Velká vlna volání po modernizaci proběhla v období po druhé světové válce a trvala až do šedesátých let. Tehdy se za vyšší stupeň modernity považovalo budování silného sociálního státu, rozvoj veřejného sektoru a doprovodný ústup sektoru privátního. Preferovaným nástrojem modernizace bylo tehdy teoretické vědění. Jeho nositelé měli ve společnosti stanout výše než lidé, kteří se spoléhají jen na svůj hmotný majetek. Požadavek modernizace obsahoval víru, že společnost lze řídit na základě vědy a že její vývoj je programovatelný.

O dvacet až třicet let později přichází druhá vlna volání po modernizaci. Je přinejmenším stejně hlasitá, její požadavky jsou však zcela odlišné. Být moderní tentokrát znamená zeštíhlovat sociální stát a odbourávat veřejný sektor ve prospěch soukromého. Vědění má být v maximální možné míře podřízeno reprodukci majetku a zisku. V této roli není použitelné vědění teoretické, nýbrž naopak vysoce specializované a bezprostředně využitelné know-how.

Na první pohled to může působit překvapivě. Jak je možné, že skoro každou dekádu znamená hlasitě vzývaná modernizace něco úplně jiného? Ve skutečnosti se však cíle moderní společnosti nezměnily. Už myslitelé Frankfurtské školy konstatovali, že základním vzorcem modernity je přinášet stále více stále téhož. Není třeba přepínat večer co večer mezi televizními kanály, abychom se ubezpečili, že se filosofové z Frankfurtu nemýlili.

Ekonomové nemají obvykle ve zvyku filosofovat, a proto „stále více stále téhož“ nazývají stručně jako růst. Růst se stal cílem i pastí moderní společnosti a je dosahován stále bizarnějšími způsoby. Výsledek je pozoruhodný. Přestože neustále bohatneme, zjišťujeme čím dál citelněji, že na nic nejsou peníze. Nedostávají se dokonce ani na to, nač jich byl dostatek v době, kdy jsme byli chudší, tedy podle všeho také méně moderní. Společnost, která od druhé světové války několikanásobně zbohatla, nemá prostředky na zajištění chodu sociálního státu, veřejného sektoru ani na podporu humanitního, tedy zoufale nepraktického vzdělání. Zmodernizovali jsme se natolik, že je stále obtížnější udržet v provozu to, co bylo před více než půl stoletím považováno za vlastní cíl modernizace.

Aby se produkování stále větších kvant toho samého producentům stále více vyplácelo, musí být doprovázeno zvyšováním efektivity. Dělat věci efektivněji, tedy dosahovat stále větších výstupů se stejným, nebo dokonce nižším objemem vstupů, je tím základním – a často to vypadá, že také jediným – cílem modernity i modernizace. Nárůst efektivity zůstává nejvyšší metou produkce bez ohledu na to, co se produkuje. Usilujeme nejen o zvýšení efektivity výroby, ale také o vzrůst efektivity vzdělávání a mediálního působení, stále účinnější má být nejen léčení, ale též válčení a zabíjení.

Jiří Sozanský: Velká fena (2013), k vidění na autorově výstavě 1984 - Rok Orwella v pražském Veletržním paláci do 8. února.

Jiří Sozanský: Velká fena (2013), k vidění na autorově výstavě 1984 Rok Orwella v pražském Veletržním paláci do 8. února.

FOTO: archív Jiřího Sozanského

Dávno před tím, než se ozvalo volání po ještě rychlejší modernizaci, upozorňoval na tyto nebezpečné základy moderní racionality Max Weber. Varoval před šílenstvím slepého instrumentálního rozumu, který bude stále účinněji řídit cokoliv včetně své vlastní destrukce.

Zvyšování efektivity za jakoukoliv mez a při dalekosáhlé deregulaci platných norem je ve svých důsledcích dehumanizující. Jedno z nejpůsobivějších svědectví o tom podává Zygmunt Bauman v knize Modernita a holocaust. Ukazuje, že pro masové vyvražďování miliónů lidí v koncentračních táborech byly použity jen nepatrně uzpůsobené technické prostředky a organizační struktury běžně používané vyspělou moderní společností.

Není tak zcela náhodné, že výrobní techniku běžícího pásu, kterou použil ve svých automobilkách, odkoukal Henry Ford na chicagských jatkách. Běžící pás může mít ovšem také třeba podobu pásu kulometného, jak se o tom přesvědčili už vojáci první světové války, a v o něco méně drastickém provedení též podobu pásů filmových či rotaček, o čemž by mohly svědčit oběti mediálních manipulací, které moderním konfliktům pravidelně předcházely a věrně je doprovázely.

Proti brutálnímu potenciálu moderního tlaku na zvyšování efektivity za jakoukoliv mez a mimo jakékoliv normy a hodnoty byl postaven koncept lidských práv. Je to prvek defenzivní, představuje jakousi zarážku, která má bránit tomu, aby honba za vyšší efektivitou čehokoliv neskončila sebedestrukcí humanity.

Rozpor, který dřímá v konceptu lidských práv coby pojistky proti efektivitě zvyšované za jakoukoliv mez, má podobu zbožštění jednak lidských práv a zároveň i konkurenceschopnosti. Obojí je příkazem dne, jedno však odporuje druhému. Jak mají být evropští pracující konkurenceschopní vzhledem k Číně, kde ohledy na lidská práva neblokují efektivitu výroby? Jak dokumentuje například Naomi Kleinová, v Číně a v řadě dalších zemí lichotivě nazývaných ekonomickými tygry jsou zaměstnanci materiálem jako cokoliv jiného. Naši politici, kteří do země lákají firmu Amazon, patrně už pochopili, že dodržování elementárních práv zaměstnanců odporuje modernizaci ekonomiky po čínském způsobu. Ani naši patentovaní obhájci lidských práv se osudy zaměstnanců v tísni příliš nezabývají. Čistotu svědomí si udržují aspoň vyvěšováním tibetských vlajek, což není pro růst efektivity a hrubého domácího produktu zdaleka tak riskantní.

Jiří Sozanský: Skelety (2010), k vidění na autorově výstavě 1984 - Rok Orwella v pražském Veletržním paláci do 8. února.

Jiří Sozanský: Skelety (2010), k vidění na autorově výstavě 1984 – Rok Orwella v pražském Veletržním paláci do 8. února.

FOTO: archív Jiřího Sozanského

Druhý rozpor dřímající v koncepci lidských práv má kořeny historické. Deklarace práv člověka a občana vyhlášená hned v prvních fázích francouzské revoluce je stejně univerzalistická jako americká Deklarace nezávislosti z roku 1776. Obě hovoří o tom, že stejná základní práva náleží všem lidským bytostem. Na předních místech ve výčtu lidských práv je pak uváděno právo na soukromé vlastnictví.

Německý sociolog Peter Wagner označuje první období modernity názvem „omezeně liberální modernita“. Chce tím poukázat na rozpor, kdy nárok na práva a svobody byl sice deklarován univerzalisticky, fakticky k nim měl však přístup pouze bílý zámožný muž. Na veřejnosti vystupoval jako drobný či střední provozovatel vlastní firmy, v soukromí své domácnosti jako autoritativní hlava rodiny. Nemajetné vrstvy, ženy a nebělošské obyvatelstvo, ti všichni byli z liberálního řádu ve větší či menší míře vyloučeni. Částečně se sice vymanili z dřívějších pout, neměli však prostředky, jak se do nového řádu integrovat.

Ztotožnění lidské bytosti s bílým a majetným mužem se dodnes ozývá v programech některých liberálních stran, které požadují, aby se každý člověk o sebe postaral sám. Pokud za člověka implicitně považujeme pouze dospělého a zdravého vlastníka, není tento požadavek nikterak náročný. Pokud do množiny lidí zahrneme také děti, ženy a nemajetné vrstvy, je to požadavek jen obtížně splnitelný.

Dvě století, která následovala po americké a francouzské revoluci, jsou ve znamení úsilí domoci se svých práv ze strany těch, kdo byli sice k plnoprávnosti formálně přizváni, fakticky z ní však byli vyloučeni. Tyto emancipační proudy měly podobu dělnického hnutí, hnutí za emancipaci žen a hnutí proti diskriminaci nebělošského obyvatelstva.

Původní ztotožnění člověka s bílým vlastníkem však kdesi hluboko v konceptu lidských práv stále přetrvává. Důkazem jsou nekončící debaty o tom, zda jsou součástí lidských práv také práva sociální. Lidská práva historicky vznikala jako práva vlastníků, kteří se cítí být ve své osobní svobodě, a tedy i ve svobodě majetku ohroženi státní mocí. Ti, kdo majetkem nedisponují, mají ušetřenu polovinu starostí, nikdo jim nic nevezme. Koncept lidských práv jim sice zaručuje osobní nedotknutelnost, žádné jiné závazky z něj však vůči nim neplynou. Oproti majetným zůstávají v řadě ohledů druhořadí. Anatole France psal v této souvislosti o naprosté rovnoprávnosti chudých i bohatých ohledně svobody spávat pod mostem. Z jakéhosi záhadného důvodu využívají této svobody výrazně častěji prvně jmenovaní, což ovšem jejich naprostou rovnoprávnost s bohatými teoreticky nijak neumenšuje.

Rozpor ukrytý v konceptu lidských práv ohledně faktické nerovnoprávnosti majetných a nemajetných navrhoval řešit již v polovině 20. století T. H. Marshall zavedením sociálních práv jako nové formy vlastnictví. Nárok na práva občanská a politická, která jsou obsahem deklarací lidských práv, sám o sobě ještě nezaručuje velké části populace důstojný život, konstatuje britský sociolog. Bez práv sociálních se naopak stává realizace práv občanských i práv politických obtížná, ne-li přímo nereálná. Samotná občanská práva zastírají skutečnou situaci ekonomicky znevýhodněných tím, že jim přiznávají něco, co je vydáváno za vrchol rovnosti, co však jejich existenční znevýhodnění nijak neumenšuje.

Můžeme to vyjádřit i jinak. Je jistě správné, že ani bezdomovec nesmí být v naší humanitárně založené společnosti mučen a nesmí se s ním nelidsky zacházet. Ulehčí mu to ale samo o sobě v mučivé nejistotě, která se stala jeho údělem, a změní to nelidské podmínky, ve kterých ať již vlastním zaviněním, či vlivem okolností přežívá? A můžeme být hrdi na to, že zemřel mrazem úplně bez mučení?

Když v dalších fázích francouzské revoluce navrhli zahrnout do základních lidských práv také právo na práci a na sociální pomoc, návrh neprošel. Po více než dvou stech letech usilovné modernizace je situace taková, že skutečně levicoví poslanci Evropského parlamentu sepisují v prosinci 2014 protest proti tomu, že ohled na sociální práva není zahrnut do plánu Junckerovy komise na hospodářské oživení Evropy.

Přinese další fáze modernizace už konečně uznání sociálních práv jako nezcizitelné součásti základních práv člověka, nebo zvítězí naopak hlasy požadující uprostřed Evropy 21. století odebrání volebního práva lidem, kteří pobírají sociální podporu? To vše pochopitelně v rámci posílení naší ochablé konkurenceschopnosti.

Jan Keller

Jan Keller je sociologem a europoslancem zvoleným za ČSSD.

FOTO: Jan Handrejch, Právo

Třetí rozpor obsažený v lidskoprávním konceptu lze nazvat tendencí k odcizení lidských práv. V americké i francouzské deklaraci je na prvním místě uváděno právo na individuální svobodu. Ponechme stranou již zmíněné pochyby o rovnocennosti svobody majetných a nemajetných. V každém případě mají lidská práva sloužit jako ochrana jednotlivce před rozpínavostí existujícího mocenského systému, ať již má jakoukoliv podobu. V americké Deklaraci nezávislosti se konstatuje, že vláda nesmí ohrožovat bezpečnost a štěstí občanů, francouzská deklarace zdůrazňuje nárok každého jednotlivce na bezpečí a jeho právo na odpor proti útlaku ze strany moci.

Pokud bychom celou věc přeložili do slovníku Jürgena Habermase, jedná se o právo žitého světa vzepřít se kolonizaci ze strany systému. S jistou mírou zjednodušení lze žitý svět chápat jako sféru každodenní interakce, v jejímž průběhu mají lidé možnost snažit se porozumět druhým v jejich jinakosti a jedinečnosti. Ve vzájemném vyjednávání hledají kompromisy, které umožňují jejich pokojné soužití.

Systém přistupuje k člověku zcela odlišně. Ve snaze o co nejvyšší efektivitu svého fungování se snaží jedince ovládnout, zformovat ho způsobem, který usnadní hladký chod celého mechanismu. Má přitom k dispozici dva vysoce účinné nástroje: moc a peníze.

Modernizace z tohoto hlediska neznamená nic jiného než schopnost moci a peněz překonávat lokální omezenost předmoderních forem soužití, vytvářet stále vyšší a na konkrétním teritoriu stále nezávislejší jednotky koordinace aktivit a vzájemné závislosti. Vrchním cílem systémů je sebereprodukce moci a peněz na stále globálnější úrovni.

Média moci a peněz jsou sice žitému světu stále vzdálenější, zasahují však do něho ve snaze podřídit jeho podobu potřebám své sebereprodukce. Snaží se ho za tímto účelem kolonizovat podobně jako bílí a majetní muži kolonizovali v období omezeně liberální modernity celé kontinenty.

Z této perspektivy můžeme konstatovat, že lidská práva, tedy práva, jež by měla chránit jedince před jakoukoliv vnější mocí, kterou nemá pod kontrolou, byla zamýšlena jako zbraň, s jejíž pomocí se mohou lidé, ať již individuálně, anebo skupinově, bránit tlakům kolonizace.

Problém je v tom, že modernita má obrovskou tendenci využívat pro potřeby své reprodukce i takové prvky, které měly původně sloužit na ochranu proti jejím negativním dopadům. A je tomu tak i v případě lidských práv.

Systém, který o sobě prohlásí, že jeho hlavním posláním je šířit lidská práva na všechny kontinenty, výrazně zvyšuje svou všemocnost a minimalizuje prostor pro nesouhlas i v případě, že jeho skutečným posláním je jen vlastní expanze, tedy umocnění sebereprodukce moci a peněz.

Lidská práva, jež byla zamýšlena jako nástroj obrany vůči tlakům existující moci, procházejí pak procesem odcizení od svého původního určení a mění se ve zvláště účinný nástroj expanze moci za jakoukoliv mez.

Je potom zcela logické, že takový systém vypracovává s pomocí nejnovějších vědeckých poznatků vysoce sofistikované nástroje mučení. Nic není možno ponechat náhodě, má-li mučení sloužit co nejmodernizovanější obraně lidských práv, která právě mučené osoby, ať již reálně, či jen domněle, ohrožují.

Systém, který učinil z nástroje obrany vůči systému jen mocnější nástroj kolonizace žitého prostoru svých členů, vyřazuje ze hry pojistku, jež ho měla chránit před ním samým. Takto posílen je připraven na další expanzi ve snaze vyřešit problémy světa peněz a revitalizovat ochablou loajalitu vůči moci.

Je zbytečné proti tomu protestovat, neboť ještě nikdy v dějinách nešlo lidstvo vstříc popření své humanity pod prapory tak vznešenými a s hesly tak vysoce humánními, jako je tomu v tomto případě.