Článek
Dívat se na fotografie v Jihoafrické republice žijícího Rogera Ballena s sebou totiž nese kus dobrodružství z objevování. Nemyslím, že je to proto, že jsou zajímavé či důležité. To je na každém z vás, aby to posoudil. Ale jeho fotografie, když si je zařadíte v čase, vytvářejí pozoruhodnou cestu. Dlouhé, pozvolné, tiché, zadumané schodiště – to je životní čára Ballenova díla. A ta cesta, ty schody, je zároveň cestou moderní fotografie.
Každý z nás, když začínal se svým prvním fotoaparátem, fotil věci kolem sebe. Zachycoval své rodiče, své dítě, cestu lesem se psem. Ballen jako mladý kluk podobně nafotil Woodstock. Nebo svou knížku Dorps vyprávějící o jihoafrických městečkách a vesnicích, záznam toho, kudy jako třicetiletý geolog chodil. Tak jako my fotíme své výlety za babičkou. Velká část z nás pak u takovýchto snímků zůstane celý život.
Ale mnozí, ti, kteří byli kamarády pochváleni, že fotí hezky, začnou po tomto úspěchu své objekty nejen nalézat, ale rovnou vyhledávat. Jeden se vrhne makrem na kytky, další chodí za ranní rosy fotit šestnácteráky v protisvětle. Ballen také popošel výš a nafotil Platteland – knihu portrétů lidí na okraji. Opatrně vykouknul ze škatulky popisných fotografií, pustil si do nich lidi a těm se začal zarývat pod kůži. Vznikl subjektivní dokument a jeho asi nejcitovanější snímek Dresie and Casie – ona slavná dvojčata. Řada fotografů u těchto subjektivních dokumentů zůstává. Pro mnoho lidí je „toto“ fotografie – fotografie jako dokument, ale krásný. Šibík.
Jenže Ballen znovu uniká a vyráží dál. Z jeho fotek se lidé začínají opět, a přesto úplně jinak, vytrácet. Naopak přibývají předměty, rekvizity, které nebyly na scéně nalezeny, ale které jsou do obrazu vnášeny a zakomponovávány. Nafotil knihu Outland. Poprvé se tu v jeho tvorbě objevila maska. Začal své fotografie budovat jako divadelní scénu, i když pořád to ještě byl dokument. Vykročil tam, kam už se dostane jen málokdo.
V té době kolem něj propuká krize válečné fotografie. Žánr, který předtím z fotografů udělal celosvětové celebrity postavené naroveň topmodelkám, se začíná vyčerpávat a naráží na své limity. Včerejší létající reportéři ztrácejí práci. Klesá zájem o fotografie, kterým je dobře rozumět, fotografie, jak jsme na ně zvyklí z novin. Jenže to už je Ballen dávno jinde.
A pořád ještě ne na konci cesty. Do souboru hlavních rekvizit definitivně přibírá masku. Ta začíná hrát v jeho fotografiích dominantní roli. Maska tvoří z lidí symboly, mýty. Do obrazu naplno vniká divadlo. Člověk se začíná měnit ve stín či jen v objekt. Do fotografií – teď už jasně a zřetelně chápaných jako umění – se vlamuje naivní, insitní kresba, potemňují. Tam, kde se řada lidí ztratila, se Ballen našel. Fotky už pro něj nejsou záznamem, ale obrazem. A dobývá s nimi galerie po celém světě.
Měl jsem možnost vidět jeho poslední práce – fotografie kreslené přes sklo. Z člověka zbyla jen chiméra, tichá vzpomínka, jsou to křehké obrazy malované světlem do tmy. Došel až na samu hranici. Dál to nejde. Nebo ano? To je jedno. Důležité je, že ušel cestu, kterou ušla před znervóznělými diváky i fotografie. Od válek, od lidožroutů přes Tříkolku Williama Egglestona až k Rýnu Andrease Gurského.
Projděte si Ballenovu cestu. Pomalu si na aktuální výstavě v Kafkově domě procházejte jeho dílo. Najdete tam odpověď, kde je místo dnešní fotografie. Ta cesta je vzrušující právě proto, že je na ní vidět každodenní svár a boj o to jít dál a trošku výš. Dnes už fotografie asi definitivně vyčerpala všechno to odhalování trpaslíků, šamanů na Sibiři, očí mouchy. To vše je passé. Fotografie se stává spouštěčem vašich vlastních světů ve vaší hlavě. Stejně jako Ballen došla na samu mez modernosti.
