Nejnovější autorčina kniha, nominovaná na Magnesii Literu za prózu, nese název Imago. Ty trubko! (Kniha Zlín 2014). Na začátku příběhu se ocitáme kdesi na okraji Broumova. V chudém domě se narodilo dítě, holčička Houžvička, venku pod lípami se v ostrých ranních paprscích probouzejí alkoholici, máma běží na šichtu do textilky, pod klavírní stoličkou leží mrtvá myš, a až Houžev dostane vlastní pokoj, na okně budou mříže. První regulérní chlastačka s otcem končí v areálu opuštěné továrny, kde chlebem namáčeným v balakrylu společnými silami malují na komín svůj vzkaz komukoli, kdo se podívá. Nato končí hlava jedna a my jsme najednou hozeni úplně jinam.

Nejdřív jsem si myslela, že jsme holku nadobro opustili a kniha bude jen volným propojením několika příběhů. Není tomu tak, vyprávění je skoro čítankově lineární, sleduje Houžev od kolébky až k oltáři a jakákoli odbočka se dřív nebo později proplete s hlavní linií.

Kompozicí se nicméně Lundiaková moc netrápila, netrápila se zjevně ničím, zdá se, že píše, protože ji to baví, ne proto, že cítí potřebu nalinkovat čtenáři nějaké hluboké existenciální sdělení. Některé její ženské postavy se slévají, děj se místy trochu vleče, ani k závěru nijak zvlášť negraduje.

Možná by ale jakákoli naléhavost působila hraně, uměle. Časy jsou buď silné, nebo shnilé, prohlásil klasik Šalda, a ty naše jsou shnilé, kdepak krev a drama. Převládajícím pocitem je lhostejnost, odevzdání se osudu – věci ne vždy dávají smysl, ale po smyslu se už nikdo ani neptá. Cokoli přijde, je přijato se stejnou tváří. Tento tón mi přijde zřetelný už v předchozí autorčině tvorbě a v této knize je nejvýraznější. A mně se to líbí. Naopak nejslabší mi přijdou místa, kde je vypravěč najednou trochu angažovanější, kritickým okem hledí na virtuální svět, neschopnost komunikace, na komplexy prosklených kancelářských budov a promarněné mládí brigádníků v call centrech. Znakem této doby není hrstka, co mluví o krizi, ale dav lhostejných, kteří současný stav věcí asi ani jako krizi nevnímají.

Poznamenám, že toto je má interpretace, která zrovna moc nesouzní s několikrát deklarovaným autorským záměrem. V rozhovoru poskytnutém k vydání knihy Lundiaková říká, že základním sdělením románu je, „že existuje svoboda a že bychom se jí neměli vzdávat jenom proto, abychom zapadli do jakékoli party, nebo si mohli pořídit hypotéku“. Je autorův pohled na vlastní dílo při jeho hodnocení podružný? Tady rozhodně. I zde platí Reich-Ranického postřeh o ptácích, nemajících tušení o ornitologii. Lundiaková se třeba taky domnívá, že opustila lineární vyprávění a kapku experimentuje. Ehm, ani omylem.

Čím se Lundiaková odlišuje a co by se snad za experiment označit dalo, je její svérázný styl. Ano, jak říkají anotace i recenzenti, je poetický, každopádně ale žádný slavík na větvi, má to v sobě podivnou syrovost, autorka nenuceně vytahuje překvapivé výrazy ze všech vrstev slovní zásoby, tu expresivní, tu archaické, píše jazykem lůzy i inteligence, k tomu občas prohodí slovosled nebo zapojí dávno nepoužívaný slovesný tvar, kupodivu bez toho, že by působila pozérsky. Na tom stála její předchozí kniha Vrhnout. V Imagu ale jako by Lundiaková tento pro běžného čtenáře náročný styl vyprávění po prvním návalu postupně rozvolňovala – zachová si své idiosynkrazie, ale text už nepůsobí tak hustě. Je to radost číst.

Překvapil mě závěr příběhu – nebyl tak bezútěšný, jak by se dalo čekat, naopak, skoro happy end. Svět už spasen nebude, obyvatelé trpí jakousi epidemií tinnitu – šelestu či zvonění v uších. Ještě mluví, ale už neslyší ostatní, nastal konec komunikace. Pár lidí se v tom zmatku ovšem najde, v moři chaosu plavou ostrůvky naděje. A – vepsat do finále labuť a nebýt kýčovitý, to je taky kus umění.

Podtrženo, sečteno: Imago mi z dosavadní tvorby Hany Lundiakové připadá čtenářsky nejvstřícnější a rozhodně nabízí příjemný zážitek. Kdybych ovšem měla něco z její tvorby doporučit, literárně je zajímavější předchozí knížka, zmiňované Vrhnout – temná, tematicky mnohem bohatší sbírka krátkých povídek s naprosto skvělými kousky jako Míče nebo Tak jako.

Určitě ale nečtěte její věci na jeden zátah, zničí vám to víkend.