Autor Liel Leibovitz tu tematizuje oblasti, které dobrý životopisec nemůže pominout: od písničkářových židovských kořenů až po jeho triumfální světové turné v roce 2008. Nachází u Cohena styčné body s dalšími osobnostmi hlavně americké hudby: od Boba Dylana (což se nabízí) po frontmana kapely The Doors Jima Morrisona (což je překvapivé). Ale biografickými pasážemi si Leibovitz jen míchá barvy pro svůj metafyzický Cohenův portrét a snaží se dotknout toho, co ohlašuje podtitul knihy: vykoupení.

Svébytně interpretuje například neúspěch alba Death of a Ladies’ Man (1977), na němž Cohen spolupracoval s legendárním, v té době už poněkud šíleným producentem Philem Spectorem. Problém celého projektu na rozdíl od mnohých kritiků nevidí v hudebním ztvárnění (to naopak oceňuje), ale v duchovním poselství. Písně na desce Death of a Ladies’ Man, stejně jako na předchozích Cohenových albech, často tematizují sex – ovšem Spector do nich prý vnesl vulgaritu: „Kopulace je branou k vykoupení. Tím, že ji Spector redukoval na erekci a chlípnost, pošpinil nejživoucnější a nejněžnější součást Cohenova díla.“

Inspirativně se v knize vykládá také posun v Cohenově tvorbě v osmdesátých letech. Dřívější jeho písně byly více či méně osobní zpovědi, Leibovitz je přirovnává k zápiskům v deníku. O nové etapě Cohenova psaní, která začíná albem Various Positions (1984), říká: „Nové písně žádné takové břímě nenesly. Necítily potřebu sdělit příběh nebo navodit atmosféru, ale předávaly moudrost. Jakmile byly napsány, jako by už nepatřily – stejně jako skutečné modlitby – svému tvůrci, ale stávaly se majetkem všech, kdo je chtěli tiše vyslovit.“

V přechodu od kytary ke klávesám Casio vidí Leibovitz metaforu přechodu do vyšší roviny vědomí. Cohen vyprávějící s oblibou v první osobě je podle něj najednou „jaksi víc přítomný a zároveň hluboce nezúčastněný“. Sám písničkář pak měl svou proměnu nepřímo přiznat v jedné dobové básni: „Odstraňuji z řádků svoji osobnost, abych směl užívat první osobu tak často, jak si přeji, aniž by to uráželo mou zálibu ve skromnosti.“

Leonard Cohen: Old Ideas

Leonard Cohen

FOTO: Sony Music

Cohenovu proměnu Leibovitz dokládá i příhodou – jednou z těch šťastně vybraných životopisných epizod, které ozřejmují podhoubí písní a nabízejí k nim možný klíč. Když v roce 1985 vystoupil Leonard Cohen v socialistickém Polsku, chtěl se s ním prý Lech Wałęsa objevit na pódiu – Cohen to ovšem odmítl a varšavské publikum překvapil proslovem, v němž vyjádřil respekt oběma stranám politického zápasu: „Moje píseň nemá žádnou vlajku ani žádnou stranu. Odříkávám modlitbu, kterou jsme se modlili v synagoze, modlím se za vašeho odborového předáka i předsedu vaší strany. Kéž Hospodin obdaří srdce vašich předáků i srdce všech těch, kdo jim radí, duchem moudrosti a pochopení.“ Zde jako by slovníkem zbožného žida už promlouval zenbuddhistický mnich, jímž se Cohen stal o několik let později.

Leibovitz píše, že otázky, které si nad Cohenovým dílem klade, jsou nesnadno uchopitelné rozumem, ale umožňují „znovu posoudit úvahy o milosti či vykoupení“, kterými jsme se jako lidstvo přestali vážněji zabývat. Vytvořil tak jeden z možných portrétů Leonarda Cohena, portrét umělce, který většinu života toužil po dokonalosti, ale dosáhl jí teprve, když přestal toužit.