Michal Šanda
spisovatel

Michal Šanda

Michal Šanda

FOTO: archív Michala Šandy

Josef Váchal? To je stará vesta, říkali si zřejmě mnozí, a proto místo na výstavu zamíříli do nedalekého hostince U Parlamentu na pivo, jenomže chyba lávky! Magie hledání představila svérázného výtvarníka a mystika jinak než jenom nepřeberným množstvím dřevorytů. Ve dvou patrech domu U Kamenného zvonu byly až do začátku ledna prezentované věci dosud na váchalovských výstavách nevídané, zrakům veřejnosti skryté v depozitáři Památníku národního písemnictví. Například mistrova osobní knihovna, kterou měl do posledních dnů ve svém kamrlíku ve Studeňanech u Jičína, a to včetně jejího obsahu, tedy okultních spisků v češtině, němčině a latině, dále soukromé poznámky, náčrtky obyčejnou pastelkou, drobné sošky démonů. Špehýrkou šlo nahlédnout do 3D makety litomyšlského Portmonea, pořízené speciálně pro tuto příležitost, a obrazně řečeno i do Váchalovy duše.

Tereza Šimůnková
publicistka

Na mladých uměleckých souborech člověk nejlíp pozná, jak stárne. Mému oblíbenému generačnímu Divadlu Letí už je taky devět let. Letí se vyznačuje tím, že uvádí zásadně současné texty v české a světové premiéře. A během interaktivní hry podle katalánského dramatika Esteva Solera Proti pokroku. Proti lásce. Proti demokracii navíc každý divák viděl trochu jiné představení. V DOXU, kde se odehrávalo, nás – „kuřátka“ z publika – uvítali podezřelí průvodci v groteskních maskách a vykloubenou češtinou nás nutili odpovídat na čím dál nesmyslnější otázky, podle kterých jsme si pak z dvaceti různých skečů skládali vlastní cestu večerem. Chytrost! Krásnost! Zábavnost! Jenže naše cesta vedla stále šílenější krajinou po apokalypse a vrcholila makabrózní scénou vraždění neviňátek, ke které nás nahnali už všechny. Ale hlavně že máme na výběr, my kuřátka!

Zbyněk Vlasák
šéfeditor Salonu

Zbyněk Vlasák

Zbyněk Vlasák

FOTO: Milan Malíček, Právo

Letos volím ruský snímek Leviatan. Režisér Andrej Zvjagincev je obezřetný ve svých veřejných projevech, protože se nechce kromě velkého filmaře stát taky filmařem proskribovaným. Ale zároveň v Leviatanovi nabízí umělecky velkolepý a zároveň pronikavě přesný popis osamělosti člověka v boji s neosobní mocí, v níž se v ruském kontextu snoubí pravoslaví s byrokratickou příšerou, co se pevně usadila v kancelářích s portrétem jistého Putina na zdi. Není divu, že se šéf ruského ministerstva kultury proti filmu ostře vymezil. Jeho představu umění, které má na prvním místě oslavovat stát, zdaleka nesplňuje. Jiná věc je, že stejné ministerstvo předtím významně pomohlo snímek zafinancovat, že Rusko tento ke svému současnému režimu kritický film neváhalo nominovat na oscarové ocenění a že samotná dějová linka je inspirována skutečnou událostí, která se ovšem stala v americkém státě Colorado.