Když Ema, hlavní postava filmu, přijde ke svému kadeřníkovi domů, zdobí ji monokl, černé brýle a v ruce má kufr. Přichází neočekávána. Monokl je stopa násilí ze strany jejího manžela, o kufru se ukáže, že je rovněž jeho. Černé brýle v noci jistě měly původně jen zakrýt modřinu v obličeji, ale víme, že také znesnadňují vidění. S motivy filmu je třeba a je dobré zacházet jako s motivy vytvořenými spisovatelkou, která konstruuje postavy a děje – a dělá to chytře.

Tony je gay, žije v úzkostlivě opečovávaném prostoru a má profesi, kdy smí sahat na cizí lidi, poslouchat jejich příběhy a zároveň nebýt jejich součástí. Ema ho ale do svého příběhu vtáhne. Jen proto, že hledala místo, které nepatří do jejího dosavadního života. Ona je postavou, která unikla, on postavou, která přijala její výzvu k lásce. Film ukazuje, že láska se dnes smí a má projevovat i takto. Vrcholnou scénou je paralelní onanie Tonyho a Emy. V posteli, vedle sebe. Mají se tak rádi, že se vedle sebe dokážou uvolnit.

Struktura celého filmu vychází ze dvou zón. První je zóna bez násilí, kde vzniká vztah mezi gayem-kadeřníkem a jeho stálou zákaznicí. Z druhé přicházejí nositelé násilí – Emini rodiče (matka zmlátí Tonyho), manžel Emy (zmlátil ji a zdemoluje Tonymu byt). Mluví jazykem plným předsudků a opakovaně odkazují na normy společnosti, které popřávají klid jejich duševní smrti.

Je tu naznačeno, co by se stalo, kdyby Ema ze svého původního života neodešla. Sousedka nahoře je podivínka, všichni ji považují za blázna. Ema s ní naváže kontakt a postupně zjistí, že zabila svého manžela a syn se jí zřekl. Sousedka na rozdíl od Emy nesebrala odvahu odejít, ale měla dost síly se vzepřít. „Jinak uvnitř chcípneš. A všechno se bude opakovat tvejm dětěm,“ vyhodnotí svou zkušenost.

Radka Denemarková ve svém posledním románu Příspěvek k dějinám radosti i ve snímku MY 2 (který měl premiéru 20. listopadu a jehož stejnojmenná literární předloha právě vychází v nakladatelství Mladá fronta) ohledává prostor, v němž by bylo možné žít důstojně. Do filmu proto patří i dva kadeřníci, taktéž gayové, kolegové Tonyho. Přehrávají domnělé znaky své sexuální orientace, hrají si, žijí ve světě, do kterého nepřišel zásah mrazivé reality. Vedle místa násilí, místa bez násilí a místa po násilné smrti, je tu tedy i jejich ráj.

Radka Denemarková

Radka Denemarková

FOTO: Petr Hloušek, Právo

Poté, co se zde vyzradil děj, je třeba napsat, proč se jedná o film, na který je třeba jít. Sebelépe zkonstruovaný snímek nefunguje v případě, že v něm není moment okouzlení, pro který mu pak lze říkat biják. Prozradit v tomto případě děj je jako prozradit, že na obraze Mony Lisy je namalována žena. Z něj nepoznáte, třeba, jak Ema ve výborném podání Jany Plodkové každou situaci pojednává s jakýmsi potutelným humorem – je roztomilá na zabití, něžně drzá, tázavě nesnesitelná, nemožně křehká, k nevyhození, k přetrhnutí, k obejmutí.

MY 2 je film, ve kterém vynikne jazyk Radky Denemarkové a schopnost Slobodanky Radun vytvořit postavy tady a teď. Ema přijde do neznámého lidského prostoru a my se s ním seznamujeme zároveň s ní. Režisérka nefigurkaří, charaktery modeluje přímo před námi. Je to jiný film, než se tu běžně dělají, a stojí za to se jím emocionálně a racionálně zabývat. Je to dobře odvedená práce a tvorba.