč jsem šel na FAMU. Říkal jsem si, že když mě někdo dokáže takhle rozhodit, asi budeme mít něco společného.

Jste rovněž autorem dokumentu Upřímně z cyklu Expremiéři. Jak jste se na natáčení se Stanislavem Grossem připravoval?

Původně jsem si říkal, že do toho půjdu po zuby ozbrojený a nenechám se na ničem nachytat, ale když jsem pak Grosse viděl, zbraně jsem z velké části složil. On se nesnažil hrát žádné hry a mně najednou přišlo zbytečné po něm jít. Spíš jsem mu dal prostor. Navíc když mi prozradil, že je věřící, perspektiva celého dokumentu se radikálně změnila. Otevřely se nové možnosti, jak portrét uchopit. Nedokážu točit o někom, koho nemám rád. Nejdéle mi to asi trvalo u Jiřího Paroubka. Musel jsem si dát za domácí úkol najít, v čem je mi blízký. Stejným způsobem jsem chtěl pochopit i Grosse. Ani s jedním jsem nešel do otevřeného konfliktu. Připadalo mi nesmyslné lézt za nimi do argumentačního ringu, v němž se jako politici pohybovali spoustu let a jsou v něm zákonitě silnější. Namísto toho jsem se snažil je pozvat do své hry. Když se to povede, získáte obraz člověka z dosud nepoznaného úhlu.

Stanislav Gross v Parlamentu

Stanislav Gross

FOTO: Radim Beznoska, Právo

Určitou roli Grossova žalobce měl ve vašem dokumentu sehrát student politologie, který ho však s jeho pochybeními příliš nekonfrontoval.

Nešel do toho moc analyticky, ale splnil roli správňáka, který nechápe, jak mohl Gross svůj slavný „obchod snů“ po odchodu z politiky uskutečnit. Zároveň jsme díky němu shrnuli základní fakta. Lidé už si argumenty, proč je Gross zklamal, nepamatují – zůstal jen hněv. To je přirozená lidská vlastnost: fakta zapomínáme, emoce ne.

Přehodnocoval jste po skonu Stanislava Grosse svůj dokument?

Krátce před jeho smrtí mě lidé nabádali, abych za ním ještě zajel a udělal s ním poslední rozhovor. Já ale věděl, že co mělo být řečeno, řečeno bylo. Poslední den natáčení, kdy se za své selhání veřejně omluvil, se mi svěřil, že na tuhle příležitost dlouho čekal. Byl jsem tedy ve správný čas na správném místě. Mimochodem spousta lidí si myslí, že se stal věřícím až v momentě, kdy mu lékaři diagnostikovali jeho nemoc, kdy byl konfrontován se svou konečností, ale on uvěřil v Boha už na ministerstvu vnitra.

Váš dokument Paroubkové ukazuje, jak je snadné zjednodušit si politika na několik nepříjemných vnějších znaků. Člověk, který na Jiřího Paroubka hodil v roce 2009 první vajíčko, nedokázal zpětně vůbec říct, proč to udělal.

Mám teorii, že mladí lidé tehdy neházeli vajíčka na Paroubka jako politika, ale na Paroubka jako poslední symbol komunismu. Vypadal a mluvil jako papaláš. Mladí se tak ještě dvacet let po revoluci po svém vyrovnávali s minulým režimem a možná i s něčím, co je štvalo na vlastních rodičích. Z Paroubka se stal po dlouhé době znovu jasně pojmenovaný nepřítel. Ten hněv spojoval lidi spíš generačně než názorově.

S Jiřím Paroubkem jste strávil hodně času. Jak na vás působil? Přehodnocoval on sám některé své postoje, vystoupení?

Čím více na něj lidi útočili, tím více se uzavíral do svého světa. Obaloval se hroší kůží, aby to nebolelo. To do jisté míry určuje jeho příběh. Kdyby ukázal slabost, choval se autenticky, pak by pravděpodobně útoky přestaly, protože by si ho lidi už dál nemohli démonizovat. Já ho potkal po jeho pádu. Věřil tomu, že za něj může konspirace médií. Musel být zraněný, ale nedával to na sobě znát. Choval se vždy velmi slušně, co slíbil, to splnil. Tu hroší kůži se mi ale bohužel prorazit nepodařilo.

Stal se dnes podobným hromosvodem Miloš Zeman?

Ty dva příběhy jsou si v něčem podobné. Miloš Zeman žije také ve svém vlastním bludu. I u něj platí, že lidé útočí tím víc, čím více se on snaží tvářit neotřesitelně. Kdyby se nebál ukázat vlastní slabost, přiznal třeba problém s alkoholem... Možná o tom natočím svůj další film.