Výsledky modelů lze dnes rozdělit na dvě skupiny, které se liší odstupem ANO od ČSSD. První mluví o relativně těsném vítězství v hypotetických volbách (ME DIAN, PPM Factum) a pravděpodobném zisku obou stran do 24 procent. Druhá (STEM, CVVM, TNS Aisa) přisuzuje ANO zisky okolo či nad 30 procent a jasnou porážku sociálních demokratů. V pořadí dalších partají se agentury shodují.

Proč tak rozdílné výsledky? Volební modely referující o silnější podpoře ANO staví čistě či dominantně na tzv. otevřené otázce. Respondent spontánně odpovídá, koho by volil. Problém vězí v tom, že o své volbě je dnes pevně rozhodnuto pouze cca 40 procent lidí. Pro ostatní je přijatelných více stran nebo nad tématem moc nepřemýšlejí, na odpověď mají vteřiny a u otevřené otázky ji kromě vztahu ke stranám ovlivňuje, kterou z přijatelných si vybaví jako první. V této metodice tak dopadají lépe ty silně medializované a široce přijatelné – dnes ANO, dříve ČSSD.

Alternativou otevřené otázky je výběr ze seznamu stran (PPM Factum), případně dotazování trychtýřem (MEDIAN), v němž si váhající nejprve vybere všechny zvažované strany a pak mezi nimi ukáže na svého favorita. Ani tyto metody nejsou ideální. V prvním případě je respondent ovlivněn pořadím stran, jež mu předkládáte. Trychtýř pak asi nejvíce simuluje skutečné volební rozhodování (zužování výběru) a díky znalosti všech zvažovaných stran umožňuje lepší konstrukci modelu (z člověka, jenž váhá mezi ANO a lidovci, se nedělá čistokrevný volič ani jednoho ze subjektů), ale zase vyžaduje větší trpělivost respondentů. V mezivolebním období může být u obou metod problém, které strany na seznam, z něhož se vybírá, dát.

O výzkumech je zvykem říkat, že jsou „reprezentativní“. I to, jak se k reprezentativitě přistupuje, přitom má na výsledky dopad. Často se za ni pokládá zohledňování základních sociodemografických kategorií (věk, pohlaví, vzdělání, kraj, velikost obce). Mnohem důležitější však je, aby vzorek odpovídal populaci z hlediska pracovní aktivity, kombinace věku a vzdělání či míry užívání internetu, tedy kategorií, které zásadněji souvisejí s volebním chováním. Důchodci volí jinak než OSVČ a mladí vysokoškoláci jinak než mladý prekariát. Ne všechny české výzkumy to berou v potaz.

Vliv na výsledky má i práce s avizovanou volební účastí. Některé agentury do modelu započítávají stejnou vahou všechny voliče, kteří avizují účast (odpovědi „určitě ano“, „spíše ano“), některé i ty, kteří ji nevylučují (navíc „spíše ne“). Jiné (PPM Factum, MEDIAN, STEM) mají model postavený na předpokladu, že různé odpovědi znamenají růz nou pravděpodobnost účasti. První metoda je jasná a transparentní, ale posiluje roli těch, kteří si nejsou jisti účastí a je u nich vyšší možnost, že k urnám nakonec nedorazí. Druhá je realističtější, ale její odpovídající nastavení není samozřejmé. Přitom přecenění účasti „nejistých“ pomáhá stranám s málo motivovanými voliči (Úsvit, dosud i ANO, některé menší strany), podcenění naopak těm s motivovaným jádrem (Svobodní, KSČM, ODS).

Daniel Prokop

Daniel Prokop

FOTO: Petr Horník, Právo

Agentury by měly co nejdetailněji zveřejňovat metodiku svých výzkumů, aby si čtenář mohl udělat obrázek o jejich předpokladech a relevanci výsledků. Veřejnost chce ale většinou slyšet, co je blíže realitě. Volební modely nejsou predikce a odpovídají situaci v době sběru dat. V dlouhodobém měřítku ale lze zkoumat, zda a jak se ta která metodika odchyluje od volebních výsledků.

Dotazování otevřenou otázkou dobře fungovalo do roku 2006. Politická scéna byla rozštěpená mezi jasně definovanou levici a pravici. Voliči byli silněji identifikovaní se svou stranou, zvažovali méně možností a měli omezené šance „utéct“ k menším partajím, které byly buď ideově zakotvené (lidovci, zelení, komunisté), nebo byly vnímány jako marginální. I rozhodování ve volbách tak odpovídalo spontánně vyjadřovaným preferencím.

Pak ale důvěra ve velké strany poklesla, pravice se roztříštila, zvedla se poptávka po „nepolitických“ hnutích i počet malých stran s šancí na úspěch. K negativnímu vymezování na ose pravá–levá, přibyla osa nové–staré vybízející k přehodnocení stávajících zvyků. Respondenti zvažují více stran a za spontánně uvedenou preferencí se skrývá hodně variant. I proto v roce 2010 volbám více odpovídaly modely, které na otevřenou otázku nespoléhaly.

V roce 2013 se těsně před volbami agentury shodovaly. Drtivý propad ČSSD ale opět ukázal, jak křehká je dominance velkých stran v průzkumech v mezivolebním období. Právě modely postavené na otevřené otázce ještě na jaře 2013 přisuzovaly sociálním demokratům nejvíce – okolo či přes 40 procent.

V odhadu podpory stran je dlouhodobě nejlepší vycházet z průměrného výsledku agentur, který dnes přisuzuje ANO 26,3 procenta. Výrazně vyšší čísla předpokládají, že jsme se vrátili k pořádkům jasně rozdělené a voličsky ukotvené politické scény, v níž funguje čisté dotazování na spontánní preference. Data ukazující malý zájem o politiku, slabé vztahy ke stranám a zvažování mnoha možností o tom spíše nesvědčí. A zatím ani volby.

Před těmi evropskými v roce 2014 mělo ANO v modelech založených na otevřené otázce 27 až 29 procent. Díky slabosti motivací a příklonu k jiným stranám nakonec bylo rádo za něco přes polovinu. Ostatní modely ho také nadhodnotily, ale méně. V podzimních komunálních volbách bylo ANO ve větších městech, kde se volí stranicky, úspěšné, ale málokde potvrdilo jasnou převahu nad zbytkem stran.

Z jiných typů voleb nelze kvůli různé účasti a voličským motivacím vyvozovat závěry směrem k volbám do Sněmovny. Nahrávají ale spíše hypotéze, že jako v minulosti ČSSD je dnes ANO stranou s křehkou dominancí a musí se ve volbách hodně snažit, aby získalo respondenty, kteří si jeho podporou nejsou jisti. Že by vyhrálo suverénně o 12 procent, tak dnes myslím není nejpravděpodobnější varianta.