Odkud se vzal nápad natočit film s jediným hercem v záběru?

Zrovna jsem dokončil svůj režijní debut Crazy Joe a můj kameraman Chris Menges, mimo jiné držitel dvou Oscarů, mi říkal: „Podívej se, kolik je na tom našem place lidí a náklaďáků, a to vše jen kvůli jednomu jedinému filmu. To je šílené!“ A já začal přemýšlet, jestli to jde jinak, jednodušeji. Jestli může udržet pozornost diváků po celý snímek jen jeden herec, navíc představující obyčejného muže jménem Locke s obyčejnou prací, před kterým leží v něčem nefilmové dilema. Žádný drogový dealer, žádný únos, žádná vražda. K tomu jsem vybral ne zrovna hezkou cestu autem z Birminghamu do Londýna. Samotné natáčení jsem taky pojal nekonvenčně. Řekl jsem vždycky akce a jeli jsme najednou celý děj filmu. Pak jsme si dali pauzu a znovu natočili celý snímek od začátku do konce. Až do premiéry na festivalu v Benátkách jsme nevěděli, jestli to bude fungovat.

Kromě Hardyho není na plátně nikdo jiný vidět, postavy, se kterými si Locke volá, ale namluvili další známí ostrovní herci jako Olivia Colmanová nebo Andrew Scott.

Všichni, koho jsme ke spolupráci oslovili, souhlasili. Herci rádi experimentují a neradi tráví jedním natáčením delší dobu. V obojím jsme jim mohli vyjít vstříc. Najali jsme je za minimální mzdu, kterou vyžadují odbory. Seděli v konferenční místnosti v hotelu v Enfieldu, což není pěkné místo, a já jim na dálku dával pokyny, kdy zavolat Tomovi do auta. Dali jsme jim víno a sušenky a oni si tam z toho udělali malý večírek. Takže se jejich nálada měnila a dostali jsme z nich různé verze hereckého projevu. Což bylo pro výsledek skvělé.

Myslíte si, že se vaším příkladem bude inspirovat víc filmařů?

Nevím. Ale asi je to otázka jakési přirozené rovnováhy, že čím více jde kinematografie směrem k Marvelu a Supermanům, tím víc se budou objevovat i minimalistické projekty, jako je ten náš. Ale to neznamená, že všechno skromné je dobré. Akorát v Hollywoodu jde v první řadě o byznys, a proto se tam často opakují. Musí dopředu vědět, že se jim původní investice vrátí. Je na lidech bez peněz, aby riskovali, experimentovali.

Jste především scenárista. Budete dál i režírovat?

Ano, můj nový film bude o posledním dni v životě třiadevadesátileté ženy s alzheimerem. Trpěla jím moje matka, a když se ve své mysli vrátila do minulosti, tak se tam prostě celou svou duší ocitla. Ani nejlepší herečka by to tak nezahrála. Dívala se do zrcadla a mluvila s lidmi, kteří zemřeli před třiceti lety. Chci natočit, jaké to je být takovou ženou. Pro ni je to vše opravdové. Sedí v hospodě v roce 1943, s milovaným mužem – a najednou vejde zdravotní sestra a řekne jí, že je čas na koupel. Její paměť budou ve filmu tvořit různé jevištní scény, ona do nich vleze skrz zrcadlo, a tak bude vyprávět svůj životní příběh. Chtěl bych obsadit Vanessu Redgraveovou. Scénář ještě nemám napsaný, ale plánuju oslovit scénografy z anglického Národního divadla. Když jste dítě, pamatujete si z pokoje třeba jen strašidelnou skříň a to je vše. Tak to bude vypadat, jako v její hlavě.

To zní i jako dobrý námět na divadelní hru.

Jednu jsem napsal a byla to ta nejlepší tvůrčí zkušenost. To je to, co bych dělal – kdybych nebyl tak chamtivý.

Tom Hardy ve filmu Locke (režie: Steven Knight, 2013)...

Tom Hardy ve filmu Locke (režie: Steven Knight, 2013)...

FOTO: KVIFF

Jak dlouho jste psal scénář filmu Locke?

Asi tři týdny. Věřím, že dobré věci přijdou rychle, pokud to trvá, je s nimi něco špatně. Toma Hardyho jsem potkal v říjnu, scénář jsem napsal přes Vánoce a v únoru jsme snímek natočili.

To vysvětluje, jak zvládáte pracovat na několika projektech najednou, včetně pokračování Světové války Z.

Za Světovou válkou Z je i fakt, že Brad Pitt bude hrát v jiném filmu, který jsem napsal, odehrává se v Londýně a začneme ho natáčet v říjnu. Tak jsem se seznámil s jeho lidmi a oni mi nabídli pokračování tohohle úspěšného akčního sci-fi s ním v hlavní roli. Samozřejmě jsem řekl ano, říkám na všechno ano. I když o zombiích nevím nic. Ale nevědět je zdravé, můžete se pak vydat neotřelou cestou.

Spisovatelský blok vás nikdy nepotkal?

Vždycky si říkám, že dneska pracuju ne proto, že musím, ale protože chci. Lidi na sebe zbytečně tlačí. Nejhorší je si při psaní stanovit, co se musí v určité scéně stát. To nefunguje. Nejlepší je dát dohromady dvě postavy, nechat je spolu normálně mluvit a zjistit, co se stane. Zažil jsem, že se mi takhle pod rukama měnily zápletky. Třeba ve Východních příslibech. Nikolaj, kterého hrál Viggo Mortensen, původně vůbec neměl být policista. Ale pak jsem psal jeho rozhovor s policajtem a napadlo mě: Co kdyby byl mužem zákona i on?

Dovedete si představit, že byste nepsal scénáře pro jiné?

Představuju si to, ale nemyslím, že se to stane. Je to příliš dobře placené. Začal jsem se Špínou Londýna, pak přišly Východní přísliby a potom dostanete spoustu zajímavých nabídek s dobrými herci – a to já neodmítám.

Účastníte se natáčení filmů podle vašich scénářů?

To záleží na režisérovi. Třeba Stephen Frears trval na tom, abych byl na place každý den. Myslím, že to byl on, kdo mi dodal odvahu k režii. On totiž říká „já nevím“ s takovou jistotou! Tvrdí, že režisér má v první řadě zajistit, aby byl ten nejméně kvalifikovaný v celé místnosti. Že herci, kameraman a ostatní vědí moc dobře, co mají dělat. A je potřeba je nechat pracovat.

Jak jste vůbec spokojen s filmy podle vašich scénářů?

Nikdy nevypadají tak, jak jsem si je předtím natočil ve své hlavě. Locke je jediná výjimka. Bývají horší i lepší, podle režiséra. Ale pamatuju si, když jsem začínal a díval jsem se na Špínu Londýna, jak jsem si říkal: Tohle je příšerné, trapné, asi se zabiju! Pak jsem zjistil, že to není horší než moje původní představa, jenom jiné. A nakonec mi došlo, že to je jiné a lepší. Zvykl jsem si.