Hlavní obsah

Pierre Lemaitre je laureátem Goncourtovy ceny: Jako zmoklý papoušek

Právo, Marek Toman, SALON

Kniha Pierra Lemaitra (1951) Na shledanou tam nahoře (přeložil Tomáš Havel, Odeon 2014) se opírá o zdařile vystavěný příběh z první světové války, která spojí dva vojáky touhou vzít si zpět od společnosti to, oč je připravila. Autor za svůj román obdržel v roce 2013 prestižní Goncourtovu cenu. Kromě něj mu nedávno česky vyšla také knížka Alex (přeložila Helena Beguivinová, Kniha Zlín 2014).

Foto: Eva Kořínková

Pierre Lemaitre

Článek

V Na shledanou tam nahoře popisujete, jak po válce chtěla Francie přenést své padlé z provizorních hrobů u fronty na vojenské hřbitovy…

…a ujali se toho ziskuchtivci, kteří najali nekvalifikovaný personál, objednali menší rakve, než by bylo potřeba, a ještě zaměňovali ostatky. Ten příběh je pravdivý.

A je ta kauza ve Francii známá?

Není. Jen velmi málo lidí má dnes o tehdejších podvodech povědomí, z historiků skoro nikdo. Narazit na takové téma je pro spisovatele zároveň štěstí a příležitost.

Jak může podobná věc zapadnout?

Zapomenout chtěly obě zainteresované strany. Francouzská vláda proto, že odbyla úkol důstojně pochovat vlastní vojáky, a ani ti, kdo za tím přímo stáli, po publicitě nijak netoužili. Odehrálo se to v roce 1922. Prohlédl jsem si deníky té doby, které jsou dnes dostupné v digitalizované podobě, a nenašel jsem téměř nic. Tu a tam se objevil článek, v několika úvodnících zazněly úvahy, které volaly po tom, aby se z toho stalo velké téma, celá záležitost však nakonec vyzněla do ztracena.

Jak se vám spolupracovalo s českým překladatelem Na shledanou tam nahoře Tomášem Havlem?

Velice dobře. Sám neovládám žádný cizí jazyk, takže překládání je pro mě velmi abstraktní záležitost. Vlastně nevím, o co přesně při něm jde – jen si to představuji. U tohoto románu jsem byl v kontaktu se všemi svými třiceti překladateli, vyžádal jsem si u svého nakladatele jejich adresy a všem jsem jim napsal.

Takže něco jako oběžník?

Ano, oběžník. Jen trochu osobnější, možná. Psal jsem jim, že nechci zasahovat do jejich práce, ale že bych jim rád sdělil pár věcí. Kupříkladu v úvodu osmé kapitoly najdeme hlavního hrdinu knihy Alberta Maillarda v demobilizačním centru. Napsat ty dvě strany mi trvalo abnormálně dlouho. Vzpomínal jsem na Louise Aragona a jeho Cestující z imperiálu, v nichž stylisticky vytváří opravdový pocit davu; začíná univerzální expozicí a pak nás dovede k tomu, že díky stylu a rytmu pochopíme, co to dav vlastně je. A já jsem chtěl, aby čtenář vstoupil do demobilizačního centra a uviděl, že tam panuje skutečný chaos, všude samí křičící lidé, nikdo nemá nic pod kontrolou a spousta věcí se děje naráz. Kdybyste měl kameru, bylo by to jednoduché, postavíte ji a dáte povel: „Dělejte bordel!“ Jenže když máte jen tužku, je to složitější. Takže ty dvě strany mi trvaly opravdu dlouho a já chtěl své překladatele poprosit, aby jim věnovali zvýšenou pozornost.

Jiná věc je, že překladatelé jsou těmi nejobávanějšími čtenáři. Pokud máte v textu jednu chybu, váš redaktor ji neuvidí, ale váš překladatel ano. Mně začali všichni, jakmile jsme se takhle zkontaktovali, psát: Vzhledem k tomu, že jste se ozval, vám dávám vědět, že na straně 17 a na straně 34 je špatně to a to.

Poukazovali aspoň na stejné chyby?

Ne, každý si našel svou. Například že jedna okrajová postava má jiné křestní jméno na začátku knihy a jiné na konci.

To se stává.

Stává, ale nikdo to nevidí, dokud s tím nepřijde váš překladatel do vietnamštiny. Nakonec jsem všem třiceti poslal všechny opravy od jejich kolegů. Aby třeba český překladatel mohl napravit chybu, kterou našel ten čínský.

Globalizace.

Ano, ale ve své pozitivní podobě.

Takže co se týká chyb, je česká verze čistší než francouzská.

Určitě je velmi dobrá, protože jsme si s Tomášem vyměnili řadu e-mailů a také jsme měli díky Francouzskému institutu možnost setkat se osobně. Podle toho, že mi kladl komplikované lingvistické otázky, týkající se třeba různých jazykových vrstev v různých pasážích textu, jsem poznal, že je vůči subtilním rysům mé knihy velmi vnímavý. Kvalitu jeho překladu samozřejmě nemohu posoudit, ale zcela mu důvěřuji.

Otevřeně přiznáváte, kdo vás ve vašem psaní inspiruje – v autorském doslovu je vyjmenovaná celá řada spisovatelů. To mi připadá dost ojedinělé, jiní literáti bývají ohledně vlivů většinou diskrétní…

Jména v doslovu není třeba přeceňovat. Nejsou to autoři, kteří by mě přímo ovlivnili. Některé z nich dokonce ani nemám rád, například Georgese Brassense. Jde o něco jiného. Je nesmírně vzácné, aby člověk napsal doopravdy originální text. Všechno už bylo někdy odvyprávěno. Když si pozorně projdete dějiny literatury, zjistíte, že příběhy, jako je ten v Na shledanou tam nahoře, se najdou už ve středověkých textech. Běžně se mi stává, když pracuji na odstavci nebo se snažím vystavět postavu, že mě napadne myšlenka, věta, nějaký výraz, který pochází odněkud jinud.

A vy jste schopen ty „zápůjčky“ identifikovat?

Pokaždé ne. Ale ty, které jsem identifikoval, jsem v doslovu přiznal. Třeba v kapitole, kde se Albert Maillard objeví před starým generálem jménem Morieux, je výraz, že Morieux zatřásl hlavou „jako zmoklý papoušek“. Hm. Nikdy jsem zmoklého papouška třást hlavou neviděl, takže odkud se to vzalo? Chvíli trvalo, než jsem zjistil, že od Stephena Cranea, z textu Rudý odznak odvahy, kde je v jedné scéně plukovník, který nadává „jako zmoklý papoušek“. Proto Cranea najdete zmíněného i v mém doslovu.

Reklama

Související témata:

Výběr článků

Načítám