Většinu vtipů o vozíčkářích si vymýšlejí a říkají „lidi na káře“. A někdy je to hodně drsné a pro ty ostatní, pro tu tzv. slušnou část veřejnosti, zcela nekorektní. Podobně to platí v židovské komunitě, pro kterou byl vždycky humor účinným mazáním na tragédie, na všechnu bídu světa.

Theodor W. Adorno, který po konci druhé světové války přišel s tezí, že „po Osvětimi už není možná poezie“, reaguje na pozdější vlnu filmových, divadelních a románových zpracování témat holocaustu a koncentračních táborů vyhlášením, že používat v těchto souvislostech humor je nepřípustné, „odporné a zastaralé“. Jenže ve světě založeném na věčném hledání a označování těch druhých, jež jde ruku v ruce se selháváním schopnosti myslet, je většinou tím posledním svobodným prostorem možnost dělat si sám ze sebe legraci. Narušovat stereotypy tím, že se sám dobrovolně označím za druhého, že si sám stanovím hranici vtipu, že zdůrazním svá negativa. Všechno mně můžete vzít, ale ne humor, neboť ten je ryzím projevem člověka.

„Třicet dva miliónů výtisků. Nad tím se nedá jen tak mávnout,“ říká panu Kugelovi Anne Franková, která nezemřela v Bergen-Belsenu, a když zjistila, že svět ji potřebuje mrtvou, přežívá na evropských a amerických půdách a píše román, aby dokázala, že je velkou autorkou nejen kvůli svému deníku. Takto ji alespoň stvořil rodák z americké ortodoxní židovské rodiny Shalom Auslander (1970) v románu Naděje: Tragédie (přeložila Radka Šmahelová, Argo 2014), který je překročením všech hranic korektnosti a slušnosti. Měl by být za něj otráven, zastřelen, pověšen, upálen a ještě zapomenut. Opravdu? Není příběh Solomona Kugela, jenž se s rodinou přestěhuje do městečka Stockton a na půdě svého nového domu najde podivnou podnájemnici, tou nutnou očistou, kterou potřebujeme, a zároveň se jí bojíme? Fakt se bojíme přiznat, že minulost je v nás hluboce zakořeněna a že naděje nemusí být smysluplná?

Není Kugelova matka, žijící ve vědomé či nevědomé iluzi, že přežila holocaust, i když se narodila v roce 1945 v USA a nikdy americké hranice nepřekročila, symbolem snah a potřeb přepsat adresáta našich osobních problémů a ďasů?

Mají pravdu, Adorno i Auslander, jedině schopnost pochopit oba nás může dostat někam dál. Nebo se budeme jen točit na místě.