Během natáčení televizního cyklu České století, který se dramatickou formou ohlíží za klíčovými okamžiky naší novodobé historie, jsem se pravidelně potkával s jeho režisérem Robertem Sedláčkem (1973). Řešili jsme všechno možné od Lidic po Klause. Rozhovory k prvním pěti dílům vám Salon nabídl loni. Letos České století končí závěrečnými čtyřmi filmy.

Minule jsme narazili na srovnání vyprázdněnosti ODS po dvaceti letech budování kapitalismu a KSČ po dvaceti letech normalizace.

Otázka zní, jestli se může v takové straně ještě vůbec zrodit schopný politik. V KSČ v roce 1989 nebyl nikdo, kdo by se dokázal vyrovnat s novou situací. Volba Karla Urbánka generálním tajemníkem na konci listopadu je toho dokladem. V ODS je to podobné, jediný, kdo se jim tam v posledních letech urodil, byl Pospíšil – a toho vyštvali. Současný předseda Fiala taky musel přijít zvenku. Z nejprogresívnější strany se stala parta vzlykajících nešťastníků, kdy každý na někoho něco ví, ale přesto je pocit takzvaně nespravedlivého ohrožení ze strany společnosti, novinářů a nevím koho ještě drží při sobě v tom jejich zahnívajícím souručenství.

Je v tom něco přirozeného, že se po čase už přestaneš chtít měnit?

Na začátku něco těžce budovali, v případě ODS se to na rozdíl od pookupační KSČ povedlo, z ničeho udělali fungující partaj, která spoustu let táhla náš stát kupředu. Jenže pak přijde moment, kdy už se ti najednou nechce, kdy máš pocit, že ses nadřel dost. A chceš už jenom přijímat. Ano, je to přirozené. Umělci to mají podobně, můžeš si udělat jméno a pak na něj umřít, generovat už jenom to, na co jsou od tebe lidi zvyklí. Vem si zpěváky, co opakují čtyřicet let těch svých pět hitů. V politice je to drsnější v tom, že svět kolem se nezastaví, že jde pořád kupředu, a když politika nějakého státu ustrne, je to hned vidět, mimo jiné na peněženkách jeho občanů. Proto má dnes ODS svých šest procent. V politice se na šlágry brzo zapomíná.

ODS zamlada je v centru pozornosti v posledním díle Českého století.

Nejzajímavější je na něm proces dělení Československa. Donedávna jsem si myslel, že ústřední roli v něm hrály národnostní tenze, teprve až nad Kosatíkovým scénářem mi docvaklo, že nejprve šlo jako vždycky o peníze. Že si Slováci na Slovensku uvědomili, že privatizovat podniky typu košických železáren budou Slováci v Praze a nechtěli to dovolit. A protože Klaus principiálně odmítl dělat dvě různé privatizace v jednom státě, rozhodli se Československo rozdělit. Přičemž se jim náramně hodila národnostní karta. Vypuštění těchto démonů je přitom vždycky krajně nezodpovědné, nevíš, jak to může dopadnout.

Rozpad samotný se nakonec opravdu rodil z chaosu. V první fázi se političtí představitelé nebyli schopni na ničem dohodnout. Mikloško mi jednou vyprávěl, že to bylo nejspíš proto, že se všichni znali z disentu, že si tykali, byli kamarádi a rádi spolu diskutovali tak dlouho, že nakonec nic nerozhodli. Do děje tak museli vstoupit dva borci, kteří na sebe neměli z minulosti žádné vazby, ale jedna zásadní věc je spojovala: ničím neředěná touha věci ovládat a co nejméně s kýmkoliv diskutovat – Václav Klaus a Vladimír Mečiar. Rozsekli to pak v podstatě sami.

V Ať si jdou je pěkná scéna, kdy se setkává Pithart s Mečiarem, který ho úplně přejede. Je ten díl taky o tom, jak pragmatici přebírají moc od intelektuálů?

Jde ale jen o další krok na cestě, kterou se ti samí intelektuálové bezprostředně po sametové revoluci vydali.

Slabina intelektuálů v politice vždycky byla, že trpí bájnou představou, že se s každým lze domluvit jako s normálním člověkem – pochopíš záměry druhého, on tvoje a najdete kompromis. Čirý romantismus. Připomíná to představu našich dvou posledních prezidentů, že se lze domluvit s Putinem. U nich mě to ale zaráží o to víc, že jde o zkušené techniky moci, ne nějaké křehké myslitele.

Nebyl to jednoduchý úkol, vyjednat něco s Mečiarem. To se pak ukázalo i na vývoji na Slovensku po rozpadu federace. Autoritu si u něj dokázal zjednat zase jenom Klaus.

Je to tedy argument pro tezi, že intelektuálové v politice uspět nemohou? Že je pro ně ideální pozicí ta vnější, kritická, ale ne mocenská?

Jestli to tak je, tak je to hrozná zpráva. Ani ne o politicích, spíše o voličích, protože oni v konečném důsledku rozhodují.

Proti Klausově vizi rychlé privatizace stavíš v Českém století ideu lidí kolem Františka Vlasáka, kteří navrhovali zpomalit a nejprve zpevnit právní rámec. Neidealizuješ si je ale? Nešlo jen o dvě podobné skupiny jestřábů? Ono to v Ať si jdou znovu působí jako střet odborníka a intelektuála s mladými pragmatiky, kteří jdou tvrdě za svým.

Klausovi lidé tehdy nebyli žádní gangsteři, pořád šlo o euforické děti revoluce. I v mylných krocích, které dělali, byla ještě skryta touha prospívat. Věřili tomu, nebyl v nich žádný cynismus. To ale nic nemění na tom, že by také poražení měli mít právo vysvětlit svou alternativu. Františka Vlasáka si neidealizuju. Nezapomeňme, že byl v druhé půlce padesátých let komunistickým ministrem. Už to, že se v takové době udržel na vládním postu, o něm nic hezkého nevypovídá. Možná tam ale z tohoto pohledu, a to přiznávám, trochu chybí scéna střetu Vlasáka nebo Komárka a Klause, kde by jim Klaus natvrdo řekl: „Podívejte se, kam tuhle zemi přivedly centrální zásahy do ekonomiky, já tomu se svou zkušeností už nemůžu věřit a divím se, že vy ano. Vy jste minulost, já budoucnost.“