Václav Bělohradský
filosof

Václav Bělohradský

Václav Bělohradský

FOTO: Právo

Zážitkem roku 2014 pro mě byl film Cesta ven režiséra Petra Václava. Příběh romské ženy, která se snaží překonat dvě nepřátelské síly – jednu dostředivou a druhou odstředivou. Síla dostředivá ji neustále stahuje do kulturně-sociálních stereotypů její referenční skupiny, těch significant others, jejichž interiorizace ji odsuzuje žít na periferii většinové společnosti, kde je obětí parazitů, kteří tu periferií organizují a vykořisťují zevnitř i zvnějšku. Síla odstředivá ji vždy, když se jí podaří uniknout z dosahu síly dostředivé, vrací zpět, mám na mysli diskriminaci, rasistickou nenávist a násilí, jichž je předmětem za hranicemi své komunity. Obě ty síly se vzájemně posilují a reprodukují a ve svém prostupování tvoří pole začarovaných kruhů, v nichž bloudí řada z nás, protože česká společnost tenduje spíše k sebepohrdání než ke kritické sebereflexi. Zdá se mi ale, že se v kritické reflexi lidového rasismu v Česku a současně v sebereflexi jeho obětí blýská na složitější, méně moralizující časy.

Alena Zemančíková
publicistka

Člověk se málokdy v divadle zasměje. A ještě k tomu na Jiráskově Hronově! Hudbu k opeře Il congelatore – Zmrazovač tvoří quodlibet z nejslavnějších hitů klasického repertoáru, libreto pojednává mafiánský příběh z doby americké prohibice. Ilegálně se tu vyrábí a distribuuje zmrzlina. Celé to sehrálo a zazpívalo Kočovné divadlo Ad Hoc Jana Duchka, tvořené vesměs hudebními pedagogy, studenty vyšších hudebních škol a skromnými profesionály. Kromě jejich (jistě, nikoli bezchybných) pěveckých výkonů bylo nejvyšší divadelní kvalitou libreto, jehož české věty zněly jako operní italština a skládaly se z tak absurdních slovesných kreací, jakých je schopno právě jen operní libreto. Mohl to být pěkný kousek třeba ve Státní opeře na Silvestra místo toho věčně omílaného Netopýra ve čtvrtém obsazení pro cizince, ale v profesionálním provedení by nenastal ten až sportovní moment fandění a čisté radosti ze hry, který v Hronově strhl diváky až k ovacím vestoje.

Daniel Prokop
sociolog

Daniel Prokop

Daniel Prokop

FOTO: Petr Horník, Právo

Než jeden výjimečný zážitek, umím popsat, co vše mi udělalo radost. David Crosby, drsnější hlas z kvartetu CSNY, vydal po 21 letech sólové album. Croz není buhví jak progresivní návrat, ale Crosby se invencí a uvěřitelností blíží svým nejlepším rokům. Seriál True Detective konstruoval kriminálku ne jako řešení rovnice, ale příběh životní posedlosti. Připomněl mi tím dávnou lásku – filosofické Dürrenmattovy antidetektivky. Mezi filmy vyniká Chlapectví Richarda Linklatera. Málokdo dokáže psát dialogy tak blízké skutečnému životu, že ve fikčním světě až překvapují. Dvanáct let natáčený snímek o stárnutí jednoho chlapce přesně zobrazuje zejména tu kombinaci smutku, radikální inteligence a touhy po mravnosti, jež se v nás hromadí na hranici dětství a dospělosti. V kontextu rostoucí brutality současného světa byla působivá i inscenace Sorokinova Dne opričníka ve Studiu Hrdinů, jakkoli svou fragmentárností vyžaduje předchozí četbu románu.