Ženština se mě v uprsknutém kanclu pro dobrovolnictví ve velké telavivské budově Spojeného kibucnického hnutí ptá, co bych tak chtěl dělat. „Něco venku, v zemědělství.“ „To momentálně leda někde u Gazy. Jděte se projít, něco zkusím“ – a už zvedá mobil a chrčí a chrčí… Vyjedná mi Ejn Gev u Kineretu na úpatí Golanských výšin, nejdřív na zkušenou rybaření, pak mytí nádobí.

Autobus mě vyčutne na zastávce u oplocení, za nímž je kibuc. Koordinátorka Rica mě strká do místnosti, která má být mým pokojem. Lednice na kuřích nožkách, umaštěná polička a vratký stolek tak nízký, aby se na něm nedalo ani psát, ani jíst, zásuvky na elektřinu držící ve zdi jen silou vůle, popraskané a dlouho nemalované zdi s dírami po hřebících, skříň uvnitř popsaná vzkazy, kdo a kdy tu byl a co tu zažil.

Vezmu si pár věcí odjinud a přebytečných se zase zbavím, sundám několik kil oblečení, které na verandě zůstalo bůhví po kom, několikrát vytřu a – o la lá nový domov.

V pondělí večer se koná dobrovolnická párty. Na palmičce v klubu blikají poslední vánoční ozdoby, na lustru balónky, stěny pokreslené křídou – magické houby, nápisy Fuck da police nebo Nena loves Ariel. Dávají se panáky vodky, hraje se na mafii, vyprávějí se sprosté fóry – tichá Němka Jule se jde podívat do počítače ve vedlejší místnosti do slangového slovníku, co znamená „dávat čajový pytlík“. Slíbil jí to udělat Saša původem z Charkova, elektrikář, který se chce stůj co stůj vyhnout povolání do ukrajinské armády. Mládež si o mě začíná dělat starosti. „Piješ vůbec?“ Zatímco se městečko Palermo ukládá k spánku, listuju si příručkou Lonely Planet věnovanou Izraeli, načnu kapitolu o kibucech. Kibucníci z první imigrační vlny ze začátku 20. století, Rusové a další pionýři, byli často ve věku mých nynějších kolegů.

FOTO: Jaroslav Balvín

V úterý poprvé na rybách – a hned u Galilejského jezera. Pořízek s nosem jak skoba, lopatami místo rukou a s břichem napřed, kapitán Menachem Levin, říká: „Drž se, čeho můžeš!“ Není zrovna nejtepleji, ale v gumových kalhotách a pršiplášti to jde. Výlov je vážně dřina: nakládání beden ze skladu na loď, její odbavení, komplikované rozhození sítě, fyzicky náročné tahání lan, házení ryb z podběráku zkušenějšímu kolegovi, který vybírá největší kusy zdejší vyhlášené tilapie. Vše v těžkém pachu rybiny, pak zase na souši zaledování a mytí ryb a věčné tahání a tlačení. Z příkazů push a pull mi už zvoní v uších.

Navečer mě čeká obhlídka kibucu. Je to pořádně rozlezlý tábor, ovšem kolem dokola ohraničený drátem a s několika protileteckými kryty. Jedno-, maximálně dvoupatrové baráčky – domky kibucníků, domovy důchodců, prádelna, jídelna, zdravotní centrum, sekretariát, školka, pošta. Rozhozené jsou celkem ledabyle, ale zahuštěně, mezi tím parčíky s letitými stromy, dětská hřišťátka – všechno jednoduché, účelné, trochu primitivní, dejme tomu „funkcionalistické“. Část pobřeží tvoří oblázková pláž, další část přístav, obchod se suvenýry a velká rybí restaurace. Památníky – tank, letadlo a několik archaických zemědělských zařízení – jsou prostě jen tak někde ponechané, někdy s cedulkou. Nejreprezentativněji působí půlkruhové prostranství nedaleko jezera s dělem a sochou ženy s dítětem sochařky Chany Orloffové na památku obyvatel Ejn Gevu zabitých během války o nezávislost.

Ve středu vane silný vítr, na jezero se naštěstí nejede. Kapitán zavelí: „Pojďte se podívat na sníh.“ Přistaví pick-upa a silnicí značenou hebrejským i arabským písmem frčíme do nitra Golan. Na loukách se pase dobytek, míjíme několik vojenských základen a pak kamenné rozvaliny – po šestidenní válce tu ze syrských vesnic zůstaly jen základy. „Za kopcem se bojuje,“ ukazuje Menachem. „Dvě stě mrtvých denně.“ „A kdo válčí?“ zeptá se kolegyně dobrovolnice. „Muslimové s jinými muslimy. Bullshit.“ Čím výš stoupáme, tím víc je sněhového poprašku na pastvinách, až za stavíme u nějaké benzínky. Celý Izrael se sem sjíždí, aby se podíval na sníh. Lidé vylézají z aut a fotí si selfíčka. Mladí rybáři po sobě hodí pár koulí a jede se zpět.

Odpoledne nám přijde přednášet historik Muki Tzur, který v Ejn Gevu žije. Sympatický starý muž. „Představte si osidlování země v malých skupinách, lidi pocházející z různých kultur a mluvící různými jazyky, něco jako je vaše skupina,“ píchne prstem doprostřed stolu, kde stojí láhev koly, plastikové kelímky a krabička se sušenkami.

„Tenhle kibuc založilo na dvě stě mladých lidí z celkem sedmadvaceti států, někteří byli dokonce ze zemí, které mezi sebou tehdy bojovaly. Bloky, ve kterých bydlíte, byly jedny z prvních zděných budov tady. V každém baráčku žili tři lidé, a stejně nebylo dost postelí pro všechny, takže se ve spánku střídali – jeden pracoval na noční, druhý na ranní. Kibucníci se rozhodli dělat všechno společně a dát všechno dohromady – bohatí hodně, chudí málo nebo nic, a tak měli i společné oblečení. Teď máte na jeden blok jedny sprchy. Asi je to pro vás nepohodlné, ale tehdy byly jedny sprchy pro celý kibuc, a všichni se koupali společně – ženy s muži. Byla to velice delikátní situace. Jak tam stáli nazí, tak nevěděli, co dělat. A tak začali zpívat.“

Jak se sem Tzur vlastně dostal? „Jsem tu od osmnácti let, od roku 1956. Tehdy šlo o kibuc na hranicích se Sýrií a já sem přišel jako voják, ovšem neoficiálně, bez uniformy, protože šlo o demilitarizovanou zónu. Ještě tehdy byl kibuc velmi chudý. Pamatuji si, jak každé dítě dostalo v nynější rybí restauraci, kde byly jenom tři stoly, jednou týdně malou tabulku čokolády, kopeček zmrzliny a čistou košili – a to byl obřad! Šli domů lehcí jako ptáčci.“

FOTO: Jaroslav Balvín

Ve čtvrtek nastupuju na mytí nádobí. V kuchyni dělají zvláštní typy. Rus Miša se vyjadřuje jenom v citoslovcích, arabský skřet Omar chodí bůhvíproč v čepici a vypadá jako šmoula Mrzout. Šéfka Julietta mě vítá jako novou posilu a vysvětluje, že místnost, kde se myje nádobí, je – hledá slova, já se tluču do hrudi a ona říká: „Ano, srdcem celé kuchyně a jídelny, celého kibucnického stravování, vlastně celého kibucu.“

Před druhou se do jídelny přihoupá parta rybářů, na jezero se zase nevyjelo. „Vypadáš jak zasraný číšník,“ píchne Menachem prstem na mou zástěru. „Tak nás obsluž!“

Joav – kterého jsem se u snídaně radši neptal, jestli mluví anglicky, protože jsem si říkal, že bude rád, že mluví hebrejsky – jde doplnit nápoje do mrazicí místnosti, a jestli mu prý nechci pomoct. Jako ve filmu za námi vítr zabouchne dveře a my nevíme, jak ven. Během pěti minut podupávání z něj vypadne, že se plánuje březnová oslava Purimu a on včera dopsal její scénář. Ptám se, jak to bude vypadat. „A znáš tu story?“ „Ne.“ „V podstatě všechny legendy našich svátků mají stejný základ – že chtějí zabít Židy, a oni se vždycky ubrání. Na Purim se všichni opijí, i věřící. Talmud doslova přikazuje ožrat se až do bodu, kdy o sobě nebudeme vědět.“ „Tak to máme v Čechách Purim každý víkend.“

I když má jít o slavnostní událost, jsou kibucníci na páteční šábes oblečeni stejně jako asi celý život – jako vesničtí burani. Barevně splývají, to bude tou společnou prádelnou. Ženy nenalíčené, ucourané, v teplákách. A to průvodce The Kibbutz Volunteer dobrovolníkům doporučuje, aby do jídelny chodili čistí, umytí a zvlášť v pátek si na večeři vzali společenské oblečení.

V sobotu dopoledne si nasbírám pár citronů a grapefruitů a hurá k jezeru. Rozbitá betonová cesta končí uprostřed pláže. Oblázky, kameny, šutry, mezi nimi prorůstá tráva. Na dece jako mumie ustrnule tři kibucníci. Prasklá plastová židle zaseknutá do země. Ve vodě skákací stupínek, který nadnáší modré sudy svázané k sobě. Racci, nebo co to je, se pohupují na vlnkách. Na zamženém obzoru se mírně zvedají kopce nad Tiberiadou. Podhůří Golan na naší straně má sytější zelenou barvu a dramatičtější zdvih. Nízké baráčky kibucu se klidně rozkládají pod ševelícími palmovými listy a korunami dalších stromů. Jezero brázdí turistická loď s podivně keltským designem.

Sednu si na jednu z židlí, pustím do sebe lednové sluníčko. Vlnky dorážejí a jejich šumění uklidňuje. Konečně si získávám důvěru fenky, která krouží kolem. Mechanicky ji hladím na bříšku, mačkám si víčka na oči a sleduju skvrnky vnitřního zraku. Jsem ve Svaté zemi – a čekají tu na mě ještě milióny špinavých talířů.