Hlavní obsah

Fejeton Aleny Zemančíkové: Vědomí konce

Právo, Alena Zemančíková, SALON

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Články najdete v sekci Moje sledované a také vám pošleme upozornění do emailu.

Jeden dávný kamarád mi vyprávěl, jak pozval firmu na vyklizení svého starého ateliéru. Učinil to s iluzí, že stěhováci nábytek snesou, odvezou a nabídnou ho někde, kde si ho můžou koupit nebo prostě vzít lidé, kteří si svůj byt teprve zařizují.

Článek

Ateliér byl pod střechou v měšťanském domě a kamarád v něm měl skříně po rodičích, žádné cenné kusy, ale solidní dřevěný, dobře řemeslně udělaný nábytek z první republiky. Chlapi přišli a první, co udělali, bylo, že vzali za dveře od almary a vyrvali je z pantů. O malíře se pokusily mdloby, ale ateliér vyklidit musel, skříně neměl kam dát, tak se jen zapotácel a nic neřekl. Dál to vyprávět nebudu, protože to je jen úvod a podstata teprve přijde.

Kdyby se se mnou kamarád-malíř nepodělil o tuto příhodu, asi bych se k likvidaci zařízení po matce po stavila lehkovážněji. Mám malý byt, děti bydlí daleko, nechci nikomu nikam nastěhovávat hromady veteše. Ale také nechci házet do kontejneru něco, co by mohlo být užitečné a co užívaly dvě generace naší rodiny.

Věcí po matce není už mnoho, v životě jsme se několikrát stěhovaly spolu a později ještě i ona sama. Z celého odkazu, sahajícího k mé babičce, zůstal vlastně jeden mámin pokoj v jinak poměrně velikém bytě, zařízeném později. Právě to se však ukázalo jako nečekaný problém.

Musím ještě říct něco o sobě, pro porozumění celé věci. Bydlím v Praze na sídlišti v malém bytě v paneláku, který jsem zdědila po tetě, matčině sestře. Po ní v něm mám několik kusů nábytku, zbytek jsem si doplnila z Ikey, do interiéru se nevejde už nic navíc. Kdyby mi patřily některé věci, které měla ve svém pokoji máma, ráda bych je zahrnula do svého prostředí, ale teď už mám věci své, jsem na ně zvyklá, a smím-li to říci, i ony jsou zvyklé na mě.

Dobrá, nábytek jakž takž roztřídím, donutím se rozhodnout, co přece jen vyhodím, protože prostě něco se vyhodit musí, aby se koloběh života nebarikádoval horou krámů, a objednám firmu ne vyklízecí, ale opravdu stěhovací, která užitečné věci odveze mým dětem. Ale i třeba u kanape, které musíme rozebrat, než ho dáme do sběrného dvora, vidím, z jak kvalitního materiálu je uděláno, že by z něj byly docela pěkné police, kdyby člověk nějaké police potřeboval, jenomže není čas ani místo nechat něco do budoucna. Ze šuplíků jedné nepotřebné skříňky alespoň odšroubuju decentní mosazná madla, ačkoliv taky nevím, k čemu mi budou.

Když tohle máme za sebou, dojde na drobnosti: knížky, upomínkové předměty, obrazy, šperky a bižutérii.

Máma vždycky chodila ráda do knihovny, a co si koupila nebo dostala a při všech těch stěhováních neodložila, s tím se něco pojí. Často nevím co. Vím, že měla ráda Hrabala, a proto vlastnila v podstatě jeho sebrané spisy, ale co třeba Tatarkova Farská republika? Můžu ji vyhodit?

Naštěstí lze s knihami ještě naložit tak, že je někde zanecháte, v kavárně, nemocnici, ve vlaku, v krabici za výkladem antikvariátu. Pak ale přijdou na řadu upomínkové předměty. Skleničky, váza, popelník vyřezaný z kamene, malý šálek a skleněná zvířátka, jsou to tretky, ale proč si je máma schovala? Co vlastně vyhodím, když tu věc vrhnu do popelnice? Vzpomínku na koho? Co se už nikdy nedozvím? Nádoby a dózy – docela hezké, kam je mám ale postavit, když já sama mám regály v knihovně a police zastavěné už vlastními památkami. Dvě sklenice s kouřovým nádechem – nikdy, co pamatuju, jsme z nich nic nepili.

S každou tou věcí strávím půl hodiny, když sečtu čas, kdy si ji prohlížím, uvažuju o ní, pak ji do něčeho balím, někam nesu, odkládám nebo ukládám. A to ještě nejsme u obrazů, které jsem v mámině pokoji měla ráda, ale v mém bytě „zhasnou“, nejsou cenné, vlastně ani nejsou hezké. Dívám se na ně ale celý život! Můžu hodit do kontejneru obraz, na který se matka dívala padesát let, měla ho ráda, od někoho ho dostala, byl součástí jejího světa? Rozsypat její popel u lesa, na místě, kam jsme chodívaly, mi nedělalo potíž, ale mrsknout obraz do kontejneru? To nemůžu. A tak ty obrazy aranžuju porůznu na našem sídlišti, třeba v Kauflandu je opírám o stěnu na polici, co jsou nad ní vyvěšené inzeráty. Stříbrnou plaketu s Masarykem z roku 1935 jsem se rozhodla prodat. Víte, kolik jsem za ni dostala? Tři stovky.

Pro celý proces likvidace je důležité, že u domu je jen jedna malá popelnice, kterou nemůžu celou zasypat ostatním partajím, a že nemám auto. Myslím, že už mě v okolí znají a mají za bláznivou bábu, která roznáší obrazy a tretky po okolí.

Možná že kdyby u domu byl velkokapacitní kontejner na odpadky jako u nás na sídlišti, vyhodila bych toho víc. Možná že kdybych měla auto, kterým bych si věci odvezla naráz, vyhodila bych jich taky víc. Takhle třídím všechny materiály, papír k papíru, plasty k plastům, a postupně roznáším do příslušných nádob. Ve starých nákupních taškách po mámě, které taky asi přispívají k tomu, že vypadám jako blázen.

Ano, důsledně a pokud možno zodpovědně a ekologicky účtuju prostřednictvím odkazu svých předků sama se sebou. Dělám to osobně, nikdo a nic mi to neusnadňuje, když už musím urvat dveře od skříně, alespoň odmontuju ty mosazné úchytky. Zabere to spoustu času, je to únavné a nějak to souvisí s vědomím konce.

Reklama

Související témata:

Související články

Fejeton Aleny Zemančíkové: Martin a profesor

Martin a profesor se setkali v Berlíně. Profesor sem přišel v roce 1979 učit na univerzitu. Martin je stipendista. Když chodil na jedno z nejprestižnějších...

Fejeton Aleny Zemančíkové: Závěrečná

Stalo se, že jsem nemohla jít na pohřeb svého kamaráda. Příčinou byly dlouhé svátky – těsně před nimi zemřel a hned po nich se konal ten pohřeb, navíc v jiném...

Výběr článků

Načítám