A hra spisovatele a dramatika Pietera de Buyssera mě spálila. A zahřála. On sám, coby jediný herec, a jedna bedna, z níž postupně vytahoval nejrůznější vysouvací pokojíčky, šuplíky a scénické návrhy, všechno v šedé a kouřové modré, všechno intelektuálsky, angažovaně vtipné a normálně srozumitelné.

Pieter byl milý tak, že se mi chtělo ho okamžitě pozvat na kafe a proklábosit s ním zbytek večera. Pokračovalo se ale literárním kabaretem EKG, kde se četlo, smálo a hrálo a nizozemští autoři váleli se svými úryvky, jeden lepší než druhý, všichni svorně suverénní – nikdo si nehrál na introverta, který z donucení absolvuje autorské čtení, protože se to tak halt dělá. Naopak. Každý si to užíval, každý chtěl v těch několika málo minutách předvést co nejlíp, o čem a jak píše. Normálně bych si nechala pro krejcar koleno vrtat, ale o přestávce jsem se vrhla k pultu s knížkami a koupila si Žízeň od Esther Gerritsenové. Román o umírání matky, k níž se nastěhuje dcera, aby jí to umírání ulehčila, čímž jí ho totálně ztíží. Když Esther četla dialogy mezi matkou a dcerou nebo matkou a jejím kadeřníkem o rakovině, bylo to neuvěřitelně vtipné.

A pak na jeviště přišel Mick Jagger. Tedy bestsellerový autor Peter Buwalda. Četl z románu Bonita Avenue a vypadal u toho jak rocková hvězda a jeho text měl rockové grády, a když jsem si koupila i tuhle knížku, četla jsem ji téměř bez dechu a bez přestávky tři dny.

Spisovatelka Markéta Pilátová

Markéta Pilátová

FOTO: Jan Handrejch, Právo

A když jsem skončila, pochopila jsem konečně, proč se mi nizozemská literatura tak líbí. Neofrňuje totiž nos nad příběhem a nad čtenářem. Ať je téma jakékoli, třeba filosofické jako u Pietera de Buyssera nebo intimně rodinné jako u Petera Buwaldy či Esther Gerritsenové, vždycky je text čtivý, má tah a žádné věty člověk nemusí vstřebávat nadvakrát, aby pochopil, co tím chtěl autor vlastně říct. Nizozemci dokážou být exoticky a barokně rozmáchlí a přitom zůstat civilní a vtipní. Když se v románu Bonita Avenue otec, rektor univerzity, vážený matematik a bývalý džudista, navle čený pouze do růžových tang své dcery, musí proplížit nočním městem, člověk se nemůže přestat smát, zároveň nad ním plakat a především číst dál.