Oběť jako součást náboženského rozměru lidského života je spojena s pohanstvím, s přesvědčením, že je naše konání součástí nevyzpytatelných přírodních dějů a úradků, na něž člověk nemá vliv, a nezbývá mu než se příslušným božstvům obětí připomenout, s nejistým výsledkem formulovat svůj cíl tím, co položí na oltář. Ačkoliv od okamžiku, kdy Boží syn obětoval sám sebe pro celé lidstvo, by nám měla stačit víra v univerzálnost jeho oběti, ty staré pohanské rituály máme stále pod kůží a v nejrůznějších podobách se k nim uchylujeme.

Jednu takovou oběť jsme já a moje dcera, obě zasažené divadlem, chtěly přinést do Delf Apollónovi, vůdci Múz a bohu krásných umění. Protože je nám dopřáno v umění působit a záleží nám na tom, aby si ve veškerém tom postmoderním zmatku zachovalo něco z apollónské vznešenosti, chtěly jsme v místě, kde se rozhodovalo o osudech civilizovaného světa, vyslovit zásadní otázku a obětovat. Upřímně řečeno, při poměru eura ke koruně byla docela velkou obětí už ta cesta, ale to se asi neuznává.

Musím se přiznat, že se mě ještě doma zmocnila faleš a spekulace, Aristoteles by řekl hybris: stála jsem před zděděnými rodinnými šperky a nemohla se rozhodnout, co obětovat. Některé jsou staré (granáty po babičce), některé krásné (prstýnek s kamejí), některé asi i cenné (cosi s briliantem, co ani nevím, odkud se u nás vzalo). Nic z toho jsem se obětovat neodhodlala, koneckonců je to odkaz předků a jeho hodnotu bych měla uchovat pro potomky, a nakonec jsem vybrala jednu zlatou náušnici dětskou, jednu zlatou náušnici s perlou (obě byly sólo, tak co s nimi) a jeden snubní prsten (z manželství, které se stejně rozpadlo). Ubohé, což? A tyhle tři – ano, docela hezké – šperky jsme s dcerou vložily do krabičky a skutečně umístily mezi sloupy Apollónova chrámu v Delfách, v okamžiku, kdy se strážce nedíval. V duchovním ohledu to z naší strany nebyla jen koketérie, po celou dobu pobytu v Delfách jsme si nahlas četly antické texty, všechny tři tragické básníky a Homéra a Machara k tomu. V ohledu hmotném celkem nicotnost.

Pak jsme Delfy opustily a odjely do Athén a já jsem vyprávěla, jak jsem v dětství, kdy člověk tak rád čte staré řecké báje a pověsti, měla ze všech bohů nejraději Pallas Athénu a v případě trojské války jsem stála neochvějně na straně Řeků. S těmi Řeky u Tróje jsem to v dospělosti přehodnotila, ale fakt, že božstvo moudrosti, řemeslné zručnosti a vlády nad nejskvělejším městským státem bylo u starých Řeků ženského rodu, mi dodnes připadá fantastický a významný i v úvahách o současném světě a jeho uspořádání. Vyskočit otci rovnou z hlavy, v plné zbroji a s ukončeným vzděláním – co to je za symbol, Freude, Jungu?

Zbytek pobytu jsme strávily v Athénách v úžasu nad tím, jak se moderní a všelijak divoké město rozkládá nad mramorovými pozůstatky předchozích staletí, přičemž se nad tím vším tyčí běloskvoucí nezničitelná Akropole jako připomínka odkazu, z něhož žijeme dodnes. Dostaly jsme se i na velmi nevábná místa. Poblíž autobusového nádraží jsme procházely obrovské tržiště a já říkám: Musím si dávat pozor na peníze. A dcera mi odpovídá – a proč by se mělo krást zrovna tady, kde obyčejní lidé poklidně nakupují na celý týden? No jistě, však se mi taky nic neztratilo.

Poslední den chodíme i po bleším trhu, něco bychom si koupily, ale nic z toho, co bychom uvezly a na co bychom měly, se nám nelíbí. Nechceme ze své pouti vozit domů hadry ani tretky. A tak nám draze zaplacená eura zbydou.

Na letiště jedeme metrem, chceme vidět poslední úsek zbudovaný kvůli olympiádě a také je to nejlevnější. Je sobota, metro v centru je úplně narvané a lidé se tam k sobě chovají dost bezohledně, zejména postarší muži k ženám, i ke mně. V posledním úseku, to už se metro vyprázdní, pár stanic před letištěm nastoupí do vozu tři žebraví harmonikáři a pěkně hrají. Rozveselí celý vagón a já se rozhodnu vysypat drobné, co mám v peněžence (a vím, že to není tak málo), a dát jim je bez počítání všechny. Sáhnu do kapsy v batohu – a peněženka tam není. Před těmi kluky s harmonikou vypadáme v tu chvíli jako lakomé kreatury, jako nějací Němci nebo Angličané, kteří dovedou jen krást mramorové sochy a vymáhat dluhy a tvářit se, že nemají, i když člověk vidí jejich nadité šrajtofle. Naštěstí jsme za chvíli na letišti, žádné peníze už nepotřebujeme, takže klidně doletíme až do Prahy. A v letadle, když se z té události vzpamatuju (byla to dobrá stovka eur), zvedne dcera hlavu od Homéra a řekne, že tohle byla teprve oběť, vybrala si ji Athéna a byla k nám ještě milosrdná, protože si ji vzala až poslední den, kdy nám už peníze akutně nebudou chybět. Vzala si všechno, co jsme mohly postrádat – a nedozvíme se, čí ruku k tomu použila.