Na letní čas se nadává mnohem víc než na zimní. Bere nám hodinu spaní. Střídání časů je takový malý kolektivní jet lag, nepohodlí ze změny časového pásma, když cestujete. Časová pásma nikdo zrušit nechce. Jet lag si lidi užívají dobrovolně, třeba když jedou na dovolenou.

Myslím, že kvůli vyváženosti by měli do médií mluvit i lidé, co letní a zimní čas obhajují. Nějaký ekonom by mohl možná spočítat, jak je to s tou energetickou úsporou. My od pera se pak můžeme přidat s důvody filosofickými.

Když v roce 1582 papež Řehoř XIII. zaváděl gregoriánský kalendář, udělal to proto, že úřední čas už se výrazně rozcházel s časem slunečním. Aby se odchylka srovnala, škrtli Řehořovi astronomové z kalendáře deset dní – a v Evropě propukly bouře. Lidi měli pocit, že jim papež doopravdy sebral deset dní života. Že budou žít o to míň. Že ten čas prostě zmizel.

Příhoda s kalendářem ukazuje jednu věc: máme ho za přirozený. Tak nějak si myslíme, že rozdělit rok po týdnech je od přírody, že středa jde přirozeně za úterým a že den se skutečně sám dělí na něco jako 24 hodin. Gregoriánský kalendář má proti takovému dojmu jednu úžasnou pojistku: 29. únor v přestupných letech. Den, který nám připomíná, že všechno lidské počítání dnů a hodin je jen hra. A právě proto jsem pro zachování letního a zimního času. Funguje jako to samé připomenutí, ale hned dvakrát ročně. Náš kalendář je konstrukce, která se dá měnit. Přizpůsobovat. A když jste zrůda jako Pol Pot, tak úplně zrušit.

V literatuře se všeobecně ví, že čas je vymyšlený a ve skutečnosti neexistuje. Proto se dá v knížkách prodlužovat, zdrcávat, kouskovat a kroutit. Když to víte, oprostíte se od diktátu hodinek a přechod ze zimního na letní čas vás nerozhází. Vysvětlit to lidem, kteří si myslí, že jaro co jaro opravdu přicházejí o hodinu svého života, je ale složité.