Milan Kundera tam tváří v tvář delegaci komunistické strany řekl, že kdo násilně zasahuje proti národní kultuře, ukládá národu o existenci. Ivan Klíma srovnal cenzuru před oběma světovými válkami s její soudobou podobou, zhodnotil ji jako zhoršenou a dospěl k závěru, že sama její existence je zhoubná. Ludvík Vaculík vyčetl komunistické straně a vládě, že si neporadila s žádnou lidskou ani politickou otázkou, ačkoli to bylo její povinností. Pavel Kohout na podnět Alexandra Klimenta přečetl dopis Alexandra Isajeviče Solženicyna, drtivou obžalobu poměrů v Sovětském svazu, a sjezd se tak s utlačovaným ruským kolegou fakticky solidarizoval.

Vedoucí stranické delegace Jiří Hendrych na protest proti tomu opustil jednání se slovy: „Tím jste prohráli všechno.“

Znamenalo to, že strana za trest zlikviduje mimořádné sociální vymoženosti a výsady, kterých se členům spisovatelské organizace dostávalo po únorovém puči roku 1948, ovšem za závazek absolutní politické loajality. Stovky jiných spisovatelů nebyly do této organizace přijaty, mnozí z nich nesměli publikovat a nemálo jich skončilo ve vězení.

Sjezd v roce 1967 byl tedy vnitřně rozporný: komunistická strana se povinnosti absolutní loajality nechystala umělce zprostit. Svobodu spisovatelům ani občanům nikdy neslibovala, naopak otevřeně hlásala diktaturu. Všichni zmínění kritičtí diskutéři na sjezdu, s výjimkou Alexandra Klimenta, přitom byli komunisté. O členství ve straně ovšem brzy potom přišli.

Do jaké míry byl sjezd reprezentativním mluvčím slovesných umělců? Zásadní publikační omezení nebo zákazy některých významných autorů v té době přetrvávaly, nebyli členy Svazu, nemohli se sjezdu účastnit a vyjádřit své názory.

A poté, co perspektivy pražského jara zlikvidovala vojenská intervence států Varšavské smlouvy, byl požadavek absolutní loajality zakrátko potvrzen.

Dnešní sjezd se schází za podmínek pochopitelně hluboce odlišných. Není v České republice spisovatele, který by k veřejnému projevu potřeboval souhlas jakékoli stranické nebo jiné dozírající instituce. Žijeme v podmínkách svobody, jak ji chápe liberálnědemokratická společnost chovající se tržně. Jestli je jeden z motivů tohoto sjezdu přesto také obranný, jsou důvody, povaha a kontext naší obrany zcela jiné.

Pavel Janoušek, vzdělaný a zralý literární historik a teoretik, kterého si vážím, nedávno v měsíčníku Host charakterizoval soudobé postavení české literatury jako „zoufalé, ale normální“.

Zoufalství je označení z oblasti citové. Podle mě se věcně shodneme na tom, že je umístění české literatury a kultury v hierarchii společenských potřeb nedůstojné, podcenivé a svědčí o neprozíravém přístupu polistopadových politických reprezentací. Český rozpočet například – na rozdíl od úzu vžitého ve valné většině evropských států – věnuje kultuře zpravidla daleko menší podíl než jednoprocentní. Na pováženou je, že se tento stav jeví serióznímu posuzovateli jako normální.

Jsem pevně přesvědčen, že normální není. Jak tato pochybná hierarchie vznikla? Coby druhý popřevratový rezortní ministr za to cítím velký díl odpovědnosti, a proto pokládám za nezbytné pokusit se odpovědět.

Vstoupil jsem do funkce ministra kultury vybaven zkušeností disidenta. Utkvělá myšlenka mi napovídala, že stát má vůči tvůrčím lidem jedinou povinnost: dát jim pokoj. Tento zorný úhel se však velmi rychle ukázal jako katastrofálně zúžený.

V roce 1990 jsem poprvé uviděl, jak se na účtu mého úřadu objevila finanční částka, kterou kultuře přisoudil státní rozpočet. Ředitel hospodářského odboru tuto částku rozepsal na jednotlivé řízené a podporované organizace. Jenže na začátku příštího roku jsem dostal na stůl kategorický pokyn podepsaný subalterním úředníkem ministerstva financí: podpora kulturních časopisů se snižuje o deset procent, a to okamžitě a neodvolatelně.

Reagoval jsem v duchu prestiže ústavního činitele. Na zasedání vlády jsem požádal, aby byl ten úředník potrestán za překročení svých pravomocí. Od kolegy, ministra financí, jsem se však dozvěděl, že úředníkův úkon byl správný: vyplýval z rozhodnutí nadřízených.

Pochopil jsem, že nejsem rovnoprávným členem vlády a budu i napříště vystaven příkazům, které nemohu hodnotit jinak než jako zvůli. Namítal jsem defenzivně, že ze dne na den nedokážu daný pokyn splnit. Kulturní časopisy se liší, mají nestejný počet čtenářů, nestejně široký nebo úzký program a nestejné existenční podmínky. Musím o úsporách jednat s představiteli redakcí a to si vyžádá čas.

Ministr financí mi před pobavenými kolegy vysvětlil, jak mám postupovat: vzal první ze seznamu časopisů, jeho peněžní podporu vydělil desíti a výsledek vynásobil devíti. Nikdo se tomu nepodivil. Byla to běžná praxe zakotvená v dávné minulosti a po listopadovém převratu ji uplatňovali všichni ministři financí a všechny vlády bez ohledu na politickou orientaci. A uplatňují ji dodnes.

Došlo mi, že mám-li uspokojit základní potřeby svého rezortu, musím mít k dispozici peníze, které ze státního rozpočtu nepocházejí. Se spolupracovníky jsme připravili návrh zákona o Státním fondu kultury a zákona o Státním fondu pro podporu a rozvoj české kinematografie.

Oba narazily na tuhý odpor federálního ministra financí Václava Klause. Razil zásadu, že živé umění nemá ze státního rozpočtu dostat ani korunu, a oba státní fondy vykládal více méně právem jako zastřenou formu dotací. Zmíněnou zásadu se sice nikdy nepodařilo uskutečnit doslova, ale její vliv působí, že se v tom směru místo systémového řešení neustále improvizuje.

Zabývám se podrobnostmi, vím, ale jde o modelový příklad. Oba zákony se podařilo v České národní radě těsnou většinou prosadit. Je to pro mě dodnes důkaz, že se doktrinární postoj ministrů financí dá soustředěným politickým úsilím překonat. Nic na tom nemění skutečnost, že stírací loterie, která měla být hlavním finančním pramenem Státního fondu kultury a přinášet do něj ročně kolem čtyř set miliónů korun, vinou špatné konstrukce zkrachovala, fond namísto realizace investic upadl do dluhů a Státnímu fondu pro podporu a rozvoj české kinematografie přiřkl nakonec zákon tak malý příliv peněz, že mohl plnit svou funkci jen velmi omezeně.

Státní fondy představovaly přitom pouhou výpomoc. Společenské postavení adekvátní významu národní kultury v širším i užším smyslu mohou zabezpečit pouze zákonně formulované principy státní kulturní politiky vyhrazující konkrétní minima, pod něž nesmí podpora klesnout. Dodnes se tyto principy nepodařilo definovat, natož uvést v život. Zápas o ně jsem v době své účasti ve vysoké politice spolu s jinými prohrál. Vzpomínám si dobře na příčiny prohry a myslím, že jejich připomínka může sloužit při obnově tohoto zápasu. Tu obnovu pokládám za nezbytnou, nemá-li se prodlužovat dnešní kritický stav.

Milan Uhde na Sjezdu spisovatelů

Milan Uhde na Sjezdu spisovatelů

FOTO: Michal Šanda

Jsem přesvědčen, že je nezbytné – a to my tehdy bohužel neudělali – zásadní polemiku o státní podpoře živého umění, tj. podpoře vznikajících literárních, výtvarných, hudebních, divadelních a filmových děl, přenést z interního pole na veřejné fórum a zveřejnit zde všechny argumenty v její prospěch.

Učebnicový příměr vymezující pojem veřejného statku praví, že světlo majáku slouží celé společnosti, a je tedy hospodárné nikoli vybírat za ně poplatek zvlášť od každého majitele proplouvající lodi, nýbrž hradit výdaje za maják ze státní pokladny. Živé umění je jeden z významných nástrojů společenské sebereflexe, jedinečný a nenahraditelný prostředek společenského sebepoznání. Není tedy proč upírat atribut veřejného statku také současné umělecké tvorbě jako silnému „světelnému zdroji“.

Známá poslankyně, majitelka knihkupectví, o tom údajně zapochybovala: Jaké prý společenské sebepoznání? Vždyť devadesát procent knižní produkce je škvár.

I kdyby tomu tak bylo, je to zcela scestná námitka. Podpora živého umění neznamená dotovat všechny a všechno. Současná česká literatura má kvalifikované kritiky a teoretiky, kteří jsou zárukou soustavného odborného rozlišování hodnot v rámci veřejných a otevřených výběrových a dotačních řízení. Je přece v zájmu literatury samé, aby nestonala rozmazleností.

K zápasu o legislativně zakotvené uznání své práce se podle mých informací chystají divadelníci. Návrh zákona o veřejnoprávní instituci v kultuře připravuje jak ministerstvo, tak pro jistotu i poslanci a senátoři. Jsem si jist, že mnohé podněty mají na srdci filmaři, výtvarníci, skladatelé a výkonní hudebníci. Představuji si, že se koordinované úsilí všech tvůrčích umělců opře o pomoc právníků schopných přetvořit zásady v paragrafované návrhy zákona. S jeho textem v rukou se nositelé takové iniciativy mohou obrátit k občanům a vyzvat ty z nich, pro které je zážitek současné kultury neodmyslitelnou složkou jejich způsobu života, aby pozvedli hlas a dali politické reprezentaci na srozuměnou, že jde i o jejich zápas. Věřím, že počet podporovatelů může být pětimístný i vyšší.

Vím, že politické dějiště, na kterém musí takový zápas probíhat, leckteré umělce odrazuje. Nevěří, že na něm může dojít k činu příznivému pro současnou kulturu. Ale vím zároveň, že podnět k dnešnímu sjezdu vzešel z nově vzniklé Asociace spisovatelů a její členové se jistě sdružují z jiných pohnutek než ke společnému nářku a ke společným projevům zoufalství. Hlásím se tedy k tomu, co kdysi napsal Václav Havel: „Naděje není přesvědčení, že něco dobře dopadne, ale jistota, že něco má smysl – bez ohledu na to, jak to dopadne.“

Redakčně upraveno. Sjezd spisovatelů pořádaný Asociací spisovatelů se konal 5. a 6. června v Praze.