Článek
Máte děti?
Ne. Tedy nemám vlastní, ale moje přítelkyně má tři děti, které vychováváme spolu. Čtrnáctiletý a jedenáctiletý syn bydlí u otce a jednou týdně přespávají u nás, šestiletá holčička u nás bydlí polovinu týdne. Takže mám trochu ponětí o tom, jaké by to bylo být otcem.
Z románu Bonita Avenue totiž vyplývá, že děti jsou druhem časované bomby, která rodičům dříve nebo později exploduje do obličeje...
Vtipné je, že mě k tomu tématu vlastně přivedl Kafka. Bylo mi něco přes dvacet, když jsem si přečetl Proměnu. Pomyšlení, že se z vašeho vlastního dítěte stane zrůda, mě hluboce zasáhlo. Zvlášť když jsem si uvědomil, že se to opravdu děje. Vidíme to denně ve zprávách v televizi – zástupy lidí, kteří udělali něco příšerného. Jak se musí cítit jejich rodiče, jak se na jejich rodiče dívá okolí? Existuje jedna moc hezká báseň, ve které se píše o malebné vesničce v Rakousku, kde v kolíbce leží malé děťátko a jmenuje se Adolfek. A celá ves nad ním stojí a špekuluje, co všechno ten chlapeček jednou dokáže, jestli z něj bude starosta anebo pan doktor... Adolfkův příběh je vlastně stejný jako ten Řehoře Samsy.
V doslovu čteme, že na rozdíl od jiných debutantů nepíšete o svém životě nebo osobních traumatech. Ale je to opravdu tak?
Román četl jako první můj bratr, který mě samozřejmě velice dobře zná, a ten mi řekl, že některé situace se nám docela dobře mohly stát. Příběh je vymyšlený, zápletka je vymyšlená, ale kostru fantazie jsem obalil masem svého života. Hlavní hrdina Siem Sigerius vychovává dvě adoptivní dcery. Mě a bratra vychoval adoptivní otec. Sigerius má vlastního syna, kterého nechal v původní rodině. To samé udělal můj adoptivní otec, tedy až na to, že se jeho syn neocitl mimo zákon a společnost. Myslím, že tak to se psaním je: kus vymyslíte a kus přidáte z vlastní zkušenosti. Aspoň já to jinak neumím.
Dělá schopnost fabulace velkého spisovatele?
Nemyslím. Když fabulujete příliš, taky můžete přestřelit. Jde o to, jak dobře napíšete text. Jsou autoři, kteří zůstanou u sebe, ve svých vlastních příbězích, a jsou fantastičtí. Třeba Proust, to je přece autobiografie, ale výborně napsaná. Zatímco takový Ian McEwan si vymyslí lautr všecko, ale umí to skvěle. Ani se nedá říct, že by Proust v porovnání s McEwanem pohořel. Myslím, že fabulace není měřítkem dobré literatury.
Kdy jste objevil, že chcete psát příběhy?
Pozdě. Začal jsem ve čtyřiatřiceti, do té doby jsem byl hlavně čtenář. Čtení bylo součástí mé identity. Předstíral jsem, že nade mnou touha po psaní nevyhraje. Zároveň si myslím, že čtenář není méně než spisovatel. Pak jsem se rozhodl to změnit. Z jednoho dne na druhý jsem změnil strany. Skok to byl obrovský. Pracoval jsem jako literární redaktor a takovou redakci si umíte představit: chaos, hluk, všude lidi, každý něco chce, číst musíte doma, protože v práci se na to absolutně nedá soustředit. Můj poslední pracovní den byl pátek; v pondělí jsem začal psát. Moje tehdejší přítelkyně odešla ráno do zaměstnání a já zůstal sám doma u kuchyňského stolu, přede mnou úplně prázdný wordovský dokument. První týden jsem ještě mohl odpovídat na redakční e-maily, že už tam nepracuju, ale brzy přestaly chodit a po půl roce na mě spousta lidí regulérně zapomněla. Víte, na co se nikdy nesmíte ptát člověka, který píše knihu?
Ne.
Jak mu to jde. No jak, blbě! Bonita Avenue jsem psal čtyři roky a byla to nejdivnější doba mého života, ujetá a zároveň úžasně krásná. Dovolil jsem si věnovat se jen psaní a tak nějak se úplně vytratit. Rodina si myslela, že jsem se zbláznil: To si vážně myslíš, že to za to stojí?
Taky si mysleli, že to budu mít hned hotové. Jen já jsem trochu tušil, že to bude na dlouho. Na druhou stranu, dopsat knihu byl můj jediný úkol. Upřímně, to je velmi jednoduché zadání. Nepotřebuju se stát americkým prezidentem, ale napsat knihu. Když nedokážu splnit tohle, co pak?
Bonita Avenue se mimo jiné zabývá životními veletoči. Myslíte, že je skutečně možné radikálně změnit svůj život a začít od nuly?
Mé hrdince Joni se to povede hned několikrát, včetně přestěhování na jiný kontinent. Špičkový džudista Siem Sigerius se znovu redefinuje jako geniální matematik. Ano, opravdu si myslím, že to možné je, že lidé jsou dostatečně pružné bytosti a dovedou začít znova, zvlášť pokud je donutí okolnosti. I když zrovna v Holandsku to není úplně běžné, jsme stabilní země a nic moc vzrušujícího se u nás neděje. Možná jste na tom vy lépe, z historických důvodů, možná vás přechod z komunismu na volný trh v tomto smyslu zpružnil.
Jak důležité je podle vás pokrevní pouto?
I tak absolutně vitální typ jako Sigerius spáchá sebevraždu, když ho jeho vlastní syn vyprovokuje k činu, po kterém už se nedá žít. Nebyla to adoptovaná dcera Joni, kdo rozjel úspěšné pornostránky. Na kolena ho dostal vlastní syn. Ta deziluze. Strašné. V naší rodině jsme naštěstí všichni pacifisti, nikdy jsme se nehádali, jsme na sebe slušní a milí, ale samozřejmě: možné je všechno. Znáte zpěváka Marvina Gaye? Tak toho zastřelil vlastní otec. Tyhle věci se dějí.
Jste v kontaktu se svým biologickým otcem?
Až poslední dva roky. Zmizel, když mi bylo šest, a přihlásil se poté, co se moje kniha stala bestsellerem. Později mi řekl, že od momentu, co román vyšel, jsem byl zpátky v jeho životě tak jako tak, protože kniha měla v Nizozemsku skvělou publicitu, byl jsem v televizi, v rádiu, ve výlohách obchodů, takže jsem byl takříkajíc na pořadu dne i u něj doma. V určitý moment už mě vlastně nešlo ignorovat.
Jaké bylo první setkání?
Hrozně divné, samozřejmě. Tak trochu, jako když se přistěhuje nový soused. Máme za sebou moc málo na to, abych řekl: Jasně, tati, jsme rodina. Taky mi není vůbec podobný. Přišel mi jako docela fajn člověk, ale třeba vy mi přijdete mnohem příjemnější.
Někteří mladí čeští autoři tvrdí, že dnešní doba znemožňuje napsat velké příběhy. Co si o tom myslíte?
Že to není pravda. Romány ukazovaly roztříštěnost reality už ve třicátých letech, přečtěte si Döblinovu knížku Berlín, Alexandrovo náměstí, to všechno už tu jednou bylo.
Bonita Avenue jste ty čtyři roky psal v tvůrčí izolaci, spal jste pár hodin denně. Co jste se naučil o sobě?
Že skoro nic nepotřebuju. Žádná povzbuzovadla. Žádné exotické dovolené, krámy, co bych si nutně musel koupit. Ani lidi. Nepotřebuju pozornost. Rozhovory teď samozřejmě dávám, ale nepotřebuju to. Za ty čtyři roky psaní se o mě nezajímal vůbec nikdo. Vlastně to bylo hezčí než dneska. Teď je to příjemné, ale trochu prázdné. Vylezl jsem na horu, stálo mě to námahu a teď jedu dolů jako na lyžích, věci se dějí samospádem, na účet mi chodí peníze, lidi se mnou chtějí mluvit, ale to samo o sobě automaticky neznamená, že se mám líp.
Ráda bych se zeptala na dnešní Nizozemsko. Když jsem tam před deseti lety bydlela, zrovna zavraždili radikálního protiislámského politika Pima Fortuyna. Moc dobře si pamatuju panikařící sousedy. Jaká je atmosféra teď, po útoku na Charlie Hebdo?
Na jednu stranu výrazně lepší. Muslimové si za posledních deset let vybudovali solidní společenskou pozici a naučili se veřejně formulovat svá stanoviska. Například Rotterdam má muslimského primátora. Na druhou stranu posílila extrémní pravice, Fortuynovým nástupcem je Geert Wilders a je velice úspěšný. Kdyby teď byly volby, s přehledem je vyhraje. Paradoxně čím míň muslimů v tom kterém městě bydlí, tím víc lidí jeho partaj volí. Když nevědí, o co jde, když nemají muslimské sousedy a jejich děti muslimské spolužáky, zaujímají negativnější postoje.
Paříž byla samozřejmě ve všech médiích, ale ne jednostranně. Komentovaly se karikatury, co si o nich myslí sami muslimové, protože uvnitř jejich komunity byla taky řada různých reakcí. V tomto směru skutečně žijeme v otevřené společnosti. Televize, internet, Twitter: o všem diskutujeme až do úplného vyčerpání. Všichni vědí o všem a hned. To je podle mě typicky nizozemské, že nic nezůstává pod stolem.
Každý týden píšete novinové komentáře. O čem byl ten poslední?
Taky o Charlie Hebdo. Napsal jsem, že Já nejsem Charlie. A že svoboda slova podle mě není ohrožena. Kolik lidí je u vás v Česku na Twitteru? U nás spousta, a právě protože má každý názor na všechno, a to hned, svobodu slova reálně není možné ohrozit. Naopak by možná neškodilo nastolit nějaké hranice. Ano, svoboda slova je základní lidské právo. Ale způsob, jakým se prosazuje, nese fundamentalistické znaky. V Nizozemsku můžete urážet každého a já nevím, jestli je to v pořádku. Ono nechat po sobě plivat není moc příjemné. A ty vtipy v časopisu Charlie Hebdo jsou mimochodem pěkně vyčpělé.
