Chce Asociace spisovatelů reprezentovat současnou českou literaturu jako celek, nebo ji chce řekněme „tříbit“ a prosazovat z ní to nejlepší?

Asociace rozhodně nevznikla jako platforma, která by měla hájit výhradně zájmy svých členů, to bych se ani nestal jejím předsedou, protože by mi to přišlo hloupé. Skoro vše, o čem od začátku mluvíme, se týká autorů obecně nebo literatury jako celku – například projekt Literárního domu. Na druhou stranu, aby člověk něčeho dosáhl, musí vždy existovat skupina lidí, kteří dělají konkrétní kroky. Formuloval bych to takto: neděláme si nárok na to, zastupovat všechny, ale chceme dělat věci, z nichž můžete mít užitek každý.

Poté, co adept na členství splní formální kritéria, bude o jeho přijetí či nepřijetí rozhodovat pětičlenný výbor. Dokážete odhadnout, podle jakých kritérií? Má šanci třeba autor sci-fi a fantasy, případně sběratel lidové slovesnosti?

Ještě neproběhlo ani jedno kolo takového rozhodování, sám jsem zvědavý, jak to bude v praxi probíhat. Je jasné, že zcela objektivní kritéria neexistují, pohybujeme se v oblasti zájmů, dojmů a nepřiznaně normativních představ o literatuře. Obecně platí, že jsme otevřená organizace a výbor má zájem členy spíše přijímat než odmítat. Když se však podíváte na jeho složení nebo na seznam zakládajících členů, bude vám hned jasné, že těžiště činnosti asociace bude ležet jinde než třeba v té žánrové literatuře, kterou jste zmínil. Pro nikoho nebude těžké nachytat nás na hraničních případech nebo poukázat na to, že když se stal členem tamten, proč nemůže onen, ale to patří k věci. Přáli bychom si, aby se asociace stala reprezentativní organizací, ale já osobně se domnívám, že toho lze dosáhnout spíše kreditem členů než jejich počtem v řádu stovek, jako je tomu třeba u Obce spisovatelů.

V jednom rozhovoru jste za největší problém současných českých spisovatelů označil to, že své psaní musejí dotovat neboli že mají „civilní“ zaměstnání a tvoří ve volném čase. Kdyby měli za psaní víc peněz, psali by podle vás líp...

Tak jednoduché to samozřejmě není, že čím lépe jste zaplacen, tím lepší výkon podáte – bavíme se přece o tvůrčí práci. Žádná přímá úměra tady neexistuje, a dokonce bych řekl, že to může být i úplně naopak. Spisovatele zkrátka může stejně snadno zničit úspěch jako neúspěch, existenční zajištění i existenční nouze. Ale předpokládejme, že máte téma, máte chuť psát a obtížně hledáte prostor a čas k tomu, přetavit to v knihu. Tehdy je podle mě skvělé, když existuje možnost, jak se psaní alespoň po nějaký čas věnovat naplno – jednak se tím vše urychlí, jednak to pravděpodobně bude poznat i na výsledku.

Odkud na to vzít peníze?

Ve většině zemí jsou tvůrčí stipendia součástí grantové politiky. Je tomu tak i u nás, jenže rozdělované prostředky v současnosti připomínají spíš kapesné – nedá se za to třeba půl roku žít a psát, takže to situaci příliš neřeší. Jinou možností je nějaká forma sponzoringu – dokážu si představit třeba existenci webových stránek, kam by autoři přihlašovali své knihy, a lidé by se mohli rozhodnout, koho a jak chtějí podpořit.

První veřejný krok asociace, který jsem zaznamenal, je otevřený dopis šéfredaktorovi Respektu Eriku Taberymu kritizující poněkud nadřazeným tónem zrušení pravidelného literárního sloupku v tomto týdeníku. Přitom Respekt se literatuře věnuje výrazně více než s ním srovnatelná média, jak ostatně doložil sám Tabery v reakci na váš dopis. Nebylo to trochu nešťastné vykročení?

Byl to určitě kontroverzní krok – kontroverzní i v tom smyslu, že o něm mezi členy výboru nepanovala shoda. Já sám do Respektu píšu přes šest let, takže jsem poslední, kdo by měl být podezírán z nepřátelství vůči němu. Asi tu nemáme místo rozebírat jednotlivé formulace toho dopisu, ale že by byl napsaný nadřazeným tónem, to odmítám. Vedle toho je třeba upřesnit, že původně nebyl pojat jako otevřený. Erik Tabery ho obdržel do své mailové schránky a teprve poté, co nás vybavil velmi nekonzistentní odpovědí, rozhodli jsme se dopis zveřejnit. Tabery mohl už v první chvíli reagovat i jinak: například vzít telefon a navrhnout schůzku nebo rušení sloupků srozumitelně vysvětlit. Věděli jsme samozřejmě, že tady nehrajeme na svém hřišti a naše možnosti jsou velmi omezené. Za nešťastné považuju jen to, že vinou určité předvánoční zbrklosti se dopis objevil na stránkách Deníku Referendum – jemuž samozřejmě nešlo o věc samu, ale o to, že někdo zpochybňuje kroky Respektu. To Erika Taberyho rozčílilo, a ani se mu nedivím.

Takže ten dopis samotný nepovažujete za chybu?

Podívejte, jsme Asociace spisovatelů a do naší agendy patří prát se za literaturu, a to i tehdy, když naděje, že uspějeme, není velká. Posledních dvacet let to tady nikdo tímto způsobem nedělal.

Navíc je třeba říct – a o tom už Erik Tabery nemluví –, že to rušení literárních sloupků v Respektu se neděje ve vakuu. Není to tak dlouho, co součástí kulturní redakce byli Magdaléna Platzová, Jaroslav Formánek a Ondřej Nezbeda. Každý z nich do literatury velmi dobře viděl, měl k ní osobní vztah a uměl z ní extrahovat témata. Dnes tam ovšem není ani jeden z nich – a hlavně nikdo místo nich. Můžete mi opáčit, že se opět vměšuju do vnitřních záležitostí redakce, ale já zkrátka Respekt dost pozorně čtu, záleží mi na něm a záleží mi na literatuře a ty změny nemůžu nevidět. Týkají se volby témat, která jsou teď často dost triviální, i kvality textů.

Bude se asociace nějak vztahovat i k literární kritice? Ptám se proto, že vy sám občas dáváte najevo své rozladění z ní.

Že bychom třeba sepsali závaznou Rukověť pro kritiky? Ne, nic takového určitě nemáme v plánu. Napětí mezi autory a kritikou patří k věci. Jejich přístupový bod k literatuře je zkrátka úplně jiný a z toho vzniká i to vzájemné popichování, kterým se bavíme a které má občas i smysl, protože se díky němu artikuluje něco obecnějšího. Mně osobně české literární prostředí připadá dost unavené, takže jsem skoro pro každý text, který vyvolá alespoň nějakou diskusi. Ale v zásadě platí, že autor potřebuje kritika, aby se o jeho knihách čtenář dozvěděl něco smysluplnějšího, než co do oběhu cpe marketing, a kritik zase autora, aby měl vůbec o čem psát.

Ve svém nedávnému komentáři Kritika za všechny peňáse vytýkáte dvěma literárním kritikům jejich přiznání, že je některé knížky nudí, a vyvozujete z toho, že přišli o elementární předpoklad své práce. Ale koho některé knížky nenudí?

Šlo o to, že Jiří Peňás a Jiří Trávníček nezávisle na sobě přirovnali svou čtenářskou zkušenost se současnou českou prózou k masochismu. Samozřejmě, že s každým z nás se určité knihy míjejí, a pak máme sklon považovat je za nudné a při čtení trpíme; to je v pořádku, sám nosím hodně nedočtených knih do antikvariátu. Ale tady šlo o paušální výrok. Pokud má kritik sledovat současnou literaturu a zároveň říká, že si u toho připadá jako masochista, je otázka, zda je problém v literatuře, nebo v něm.

Myslím, že Peňás v onom rozhovoru nemluvil o únavě z celé současné literatury, ale jen z určitého typu psaní...

Dobře, ale jakého? Zaprvé, je heroicky znaven ženským psaním, o tom už dřív napsal ten často probíraný článek Pavoučí ženy a ubohá tlustá moucha. A za druhé, projděte si jeho kritiky z posledních pěti let a zjistíte, že je unavený z psaní takřka každého, komu není nejmíň tolik, kolik samotnému Peňásovi. Zdá se, že je tu ve hře hlavně gender a generace, ale to jsou dost divná kritéria pro reflexi uměleckého textu, nemyslíte? Podle mě se tím jako kritik diskvalifikujete, když nejste schopen překročit svou vlastní životní zkušenost a když místo jiného způsobu existence začnete v knihách hledat hlavně sebepotvrzení.

Peňás na stejném místě zmiňuje i nemanifest nazvaný 12 odstavců o próze, jehož jste spoluautorem: „A jak tam píší:,Rezignujeme na velké vyprávění, neboť již není možné‘ – co to je za nesmysl? Vždyť to je čistě jejich rezignace, nikdo je nenutil k tomu, aby na ně rezignovali. Koneckonců vždyť i Jan Němec se v knize o Drtikolovi snažil právě o velký příběh. Že se mu to myslím moc nepovedlo, to je jiná věc.“ Jak je to tedy s tím velkým vyprávěním?

Frustrující na těchto polemikách je, že se na počátku snažíte věc formulovat pregnantně, ale pak se k vám vrátí v jakési přežvýkané podobě. Zaprvé, nepsali jsme o velkém vyprávění, ale o velkém románu, což je sice dost problematický, ale přece jen terminus technicus, který se s tím nekryje. Zadruhé, není tam ani slovo o rezignaci, místo toho se tam analyzuje situace, v jaké se dnes literatura nachází. Klíčová věta toho odstavce podle mě zní: „Jak oslovit jediným textem společnost, která se neshodne ani na jediné modlitbě?“ Jiří Peňás má pravdu, že nás nikdo nenutil, abychom na něco rezignovali, ale také nám nikdo nedal na výběr. Vystudoval jsem sociologii, a tak považuju za dost naivní tvářit se, že je literatura na společnosti nezávislá a že si dnes můžeme psát velké romány jako na konci 19. století.

A můžu-li stručně k Dějinám světla: Ano, ta látka obsahuje velký příběh, protože se týká základního existenciálního dmutí člověka. Zda se mi ho z ní podařilo vysoukat, to nevím, ale neposoudí to bohužel ani Jiří Peňás. Za sebe mohu říct jen to, že jsem s tou knihou spokojený – dal jsem jí, co jsem dokázal, dobře se prodává, dostala několik cen, bude se filmovat, má vyjít v několika dalších jazycích...