K této myšlence mě přivedl obraz Vincenta van Gogha Čluny ze Saintes-Maries. Oněch člunů je na něm osm. Pokud by ho Gogh vyměnil za bárky zachycené na plátně, mohl by si dnes každý z rybářů klidně postavit hotel i s parkovištěm. No a sám malíř? Nemám to potvrzené, ale pravděpodobně by bárky zase prodal a koupil kus pole, vysadil na něm slunečnice a nejlepší z nich potom namaloval ve váze, aby následný obraz vyměnil za středně velkou fabriku, která by vyráběla tisíce reprodukcí tohoto obrazu, nebo by vydržoval na oplátku zase chvíli bratra.

Tak přesně tohle mě napadlo, když jsem se zamýšlel nad svým plotem, sklánějícím se stářím pod náporem rzi jako slunečnice pod tíží svých pukajících semínek. Snad bych mohl tento romantický plot namalovat na plátno tak sugestivně, že by firma přes ploty po výsledném obraze zatoužila, a já bych mohl, byť s jistým zdráháním, souhlasit, aby mi za něj postavili plot nový, obyčejný drátěný.

Pokud by se jim zdál obraz drahý, mohl bych plot rozdělit a namalovat ho třeba na deset dvacet menších, a tudíž i levnějších obrázků, ale musel bych si pohlídat náklady, aby mě to náhodou nepřišlo levněji bez toho všeho malování. A navíc by asi ty obrazy neměla firma kde uskladnit, nechala by je na dvoře zakryté plachtou, a kdybych si po několika letech stěžoval a reklamoval opět rzí porostlý plot, mohla by firma ukázat na shnilé obrazy plotu na dvoře a podobně jako Josef Švejk prohlásit: „Jsme si kvit!“

Není to sice potvrzené, ale Švejk prý potom ještě dodal: „A navíc jsem pravděpodobně vnukem Babičky!“

Začal jsem bádat: Podle roku narození by to možné bylo. Babička totiž spatřila světlo světa roku 1853, i když rovnou jako postarší žena – a Švejk roku 1921, taktéž již v letech (mazal si kolena!). Jak by asi vypadalo jejich setkání? Došlo by k němu pravděpodobně na Starém bělidle, nebo v hospodě U Kalicha, podle toho, kdo koho více miloval.

Potom přišla žena z práce a jen tak prohodila:

– Dnes se mě ptal patnáctiletý Rom: Jak to, že sex mohu provádět už teď, ale na porno se můžu dívat až od osmnácti?

Vůbec mi nedala vydechnout a pokračovala:

– Jitka mi v práci povídala, že její tatínek hrál to děcko v Pyšné princezně u uhlířů a že už je mrtvý, ale zaobíral se prý relativitou času a porovnával stárnutí vnučky a sebe.

Napadlo mě, že by se mimina z filmů mohla odborově sdružovat, aby si lépe pohlídala tantiémy, ale nic jsem raději ne řekl. Žena pokračovala:

– Nebo... něčí tatínek se zase jako vojín nachomýtl k natáčení filmu Kdyby tisíc klarinetů, ovšem právě jeho potom vystřihli a on celý život upozorňoval na to místo, kde mohl být a co tam všechno zahrál.

Je smutné, ocitnout se tak blízko slávě a vytěžit z toho jen celoživotní zklamání. To už je lepší se na to vykašlat hned zkraje, třeba v mateřské školce odmítnout opustit čmárání, a se stát kominíkem.

Chtěl jsem se ještě zmínit o tom plotu, ale děcko uhlíře se zdálo nepřekonatelné, tak jsem ženě alespoň oznámil, že Švejk mohl být klidně vnukem Babičky a šli jsme spát.