Určitě jste ho museli potkat, Josef Straka je všude. Všude, kde se předčítá literatura. Sedává obyčejně kdesi v pozadí a naslouchá. Naslouchat jiným je jeho původní profese, vystudoval psychologii, dobře rozjetou akademickou kariéru ovšem zčista jasna utnul, udělal za ní kříž a nastoupil jako řadový knihovník do pobočky pražské Městské knihovny. Vědecká kariéra je osamělá záležitost a on chtěl být mezi lidmi. Neděste se, že mluvím v minulém čase, tohle není nekrolog, některé věci je ale v případě Josefa Straky dobré si z minulosti připomenout.

Pokud jste někdy navštívili vršovický Dům čtení, museli jste ho spatřit určitě, protože tam v současnosti čtení sám organizuje. Nerad bych se tu pouštěl do psychologizování naprosto laického, ale přítomnost básníků a spisovatelů a dalších spřátelených duší docházejících na takové literární večery je mu hrází proti vlně samoty a vlastně i skutečným domovem.

Když před několika lety vydal knížku Kostel v mlze (Cherm 2008), považoval jsem to, a stále považuji, za naprosto zásadní a neobyčejný text. Pokusil jsem se proto na něj reagovat a napsal jsem poněkud netradiční recenzi, která byla postavená na následujícím obrazci:

mlha   
mlha   
mlhamlha    
mlha 
                   
mlhamlhaměstomlhamlha                   
mlhakostel
mlhamlhamlha                   
mlhamlhamlhašedá
mlha                   
mlhanechci
mlhamlhamlha                   
mlhamlhasmutek mlha                   
mlhamlhamlhamlhamlha                   

Pokud přijedete do Jablonce nad Nisou, kde se Josef Straka v roce 1972 narodil a kde prožil v podkrovním kamrlíku své trýznivě vnímané dospívání, které se pokusil vytěsnit a na které se v knize jako na cosi vzdáleného a zastřeného rozvzpomíná, pokud tedy v Jablonci vystoupíte z autobusu za podzimních plískanic, rozestře se vůkol vás šedá mlha, z níž vystupuje věž kostela. Když jsem onu netradiční recenzi uveřejnil, byl Josef Straka rozpačitý, oprávněně totiž očekával hlubokomyslnější rozbor.

Současná básnická sbírka Malé exily (Cherm 2014) na Kostel v mlze v mnohém navazuje. Ústřední figurou tu už ale není dospívající mladík, nýbrž zralý muž. V rozhovoru, který u příležitosti vydání knížky poskytl Tvaru, Josef Straka říká: „Je nesmírně důležité někam patřit, i když to může být jenom dočasně. Tenhle rozměr je možná spojovacím článkem s mými předchozími knihami. V současné knize jsem se s tím chtěl vyrovnávat jinak, protože cítím, že exilovost není jako útěk z bodu A do bodu B, ale rovněž návrat, hledání a zakotvování, ne jedno zakotvení, ale zakotvování, někdy trvalé, jindy krátkodobé. Člověk cítí, že domov, jaký si lidé představují, už třeba nikdy nebude mít. Že budu žít v malých exilech, že se musím připravit na takový život, kdy už nikdy nebudu mít domov a rodinu a budu žít jenom v těch malých exilech a v nich budu šťastný.“

Přestože Josefa Straku známe skoro všichni, troufám si tvrdit, že málokdo ho čte. Zřejmě to bude dané krajní náročností jeho textů, ať už prozaických, nebo básnických. Pokud by totiž byl čten, není možné, že by mu unikla nějaká ta Magnesia Litera nebo jiné ocenění. V jeho osobě má totiž česká literatura existenciálního autora jako řemen. Posuďte sami:

Teď někde vědět o svých životech / v nějakých vnitřních souvětích / která si ale nechceme přiznat / o kterých stále pochybujeme / města a lidé, kteří nám unikají / v časech našich životů / už míváme mezery / jakoby vracíme život na jakýsi bod, těsně po začátku / ale stále víme, že jsme již dávno za ním / ale konec nás už tak nějak také přestal přitahovat / zas někde mezi / v prázdných chvílích začínajícího podzimu / třeba chceme nechat uplynout rok / nebo nechceme ztratit ani minutu / pro co?