Venku se ženili čerti, strom padl na příjezdovou cestu a strhl s sebou i dráty elektrického vedení, takže šlo jen sedět v domě, hrát karty, číst knížky a pít whisky. Povídka Every Little Hurricane na mě působila jako zjevení. Už ta první věta je skvělá, snoubí v sobě drama i vtip, velké i malé kalamity (které si ovšem nečekaně můžou vyměnit místo) a probouzí čtenářská očekávání. Děj se pak odehrává během jisté indiánské silvestrovské oslavy, kde se živelní katastrofa za okny potkává s malými katastrofami uvnitř jednotlivých účastníků, a celé je to ohromně tragické, kouzelné a vtipné.

Že je Sherman Alexie, autor té povídky i celé sbírky, pozoruhodný spisovatel, mi došlo už během evakuace, a že je ve Spojených státech oslavovaný a populární, jsem si dogoogloval, když znovu nahodili proud. Už v roce 1991 se tehdy pětadvacetiletý indián se svou básnickou prvotinou dočkal recenze v New York Times Book Review a přízviska „jeden z hlavních lyrických hlasů naší doby“, z čehož si dělá legraci dodnes. Roku 1993 mu vyšla sbírka povídek The Lone Ranger and Tonto Fistfight in Heaven, která se mi o dvacet let později dostala do rukou v domě obklíčeném hurikánem a která předtím získala několik vážených cen a vystřelila svého autora mezi literární smetánku.

„Vzpomínám si na jeden večírek časopisu New Yorker z doby na začátku mé literární dráhy,“ píše Alexie v úvodu k loňské reedici téhle knížky. „Vystoupil jsem z výtahu a uviděl Stephena Kinga a Salmana Rushdieho, jak se objímají. Co si má kluk z rezervace počít s takovouhle vizuální informací?“

Podle povídek této své nejznámější sbírky napsal Alexie scénář k filmu Kouřové signály, s nímž uspěl pro změnu na festivalu Sundance. A i když se mu podle mě úplně nepovedlo převést na plátno svou tvůrčí osobitost, pro mnoho bílých Američanů byl prý ten film prvním vhledem do života dnešních indiánů.

Kniha The Lone Ranger and Tonto Fistfight in Heaven vyšla česky v nakladatelství Paseka v roce 2009 se stejným názvem jako zmiňovaný film, tedy Kouřové signály (podle českého vydání jsem citoval i první větu tohoto článku). „Rezervace jako stav mysli, jako místo, kde život ubíhá v jiném rytmu než v okolní Americe,“ vystihl tenkrát Alexieho svět spisovatel Jan Balabán v půvabné recenzi. Prvenství v představování Shermana Alexieho českým čtenářům ovšem drží nakladatelství Maťa, protože už roku 2005 vydalo autorovu tehdy čerstvou povídkovou sbírku Ten Little Indians jako Deset malých Indiánků.

Ne všechno, čeho se Sherman Alexie dotkne, se mění ve zlato, ale jeho povedené texty hravě vykoupí ty míň zdařilé. Alexie využívá znaky připisované indiánům nově, po svém, aby zachytil jejich současnost – v jeho psaní se často objevují sny a vyprávění příběhů jako realita sama o sobě, tanec jako zaplňování prázdnoty nebo smích jako reakce na nejhlubší zoufalství. A taky basketbal jako válečné pole a alkohol jako odpověď na všechno.

Většinu těchto motivů najdeme i v mistrovské povídce The Lone Ranger and Tonto Fistfight in Heaven (česky Jak se Osamělý jezdec a Tonto do sebe pustili v nebi pěstmi), která dala název celému souboru; Alexie tu ovšem nepopisuje zápas mezi ikonickým hrdinou Divokého západu Lone Rangerem a jeho indiánským pomocníkem Tontem – tuto bitvu dvou světů vtělil do mnohem civilnějších hrdinů: mladého indiánského vypravěče a jeho bílé přítelkyně, jimž se rozpadá vztah. V Alexieho psaní se umění osvěživě bratří s popkulturou, postavy nevěnují pozornost odkazům na Franze Kafku či indiánského proroka Wovoku a odevzdaně utrácejí poslední dolary v samoobsluhách za pivo Coors Light nebo dietní Pepsi. Komické skeče se tu snoubí s poezií, realismus s magií a křik s tichem.

Během hurikánové evakuace jsme navštívili i Coreyho strýčka, který pracoval v ropné společnosti, trénoval místní školní tým amerického fotbalu a v televizi sledoval pořady o palných zbraních. Říkal, že nemá rád dlouhé diskuse, prostě vždycky udělá tu správnou věc. Jeho synové měli na nočním stolku dvě knihy. Jedna se jmenovala The Way for Cowboys a na obálce byli tři honáci na koních; v předmluvě ovšem stálo: „Nejoblíbenější zábava kovbojů je vyprávění a poslouchání příběhů… A nejlepší příběh ze všech je Bible.“ – a následoval Nový zákon prokládaný westernovými obrázky. Druhá kniha vyprávěla příběh dvanáctiletého chlapce, jehož rodiče narukovali do Iráku „splnit svou povinnost národu“ a který si nic nepřeje víc než střílet z pušky a chodit na lov.

I proto je dobré, aby Amerika měla spisovatele, jako je Sherman Alexie.