Že bychom přeceňovali vlastní chudobu, je mýtus. Výzkumy ukazují, že existuje úměra mezi tím, kolik lidí v jednotlivých zemích Evropy považuje svou ekonomickou situaci za velmi špatnou, a tím, kolik jich skutečně trpí materiální deprivací. Vychyluje se např. Bulharsko (převis objektivní chudoby nad pociťovanou) a Řecko (převis subjektivní chudoby). Zřejmě kvůli tomu, že lidé svou chudobu přirozeně posuzují i proti standardům nedávné minulosti. Česko se ale v tomhle nijak nevymyká – pocity subjektivní chudoby odpovídají rozšíření materiální deprivace.

Podobně z tohoto pohledu dopadl i výzkum ISSP, který se v roce 2009 zabýval vnímáním nerovností ve 41 zemích světa. Svůj plat v něm označilo za nižší, než by si zasloužilo, 59 % Čechů. Ve zbytku zemí byl průměr 58 %. Češi se od průměru neodlišovali ani v otázkách týkajících se paternalismu (např. investice do podpory chudých). Co se týká rovnostářství, je situace dokonce opačná, než jak ji všeobecně čteme. Daňovou progresi u nás podporovalo 64 % dotazovaných, zatímco ve zbytku světa byl průměr 76 %. Analogicky si také významně méně Čechů, než je obvyklé v jiných zemích, myslelo, že je úkolem vlády snižovat příjmové nerovnosti.

Sklon k přílišnému stěžování se u Čechů nepotvrzuje, ani když jde o otázky celkové životní spokojenosti. Podle ISSP i dat OECD jsme také v tomto v průměru. A ani v případě „závisti“ výzkumy zkoumající přístup národů k úspěchu a jeho důvodům neukazují, že bychom nějak vyčnívali.

S nadsázkou lze poznamenat, že je-li pro Čechy opravdu něco typické, pak je to právě jistá obsese národní povahou. Jak ukazují např. přehledy sociologa Miloše Havelky, máme na co navazovat. Otázka typického češství je linií spojující autory od dob reformace přes Palackého, Masaryka a elitu prvorepublikové sociologie, Ferdinanda Peroutku a intelektuálů jeho doby po řadu autorů z předrevolučního disentu i budovatelství.

Opakuje se motiv vztahování se k minulosti (Peroutka hovořil o Češích jako potomcích spořádaných občanů z dob Františka Josefa, dnes mluvíme o dědictví normalizace) a nelze se ubránit pocitu, že minimálně v posledním století má národní charakterologie častěji kritický nádech. Kritizované se přitom mění – dnešní negativní představy o Češích více ladí se staletí starými výroky Tomáše ze Štítného než s prvorepublikovými analýzami, v nichž např. sociolog Emanuel Chalupný kritizoval neschopnost Čechů v něčem vytrvat.

„Podnětem bylo vždy, že nás někde tlačil střevíc,“ komentoval tuhle proměnlivou kritičnost Jan Patočka. „Naše dnešní protestanty trápí, že národ se tak důkladně odprotestantštil. Katolíky, že je nihilistický. Liberály, že nemá dost individualismu.“

Pamatuji si, jak můj americký tchán po pobytu v Praze poznamenal, že mu místní připadají proti Američanům pracovitější a podnikavější. Ano, soudil z neúplnosti i ze své představy o mizející kultuře pracovité Ameriky. Člověka uvyklého místním stereotypům to však i tak překvapilo.

Psychologické výzkumy rozdělují představy o národním charakteru na tzv. autostereotypy (co lidé považují za typické pro svůj národ) a heterostereotypy (co si myslí o jiných národech). Podobná mezinárodní šetření mají svá metodická úskalí, naznačují však jednak, že autostereotypy národů velmi často neodpovídají tomu, jak lidé hodnotí spoluobčany, které skutečně znají. A také to, že se národní sebepojetí zejména u kultur, které nepatří mezi tradiční politické a kulturní mocnosti, liší od pohledu zvenku. Např. výzkumy psycholožky Martiny Hřebíčkové ukazují, že v rozporu s předpokladem pozitivního vychýlení hodnocení vlastních skupin, se jako Češi vnímáme hůř, než jak náš vidí naši sousedé. „Typického Čecha“ přitom hodnotí hůře zdejší vysokoškoláci než obecná populace. Připomíná se tím otázka, zda kritická hodnocení národní povahy ve skutečnosti většinově nefungují jako tzv. out-group hodnocení „zbytku horších Čechů“.

Daniel Prokop

Daniel Prokop

FOTO: Petr Horník, Právo

V debatě o společenských problémech to má své důsledky. Zájmy a postoje, které vycházejí z odlišných zkušeností a postavení ve společnosti, převáděním na obecnou českost nejen delegimizujeme, ale zbavujeme se možnosti je pochopit, a umožnit tak nějaké řešení. Netýká se to jen diskursu namířeného proti existenci chudoby či snahy vysvětlovat oslabování důvěry v demokracii spíše inklinací k autoritativnímu paternalismu minulosti než tím, že tady probíhají statisíce exekucí každý rok. Když někteří intelektuálové argumentovali v prezidentské volbě ve prospěch Miloše Zemana s tím, že na rozdíl od svých protikandidátů a kritiků českému národu neposkytuje iluzi vykoupení z malosti, hráli si s týmž ohněm. Mýtus národní malosti Čechům zakazuje, co jinde je povoleno, a přikazuje v mýtu vytrvat.