Během natáčení televizního cyklu České století, který se dramatickou formou ohlíží za klíčovými okamžiky naší novodobé historie, jsem se pravidelně potkával s jeho režisérem Robertem Sedláčkem (1973). Řešili jsme všechno možné od Lidic po Klause. Rozhovory k prvním pěti dílům vám Salon nabídl loni. Letos České století končí závěrečnými čtyřmi filmy a my navazujeme tam, kde jsme skončili.

 

Petr Pithart popisuje chování československých politiků v srpnu 1968 a několik měsíců poté jako zradu na vlastních občanech.

Všechno, co jsem si dosud k tématu nastudoval, mi jeho pohled jen potvrzuje. I proto je tento díl nejtemnější z celého Českého století. Jde o ponurou studii lidí, kterým všichni věřili a kteří se pak v rozhodující chvíli neubránili rozpadu vlastní integrity.

Jediný František Kriegel odmítá v Kremlu přistoupit na politikaření, nevěří na to, že se s Brežněvem „musí dohodnout“.

On je pro mě trochu záhadná postava, sám tu zločinnou mašinérii pomáhal spouštět, v osmačtyřicátém byl aktivním komunistou, předtím se účastnil občanské války ve Španělsku. Musel to být tvrdý člověk, se svou zkušeností lékaře na frontě. My dnes nevíme, co se jemu i zbytku té naší elity honilo v Moskvě hlavou, jestli se opravdu báli. Tehdy historikové a publicisté tolik nepsychologizovali, to dělal akorát Bergman. Neznáme jejich pocity. Ale nechce se mi věřit, že se rozhodovali na základě strachu o vlastní život. Přece jen se psal rok 1968, byli to sice vězni, ale se statusem VIP. Chodili každý den jednat s Brežněvem a zbraněmi na ně u toho nikdo nemířil.

Jak si tedy jejich chování vysvětlit?

Míra sebevzhlíživosti vedení KSČ byla bezprostředně před srpnem obrovská. Biľak se ve svých pošahaných pamětech, které, pozor, mají literární úroveň srovnatelnou s Hrabalovým Obsluhoval jsem anglického krále, správně ptá: Nebylo Dubčekovi a spol. divné, že se s nimi sovětský generální tajemník setkává na konci července v Čierné nad Tisou, pár kilometrů od Užhorodu? Navíc ve vagóně, jako kdyby byla válka? To je nenapadlo, co se chystá? Ne, jim vůbec nic nedocházelo, byli oslepení láskou davu.

Nebyl zdrojem té zaslepenosti spíše idealismus?

Idealisté by v Kremlu bezprostředně po srpnu neustoupili. Nebo aspoň ne tak zbaběle, že podepíšou úplný opak toho, co předtím prohlašovali. V jejich případě nejde o idealismus, ale o čistý narcismus. Nezapomínejme, že nevynucenou lásku vlastního obyvatelstva dlouho předtím nepoznali. Nepochybuju, že Gottwalda dělníci milovali, ale pak přišla padesátá a šedesátá léta, kdy se odhalují sochy, pionýři se učí písničky, ale vztah politiků s veřejností se úplně sterilizuje.

Nedávno vedli zastupitelé Prahy 2 spor o to, zda prohlásit Kriegela čestným občanem. Jak bys hlasoval na jejich místě?

V první řadě jsem rád, že v jejich pozici nejsem. Nicméně můj oblíbený Sándor Márai říká, že člověk odpovídá celým životem za to, zda si ho můžeme vážit či nikoliv, a v Kriegelově osudu není zapsán jen rok 1968.

To by pak ale společnost nemohla na nikoho ukázat jako na vzor.

Vzorem má být rodič, vzory nemá vybírat stát. Já doufám, že mým potomkům nebude říkat stát, koho mají uctívat. Nechtěl bych se dožít té hrůzy, jakou pociťovali kulaci v padesátých letech, jejichž děti poslouchaly ve škole, že žalářníci jejich rodičů jsou hrdinové. Pojďme ukazovat, kdo se jak v jaké chvíli rozhodl. O čem jiném je České století? Ale nevyrábějme zarámované portréty se státní vlajkou v pozadí.

Jak v tomto kontextu vnímáš vyznamenání, které ti na státní svátek 28. října udělil Miloš Zeman?

Při předávání státních vyznamenání si prezident jako na betlému staví kladné i záporné postavy vedle sebe. A každý 28. říjen se sestavuje nový obraz, který v konkrétním okamžiku reflektuje stav společnosti. V tom je to jiné než institut čestného občanství. Ukáže se na toho, kdo zrovna vyčnívá, bez ohledu na to, co je za člověka. Miloš Zeman zvolil mimo jiné mě, a tak jsem to absolvoval se vším všudy, i s pro mě překvapivě zuřivou reakcí podhradí.

Zastupitelé Prahy 2 argumentovali v debatě o Kriegelovi právě i Českým stoletím. Dokonce zavádějícím způsobem, kdy citovali scénu, která tam vůbec není. Neštve tě, že se tvoje dílo takto využívá v politických sporech?

Ne, to je součást věci. Já dělám vlastně to samé lidem, z nichž někteří dokonce ještě žijí. Když je mi umožněno interpretovat cizí výroky a činy a stavět z nich České století, proč bych to právo upíral ostatním, když jde o mou tvorbu. Ať si ji každý používá úměrně svým intelektuálním horizontům a vlastní zvrácenosti.

Jednoho člena moskevské delegace okupace vyhoupla až na vrchol moci. Jak si jako spoluautor dokumentu V hlavní roli Gustáv Husák pro sebe vykládáš právě osobnost bývalého československého prezidenta?

Nemám o Husákovi jasno. Rozhodně to pro mě není světlá postava, ale taky to nebyl netvor. Schopný, ctižádostivý chlap, který však postupně strašlivě vyhořel. Hodně toho v sobě potlačil, spoustu věcí neměl emocionálně odžitých. Byl bezpochyby zatížen chudobou první republiky, zkušeností války, ale taky pobytem v bolševickém kriminálu. Myslím, že se Rusů strašně bál a že nás chtěl – hlavně ale asi Slováky – před nimi chránit.

Dal jim však zřejmě víc, než chtěli.

To určitě dal. Štrougal byl jediným z jeho normalizačních politických souputníků, který ho kdy viděl plakat. Stalo se to, když spolu navštívili zámek v Kolodějích, kde Husáka v padesátých letech mučili. Už se nikdy nechtěl vrátit z vrcholu moci dolů, věděl, že dole to smrdí kriminálem a bachaři. V tomhle byl vypočítavý, byl to ostatně právník. Ale jak říkám, nemám ho v sobě pořád dořešeného.

Nové díly Českého století budou mít předpremiéru 17. listopadu v kinech v Praze, Brně a Ostravě.