Český a slovenský komiks tak konečně dostává reprezentativní a maximálně vyčerpávající historický přehled. Když si ale knihami listujete, začnete možná po chvíli pochybovat, že si něco takového vůbec zaslouží. Snaha autorů zdokumentovat každičký kout jeho historie totiž nakonec ukazuje domácí komiks posledního století v jeho smutné nahotě uměleckého média, které sužováno předsudky i historickými okolnostmi dokázalo za sto let stěží vyrůst z plínek.

Je to veskrze neveselé čtení – každá éra relativního rozletu komiksového umění je rychle ukončena nějakou dějinnou pohromou (válka, okupace, nesmlouvavá ruka volného trhu), která zastavuje veškerý vývoj. Výrazné osobnosti domácího sekvenčního umění (Lada, Sekora, Saudek, Folgar) jsou smýkány dějinnými událostmi a v důsledku toho neschopné naplnit svůj autorský potenciál. A komiksové médium je soustavně odborníky cejchováno jako méněcenné a odsunováno do role laciného vzrušení, které nikdy nemůže dosáhnout výšin skutečné literatury či výtvarného umění. Zatímco ve světě se tato charakteristika začala problematizovat už v sedmdesátých letech, u nás se odsudky komiksu objevují ještě dnes (připomeňme si čtyři roky starý výrok spisovatele Ludvíka Vaculíka: „Komiks je ideální žánr pro toho, kdo neumí psát ani kreslit.“). K ostrakizaci média přispívá i svérázné české vymezení oddělující (škodlivý) západní dobrodružný komiks od domácích obrázkových seriálů se zvířátky v hlavních rolích, jejichž „laskavý“ (krotký a bezpečný) humor údajně lépe sedí nátuře českých čtenářů. S tímto xenofobním vysvětlením tuzemské recepce západního komiksového média (či vizuální kultury vůbec) přišli v šedesátých letech komunističtí ideologové a dodnes tvoří páteř pochybné české hrdosti na tu naši „večerníčkovou kulturu“. Že komiks nemusí být jen médiem pro děti či prvoplánový humor poznávají zdejší tvůrci i čtenáři až v první dekádě nového tisíciletí, která už ale do publikace časově nespadá.

Publikace Dějiny československého komiksu 20. století

Publikace Dějiny československého komiksu 20. století

FOTO: archív nakladatelství Akropolis

Nic z toho samozřejmě nelze vyčítat autorům knižních Dějin, kteří do nejmenšího detailu mapují vývoj (či mnohdy spíše stagnaci) v jednotlivých epochách minulého století. Sledujeme s nimi, jak text přechází z umístění pod obrázkem do bublin a z rozverných veršovánek se stávají dialogy, jak se vydavatelé i autoři odhodlávají pouštět do delších celků nebo zkoušejí napodobovat zahraniční vzory. A také jak se ze stránek deníků a časopisů domácí komiks jen pomalu dostává do vlastních periodik či samostatných knižních publikací.

Formát historického výčtu badatelům samozřejmě nedovoluje vyslovovat hodnotící soudy nebo načrtávat širší dějinné souvislosti jednotlivých témat, přesto z několika stovek zmapovaných komiksů vystupují v důležitosti především Rychlé šípy. Třikrát zakázaná a mnohokrát znovu oživovaná série totiž stojí na počátku patrně jediného specifického českého subžánru, kterým je klubácký komiks. Příběhy „správňáckého“ kvinteta hrdinů ze stránek předválečného Mladého hlasatele zrodil hned několik epigonů – jako byli třeba Strážci, Modrá pětka či Mimozemšťané. Ti pak své vzory nahrazovali dle momentálních ideologických či čtenářských potřeb.

Každý větší dějinný úsek otevírá v Dějinách pokus o zachycení zahraničního kontextu, který ale spíše podtrhává fakt, že komiks u nás vesměs fungoval nedotčen zásadními stylotvornými převraty v žánru. Zatímco před druhou světovou válkou měli ještě autoři blízko k dění na Západě, nástup superhrdinských žánrů nebo alternativní a experimentální větve jsme už v podstatě nezaznamenali. A když se k nám něco přesto dostalo, obezřetná cenzura pustila na veřejnost jen ta díla, která západní trendy řádně parodovala – jako třeba Saudkovy komiksy.

Historie československého komiksu se tak jeví jako posloupnost pokusů a omylů. Je až k podivu, jak velké množství zaznamenaných sérií bylo ukončeno po několika dílech. Nakonec i patrně nejslavnější československý komiks Muriel a andělé Káji Saudka zůstal jen fragmentem plánovaného většího díla. To je samozřejmě daň za neexistenci specializovaných komiksových časopisů s profesionálními editory a v širším kontextu i uvědomělého fandomu či kritiky. Domácí kreslíři i scenáristé se obyčejně jazyk „devátého umění“ učili jako samouci a je to na jejich dílech velmi často znát. Těžko se pak divit, že český a slovenský komiks hraje v globálním kontextu ještě minoritnější roli než u jiných srovnatelných odvětví populární kultury, jako jsou film či hudba. Například v původním anglickém vydání moderního komiksového kánonu 1001 komiksů, které musíte přečíst, než zemřete editora Paula Gravetta bylo zařazeno jediné české dílo. Nakonec význam českého a slovenského komiksu autoři Dějin nijak nepřikrášlují a v závěru přiznávají, že to nejzajímavější se na domácí scéně začalo dít až v novém tisíciletí.

Snad se český (a slovenský) komiks od tápání a pokusů zaznamenaných v Dějinách skutečně odrazí k lepší budoucnosti. Nakonec vydání takto reprezentativní publikace je potvrzením rostoucí (kupní) síly domácího komiksového fandomu. Jak jinak si vysvětlit, že se ji nakladatel odváží vypustit na trh s cenou blížící se ke třem tisícům korun. Nebyl snad ještě donedávna komiks považován za extrémně menšinový žánr pro pár podivínů? I když tady se patrně věří síle nostalgie, která přinutí dnešní solventní třicátníky a čtyřicátníky hledat v knize se slzou v oku milované poklady z dětství. Kdo by si však zároveň od luxusně zpracovaných Dějin sliboval nějaké objevování literárních či výtvarných perel, bude nepochybně zklamaný. Na to za sebou československý komiks minulého století zanechal příliš vetchý odkaz.