Před dvěma lety jste inicioval petici, která se vyslovovala pro ochranu přírody na Šumavě. Proč?

Členové naší organizace byli znepokojení plánovaným kácením a výstavbou v nejcennějších územích Národního parku Šumava. Oslovil jsem tedy Jaromíra Bláhu z Hnutí DUHA a zeptal se ho, co bychom proti tomu mohli dělat. Výsledkem byla petice, kterou nakonec podepsalo 72 ředitelů evropských národních parků a expertních neziskových organizací. Nešlo nám o počet podpisů, ale o reprezentativní výběr osobností a institucí. Smyslem bylo následně přijít s konstruktivními návrhy na rozvoj Šumavy s přihlédnutím k dlouhodobým úspěchům, jichž Česká republika dosahuje v ochraně přírody. Navrhli jsme některá opatření, ovšem konečné rozhodnutí bylo pochopitelně na české straně – je to vaše země a váš park.

Sám jste se podílel na studii o ekonomickém potenciálu ochrany divočiny na Šumavě…

Napadlo nás, že by bylo užitečné vytvořit materiál shrnující výhody, které ochrana přírody přináší místním obcím a komunitám. Ty si totiž často neuvědomují, že z divočiny můžou těžit i hospodářsky. Studii připravila britská expertní společnost Economics for Environment Consultancy, která zpracovává analýzy pro OSN, Světovou banku nebo Evropskou komisi, ve spolupráci s odborníky z české Akademie věd. Možný ekonomický přínos Národního parku Šumava vyčíslila na 44 miliard ročně, v čemž jsou započítané i takzvané ekosystémové služby, tedy například že lesy a rašeliniště zadržují srážky. Turisté na Šumavě utratí ročně 1,87 miliardy korun, přičemž území s divočinou přinášejí víc peněz než místa kultivovaná člověkem – návštěvníci nejezdí za pokácenými stromy, ty můžou vidět kdekoli jinde.

Jsou v západní Evropě místa, která jsou ohrožena podobně jako nedávno Šumava?

Šumava je zřejmě jediný evropský národní park, který byl vystaven tak přímému ohrožení. A ačkoli ochrana přírody po celé Evropě čelí dlouhodobým problémům a výzvám, v současnosti sílí vědomí důležitosti přírody a vůle ji chránit. „Zelené“ myšlenky pronikají do programů řady mainstreamových politických stran. A roku 2009 odhlasoval Evropský parlament rezoluci o ochraně divočiny – pro bylo 538 poslanců, proti jen 19. Šlo o jednu z nejsilnějších většin, jakých kdy bylo na této půdě dosaženo, což znamená mimořádné silný mandát pro ochranu evropské přírody, včetně rozšiřování divočiny tam, kde je to možné, a spojování současných ostrůvků divoké přírody tak, aby z výsledku mohly těžit i místní komunity.

Mluvil jste o ekonomickém zisku příslušných regionů. Co přináší divočina nám ostatním?

Dám vám příklad. Velká Británie měla loni velké problémy se záplavami – když si spočítáte škody z povodní a náklady na obranu proti nim, vyjde vám, že lepší než stavět betonové zábrany a doufat v přízeň osudu je rozšířit území lesů, které vsáknou přebytečnou dešťovou vodu. Totéž se týká stoupající hladiny moře – také se nám víc vyplatí vrátit pobřeží do přirozeného stavu a nechat přírodní procesy, aby moře samy regulovaly, než stavět zátarasy. Ve výsledku na tom vyděláte, přestože některá území nebudete moci hospodářsky využívat.

Další přínos souvisí s klimatickými změnami a potřebou snížit obsah uhlíku v atmosféře – lesy a mokřady totiž slouží jako přirozené a prakticky neomezené úložiště tohoto prvku.

A co řekněme duchovní rozměr divočiny?

To je vedle ekologického a ekonomického zisku třetí kategorie přínosů. Pozitivní vliv divoké přírody na lidskou duši jsme vždy spíš vnitřně cítili a teprve dnes se z něj učíme profitovat celospolečensky. Je to nesmírně důležité zvláště pro obyvatele velkých měst. „Terapie divočinou“ se dnes využívá především ve zdravotnictví, při práci s problémovou mládeží a také při léčbě konfliktního chování.

Jak to probíhá v praxi?

Zase uvedu konkrétní příklad. Společně s univerzitami v Essexu a Ulsteru jsme monitorovali a vyhodnocovali projekt, který se snaží vliv divoké přírody použít ve prospěch usmiřování nepřátel z dlouholetého etnicko-politického konfliktu v Severním Irsku. Lidé spojení s terorismem a dalšími násilnostmi trávili jistý čas v divočině a učili se hledat cestu k sobě i k druhým bez ideologických a politických nálepek. Je to součást většího projektu, který úspěšně funguje už deset let. Výsledkem je prozatím dvě stě komunitních vůdců, kteří se vrátili do svého původního prostředí s úplně novým poselstvím.

Podobný projekt se v Jižní Africe v devadesátých letech zaměřil na 125 mladých lidí, kteří během tamějších ozbrojených konfliktů zažili prostředí extrémního násilí. Cílem bylo snížit jejich účast v kriminálních aktivitách. Všichni byli v té době nezaměstnaní a přes 80 procent z nich se předtím podílelo na vážných zločinech včetně vražd, znásilnění nebo ozbrojených přepadení. „Ekoterapie“ v Dračích horách měla pozitivní vliv téměř na všechny účastníky – většina se dostala ze závislosti na drogách, mnozí založili rodiny a kriminalita v daných komunitách výrazně klesla. V současnosti se zkouší, jestli obdobné projekty půjde uplatnit i v dalších zemích sužovaných násilnostmi.

Divočina tedy není žádný luxus ani nepřetáčí hodiny nazpátek do minulých dob – je to důležitá součást naší společnosti, která může napomoci i trvale udržitelnému míru.