Hned na začátku našeho rozhovoru jsi mě potrápil touhle otázkou, tak ti ji teď položím i já: Letos ti bude padesát. Což se maličko, jen na okamžik, ohlédnout zpátky? Co vidíš?

Vidím už docela dlouhý film. Některá jeho políčka jsou notně potemnělá, jiná dočista prázdná. Tu a tam zasvítí radost, cinkne smích, často vystřelí bolest a hryzne všeliká trýzeň. Ale se vším, co kdy bylo, jsem se snad víceméně nějak srovnal, což je v padesáti skoro povinnost. A čím dál tím víc mě zajímá už jenom to, co je teď.

Co tě přivedlo na ten nerozumný nápad psát poezii?

Takovou volbou slov správně naznačuješ navýsost důležitý fakt: ať to bylo, co bylo, člověk k tomu byl přiveden, nikoli že by se pro to rozhodl. Už slovo nápad to v sobě nese. Napadne tě to: zezadu, ze tmy, zákeřně, z keře.

Spouštěčem toho, co už kdesi vskrytu čekalo, byla četba básníků, kteří mně mluvili z duše. V mém dospívání to byli mnozí velikáni: Skácel, Holan, Seifert a Halas například, taky Zahradníček či Březina. Rovněž jsem miloval Egona Bondyho. A vůbec celý český underground i různé písničkáře. Záběr jsem měl dost široký. Nicméně opravdu osudovým se mi stalo až setkání s Wernischovou knížkou Včerejší den. Začetl jsem se – a náhle mě to vcuclo, vtáhlo jak vír. Byla to iniciace. Do té doby jsem všelijak tápavě, nejistě napodoboval, hledal tu i onde... Až tohle setkání způsobilo, že jsem objevil svou vlastní notu, melodii, rytmus, bol. Našel svůj intimní karambol. Onen pomyslný bod, z něhož již nebylo návratu.

Opravdu jsi publikoval už v samizdatu, nebo se to o tobě jenom traduje ve slovníkových heslech? Ptám se proto, že regulérně jsi debutoval až v roce 2001 sbírkou Obejmi démona!...

Vše začalo tím, že jsem v několika přepisech publikoval asi deset básniček; nějak jsem to nazval, nevím už jak, a rozdal kamarádům. To mi bylo sedmnáct nebo osmnáct a psal se rok 1983. Ty pamatuješ, jaká to byla doba. Celý ten slavný komunistický režim byl v každém ohledu tak stupidní, že stupidnější už být nemohl. Že bych posílal básničky, tak jako někteří mí známí, řekněme do Mladého světa – jenž navozoval dojem, že si od režimu drží jistý odstup, zároveň v něm však nelenili otisknout kromobyčejně nechutný hanopisný paskvil nazvaný Případ Magor –, mě opravdu ani na vteřinu nenapadlo. Jednak jsem vším oficiálním už tehdy hluboce pohrdal, jednak mě již v té době registrovala StB, měl jsem za sebou první zadržení a výslech. Čili publikovat tehdy „regulérně“, jak to nazýváš, bylo naprosto mimo hru. I kdybych mohl, nechtěl bych, i kdybych chtěl, nemohl bych.

Nic z toho, co se dělo, jsem však nevnímal úkorně, naopak! Datloval jsem si své básničky, především jsem ale s nepopsatelnou dychtivostí četl veškeré samizdaty, občas je i přepisoval, a visel na rtech různým lidem z disentu. O tom všem by se dalo mluvit dlouho. Nezastírám jistou nostalgii po časech, kdy živé slovo mělo úplně jinou váhu než dnes, bylo vzácné a osobně ručené. Moci číst v samizdatu Zahradníčkův Dům Strach kupříkladu, to byla pro mě událost takřka posvátná a čímsi závazná.

Ale zpátky k tvé otázce. Těch nanejvýš skromných minisvazečků strojopisných básniček prošitých kancelářskou sešívačkou postupně vzniklo víc a já našel odvahu věnovat je i takovým lidem, jako byli spisovatel Jiří Kratochvil či dramatik Milan Uhde. Právě Milan Uhde sehrál tehdy v mém životě důležitou roli. V jistém nedlouhém období jsem k němu chodíval na návštěvy brát rozumy. Mluvil o literatuře tak strhujícím způsobem, jak jsem to nikdy předtím a možná ani nikdy potom nezažil. Fascinovalo mě to. Povzbuzoval mě i jako básníka a jednou mi nečekaně nabídl, že domluví s Ludvíkem Vaculíkem vydání těch mých básniček v edici Petlice. Tak vznikla sbírka Přiznání. Měl jsem z toho velikou radost. Byl jsem ovšem nesmírně plachý, takže jsem se zároveň cítil nesvůj. To víš, všichni tihle lidé pro mne byli ikonami – a já byl ucho.

Když si v tom svém „přiznání“ v zelených deskách dneska listuju, vidím juvenilie, které, možná až na dvě, jsou spíš tápáním než čím jiným. Objev vlastního básnického hlasu přišel postupně až po onom rozhodujícím setkání s Wernischem o pár let později, v roce 1989. A pak, kdy už bylo náhle možné publikovat, jsem poněkud paradoxně psal spoustu let jen do šuplíku, nikam nic neposílal, nikomu nic nenabízel. Takže má první tištěná sbírka vyšla až v roce 2001, a dobře tak.

Sleduješ i současnou, mladou poezii?

Nemůžu „mladou poezii“ tak docela nesledovat, do jisté míry je to součástí mé práce v Tvaru. Nicméně nemám zdaleka ambici ani pocit povinnosti znát všecko, co kdo píše a vydává. To bych se rychle zalknul, a pokud bych to přežil, musel bych utéct někam hodně daleko.

Vím, že nejsem sám, kdo má dojem, že se u nás s mladými básníky v posledních letech roztrhl pytel. Taková armáda lidí, co si slovo básník sází div ne na vizitku, je přeci jen kapku zarážející. Jsem sice otevřený a snad i přející, ale nemůžu nevidět, že je poezie mnohých mládenců a panen ušitá horkou jehlou: kupy textů psaných halabala. A co je neméně zarážející, často s hrubkami, vychýlenými pádovými vazbami a podobně. Petr Borkovec v nedávném rozhovoru v Tvaru na otázku, čím je dnes poezie nezastupitelná, odpověděl, že báseň „stále ukazuje slovo v plné síle, tak, jak ho nepředvádí nic jiného“. S tím souhlasím. Zároveň ale musím bez obalu říct, že o mnohých dnešních mladých adeptech to prostě neplatí.

To nic nemění na tom, že se přirozeně, tak jako v každé generaci, objevuje spousta pozoruhodných básníků a básnířek. Z těch úplně nejmladších mě v poslední době zaujala například Alžběta Stančáková: co píše, má pro mě čímsi důvěrnou vůni a chuť. Mrazivě silně na mě zapůsobily básně Jany Orlové: úsečné a ostré jak žiletka s jedem. Z těch starších, ale pořád ještě mladých pak třeba Zuzana Gabrišová: odvahou k sobě a pokorou. Ejhle, samé ženy!

V předešlých sbírkách jsi divoce kombinoval češtinu s jinými jazyky, střílel jsi rýmy skoro kulometné, neobvyklá byla i adjustace Azurového inferna, tu sbírku jsi nechal zatavit do bublinkové fólie. Jsi ryzí experimentátor, a přesto jsi čtenáři a kritikou vnímán jako autor existenciální. Jsi spokojen s šuplíkem, ve kterém ses ocitnul?

Otevřeně řečeno, šuplíky, do nichž mě někdo umisťuje, jsou mi čím dál lhostejnější. To platí o mé tvorbě stejně jako o čemkoli jiném. Na stará kolena chci obstát sám před sebou, ne před druhými. Ti si na tebe vždycky projektují celý svůj soukromý vesmír, který je plný očekávání a představ, jež s tvou cestou nemají nic společného.

V nakladatelství Druhé město ti právě vychází sbírka Mé erbovní zvíře je strom. Co bys řekl o ní?

Až na dvě básně, které vznikly ještě v Brně, je to knížka silně pražská. Moc hezký, žensky vnímavý postřeh k tomu měla básnířka Wanda Heinrichová. Řekla mi: „Změnils řeku.“ Ano, změnil. A nejde asi zdaleka jen o to, že sbírkou už neprotékají Svitava a Svratka, ale Vltava a že se v ní objevují konkrétní pražské parky a kavárny, jež jsem si stihl oblíbit.

Víš, jaká ta sbírka je, já ale stěží můžu posuzovat. To uvidím až za pár let, teď mi chybí odstup. Radši bych proto, dovolíš-li, ocitoval šéf redaktora Psího vína, básníka Ondřeje Hanuse, který o Zvířeti napsal: „Jistá manická poloha, která byla pro řadu starších Ohniskových básní tak typická a měla občas formu až jakýchsi rýmovaček, se rozplývá ve výrazně přirozenějším jazyce, který ovšem nerezignuje na básnickost. Tato přirozenost zároveň odkrývá dosud poněkud ukrytý existenciální rozměr Ohniskovy poezie: jazyk zde již nestrhává všechnu pozornost na sebe, naopak dává vyniknout významové stránce básní.“

Nu, asi na tom něco bude... Jak člověk stárne a přibližuje se k tichu, nějak se holt uklidní. Čím dál jasněji vidí pomíjivost všeho pomíjivého, ale ten smutek – i v básních – je už bez rachejtlí.