Pro mne zůstává Šabach vypravěčem. Proto se vždycky štamgasti z pivnice U Parlamentu natěšeně ptají nakladatele Ladislava Horáčka: „Přijde dneska Petr?“ Ne že by se toužili dívat na prošedivělýho Šabacha, jak si zapaluje cigáro za cigárem a šluky zapíjí douškama piva. De vo to, že o vtipné vypravěče je nejenom v literatuře, ale i po hospodách nouze.

Potom to jenom naťukat do počítače – a je to! No ne? Takový knížky jako Rothschildova flaška (Paseka 2015) se píšou samy. Petře, oprav mne, kdybych se mejlil.

Z předchozí věty je zřejmý, že si s Petrem tykáme a o kamarádově díle bych nikdy nenapsal nic zdrcujícího. Pokud nabudu dojmu, že stojí za starou bačkoru, raději o něm pomlčím a přenechám to recenzentům škodolibým z podstaty. Holt někdo je zaměřenej na plusy a někdo na minusy. Je to, jako když si vezmete do ruky virguli. Kam se otočí? Já jsem na stoupavý magnetický proudy. A vo to de.

Na proutkaření je Rothschildova flaška založená. Chlápek je zmoženej celoživotním vysedáváním po hospodách natolik, že z posilovače svalů ubírá a ubírá, až mu zůstane jediná pružina… určitě se vám teď před očima vybavil Francin z Postřižin v okně nymburského pivovaru a strýc Pepin hulákající Mein Herz, das ist ein Bienenhaus, tohle je ovšem drobet jiná písnička. Waldo pružinu zahodí pod skříň. Po letech ji najde a začne s ní provozovat poněkud kontroverzní živnost. Pro někoho zázračná magie, pro jiné šarlatánství. Novice do proutkaření zasvěcuje na kurzu „bolševický čaroděj“ prof. RNDr. PaeDr. František Kahuda, CSc. – říká vám to jméno něco? V letech 1954–1963 byl ministrem školství, za normalizace se uklidil na Vysokou školu chemicko-technologickou, kde měl svůj nedotknutelný kabinet a v něm snoval teorii částic myšlení a mimosmyslové komunikace, mentionů a psychonů. S úsměvem to takhle doklepal až do penze. Zázrak! Jediný, komu to jméno nic neříkalo, byl Petr Kratochvíl, když si vybíral pseudonym Václav Kahuda.

Waldovi na kšeftu v zahrádkářské kolonii v Zadní Třebani ukáže virgule nebezpečně propletený dračí žíly – a taky že jo, v chatce na posteli leží bezmocná churavějící žena, svinutá do deky, jako motýl v kokonu. Waldo přestěhuje postel do vedlejší místnosti a zanedlouho ho v jeho maringotce na periferii navštíví ona někdejší troska docela uzdravená. Viktorie se jmenuje. Její vnučka spadla ovšem v Londýně do pořádnýho průšvihu, do něhož je zapletena i flaška astronomicky drahýho archívního Château Lafite Rothschild. Ade vo to, že Viktorie přesvědčí Walda, že musej její vnučce pomoct, a druhá půlka knihy se vodehrává v Londýně a je to rafinovaná obdoba filmu Podraz, jenomže místo karet tady zafunguje virgule. Stačí? Víc prozrazovat by nemělo cveka.

Petr Šabach se se svými hrdiny vypravil do Londýna.

Petr Šabach

FOTO: Jan Handrejch, Právo

Přestože píše Šabach o Londýně, je přechod na Abbey Road proklatě podobný přechodu na Kulaťáku. S Dejvicemi je Šabach spojený pupeční šňůrou a anglický vodbočky ve vyprávění směřujou právě sem, pročež skalní čtenáři, buďte v klidu.

A teď pro změnu vodbočím já, literární věda, to je ten samej mustr, jako proutkaření. Stejný šarlatánství. Osobně bych to vědou nenazýval, ani bych se s ní neprsil. Loni vydané arcidílo V souřadnicích mnohosti, mapující českou literární scénu předešlého desetiletí, Šabachovu tvorbu odbývá větou, že jeho knihy jsou sledem veselých a kuriózních hospodských historek o bizarních figurkách i o tom, jak se bojovalo s totáčem. Proč to ale říkám? Vím já? Prostě vodbočka. Jo, kvůli těm figurkám!

„Péťa hodinky“ stával většinou před domem, v kterým bydlel, což bylo hned vedle nás, s hodinkama buďto u jednoho, nebo u druhýho ze svejch odstálejch blanokřídlejch ušisek a němě a v nehraným úžasu naslouchal jejich tikání nebo pozoroval vteřinovou ručičku přes mohutný brejle, který zvětšovaly jeho oči až do rozměrů všetatský cibule. Péťa ty svý hodinky miloval tak, že i v zimě je nosil zapnutý přes rukáv svetru, a když si ten svetr svlíkal, musel nejdřív začít těma hodinkama. Jinak skoro nemluvil a já osobně sem ho léta pokládal za hluchoněmýho, protože měl ten výraz, o kterým sem si myslel, že ho hluchoněmí mívaj. Takový strnulý napětí v obličeji měl a dejchal při tom tiše jako ryba, jako by měl za těma svejma obrovskejma ušima žábry, mi to přišlo. Říkali sme mu sice „Péťa hodinky“, ale stejně dobře sme mu mohli taky říkat „Péťa neumřu“, protože to bylo to jediný, co z něj čas od času vypadlo. Šli ste kolem něj, řekli: „Nazdar, Péťo!“ a on někdy ani pořádně nevzhlíd, ale když už jo, tak ste si mohli bejt jistý, že se na vás zadívá tím svým až hmyzím očním aparátem a pak potichu pronese: „Neumřu?“

Za tuhle figurku by se nemusel stydět ani James Joyce.

Už řadu let pořádá Petr Šabach soutěž mezi kamarády ve vaření guláše. Letos se konala v Úněticích na zahradě u Bena. V knize vystupuje Ben pod jménem Adam a kromě toho, že Waldovi propůjčí byt v Paddingtonu, má veledůležitou funkci, a sice zpestřuje dění suchejma anglickejma fórama.

„Potkal jsem náhodou Bena na jezdicích schodech v metru na Národní. Povídám mu: Kam jedeš? On se krátce zamyslel a pak řek: Doufám, že dolů,“ vyprávěl nadšeně Šabach. „Znám hodně lidí, co vypravujou vtipy, ale vtipy cizí, kdežto Ben je prostě vtipnej. Tohle jsem použil do tý svojí knížky taky. Já to prostě jinak nedovedu, než to popsat autenticky. Co říkaj lidi, to bys za boha nevymyslel!“
„Naprosto souhlasím,“ řekl jsem já.

Nad Úněticemi zalomozilo přistávající letadlo British Airways.