Argumenty pro většinový systém znějí jednoduše a silně: V ideální podobě přiděluje mandáty z volebního okrsku jen vítězné straně, a do parlamentu a zastupitelstev se tak nedostávají strany menší. Vlády vznikají snadněji a často je tvoří jedna strana či koalice dvou stran, což vede k vyšší stabilitě a zřetelnější politické zodpovědnosti. Eliminování malých subjektů snižuje „vydírací potenciál“, který může vést ke korupčním nabídkám a výměnným obchodům. Různorodost politiky se v dlouhodobém měřítku nemění – velké strany musí pohltit menší názorové proudy, aby neztratily jisté typy voličů, což vede k jejich zkvalitňování.

Čeští zastánci většinového systému často argumentují deduktivně anebo používají vybrané příklady ze zahraničí. Mluví o tom, co „logicky“ z většinového systému plyne, a dokládají to na USA a Velké Británii. Tolik už se ale nezdůrazňuje, že kvalita demokracie a politická korupce v Ázerbájdžánu, Bangladéši nebo Ghaně, kde také funguje většinový systém, jsou poněkud horší.

Vztah mezi volebním systémem a korupcí zkoumá řada mezinárodních srovnávacích studií. Lepší z nich spoléhají na více způsobů měření korupce a v analýze, nakolik její míra souvisí s volebním systémem, odstiňují vliv silněji působících politických, ekonomických a sociálních faktorů.

Jednu z komplexnějších analýz týkající se 105 zemí světa provedly politoložky Jana Kunicová a Susan Rose-Ackermanová. A výsledek? Volební systém s mírou korupce souvisí. Ale nejde o to, zda je většinový, či poměrný, ale závisí obecně na míře otevřenosti a individuální zodpovědnosti, kterou vnáší do politiky. Poměrné volební systémy využívající přísně vázané listiny, v nichž volič hlasuje pro stranu, ale neovlivní, kteří kandidáti při úspěchu zasednou v zastupitelstvu, jsou zkorumpované nejvíce. Špatně na tom jsou také často nepřehledné systémy, které míchají většinové a poměrné prvky. Čisté většinové systémy a otevřené poměrné systémy, v nichž může volič preferencí kandidátů a jinými způsoby zohledňovat jejich důvěryhodnost a ovlivňovat šanci na zisk zastupitelského křesla, jsou zkorumpované méně. Mezi sebou se přitom významně neliší.

Toto zjištění je důležité pro české komunální volby. Ty totiž ve své otevřenosti voličům trochu lžou. Lidé sice mohou přidělovat hlasy kandidátům mimo volenou stranu, či dokonce volit napříč kandidátkami. Panašované hlasy se ale primárně počítají straně. Pokud se dostane do zastupitelstva, fungují jako preferenční hlasy, postup kandidátkou je ale velmi těžký a prim hraje pořadí kandidátů určené dopředu stranou. Kroužkovat kandidáty vlastní volené strany voliči ani nemohou. V nedávno skončených volbách se ze 175 zastupitelů magistrátů Prahy, Brna a Ostravy jenom dva dostali na své pozice díky přeskoku v kandidátce. Především právě ve velkých městech se tak náš systém blíží těm uzavřeným, které méně vynucují osobní zodpovědnost kandidátů a více podporují korupční prostředí, a navíc voliče mate a svádí k neefektivnímu rozdělování hlasů.

Zcela jasný není ani vliv volebního systému na stabilitu politického prostředí. Studie spoléhající na čisté korelace ukazují, že vlády v zemích s většinovým systémem vládnou déle. Při detailnějším rozboru se však ukazuje, že za tímto vztahem stojí řada dalších vlivů. Např. studie ve Velké Británii, kde na různých úrovních a regionech fungují různé volební systémy, nepotvrdily, že proporčnost volebních systémů vede k menší stabilitě vlád. V Itálii, kde byly kvůli krátké životnosti a nestabilitě kabinetů posíleny prvky většinového systému, k příliš pozitivním změnám nedošlo. V USA zase ve většinovém systému vznikají opoziční hnutí uvnitř velkých stran (viz Tea Party), ty se tak potýkají s podobnou nekonzistencí, interním politikařením a nejasnou zodpovědností jako stranické koalice.

I v české komunální politice lze najít mementa. ODS před rokem 2010 posílila většinovost systému hlasování do pražského magistrátu rozdělením na sedm obvodů. Pro zisk křesla v jednom obvodě bylo třeba okolo osmi procent hlasů. Strana zelených a Věci veřejné dostaly celkově v Praze pět až šest procent hlasů a skončily bez zastupitele. Výsledkem byla situace, kdy tři hlavní strany (TOP 09, ODS a ČSSD) mohly vytvořit vládu v jakékoli kombinaci – a vedení města se v situaci vzájemné vydíratelnosti měnilo třikrát za jedno volební období.

Výhody většinových prvků ve volbách nelze bagatelizovat. Ukazuje se ale, že vliv na korupci a stabilitu vlád není tak zřetelný, aby hovořil pro ústavní revoluci. České volební systémy patří mezi poměrnými spíše k těm uzavřeným, kde mají voliči menší vliv na personální složení zastupitelstev. Řešení tak leží spíše v jejich větším otevření pomocí dílčích úprav. Zvlášť když většinovost jde proti tradicím české politiky a v situaci zabetonovanosti českých politických stran by minimálně krátkodobě hrozilo zúžení politiky i pokles volební účasti.

Daniel Prokop

Daniel Prokop

FOTO: Petr Horník, Právo

Spor o změnu volebního systému přitom není jen technikálie. Je příznačný v tom, že se v něm stejně jako v jiných diskusích o složitých problémech dnešní společnosti objevuje proud, který věří, že řešení jsou vlastně jednoduchá a my je jen ignorujeme. Ne nadarmo jsou největšími obhájci většinového systému příznivci Svobodných, Úsvitu, konzervativní části ODS a autoritativní jedinci v ANO. Nejde o pragmatismus – řada těchto stran by se při přechodu na většinový systém dost možná rozplynula v širších blocích výrazně kompromisnějších postojů. Jde právě o víru v jednoduchá řešení, která jinde vyvěrá v podobě nekončícího snu o trhu bez přívlastků (Svobodní) či jednoduchých rázných řešení sociálního vyloučení (Úsvit).

Problém je, že realita těžko může sny o jednoduchých řešeních popperovsky falsifikovat. Trh může vždy být ještě o chlup svobodnější, většinovost volebního systému lze dále posilovat, přístup k vyloučeným přitvrzovat. Mytické jednoduché řešení leží vždy o krok dál, kam příliš opatrný zbytek společnosti nikdy nedojde. Ve stínu těchto snů se přitom skutečná řešení – často složitá, částečná a pomalá – zdají být zbytečná a nelegitimní. Rezignace na ně ale prohlubuje krizi. Stejně jako bychom se v případě sociálního vyloučení neměli vzdát dílčích reforem v oblasti sociálního bydlení, vymáhání dluhů či předškolního vzdělávání, neměli bychom opomíjet ani dílčí snahy o zkvalitňování demokracie jen kvůli snu, že za humny leží hypotetické a nejisté řešení v podobě většinového systému.