Abych se jich vyvarovala, bez přemýšlení plácnu: „A hledáte zahraničního nakladatele.“ Krajanovi se rozzáří oči. „Jak to víte? V Česku se totiž docela prodává. Pět tisíc kusů, čtyři do tisky. A to protože k ní přikládám malé překvapení,“ pokračuje už v autobuse. V duchu hádám. Propisku? Diář? Papuče?

„Kámasútra polštářek. Koukněte,“ obratně vybalancuje rozjezd a vytasí záložku, na níž se vyvaluje mladá brunetka s knížkou v ruce. Tak se začetla, že se dočista zapomněla obléknout. Krajan na ní spočine nyvým pohledem. „Pak že se na knížce nedá vydělat. Hlavně na Vánoce.“ „Na Valentýna ne?“ „Slabý. Došly polštářky. Teď to zkouším s voňavkou. Já taky nejsem žádnej spisovatel, ale chemik,“ upřesní. Co taky jiného.

Za okny ubíhá trapně standardní prostředí západoevropského velkoměsta.

„Už mám i anglickou verzi a dneska s ní plánuju oběhnout pár nakladatelů. Ideální by samozřejmě byla Čína. Vy už jste někdy něco vydala? Jo poezii? To jste ztracená…“

Autobus vjede do rozlehlého areálu a zastaví před jakýmsi hangárem, do kterého se valí davy lidí. Boční vchod na Buchmesse. Nechám se vsát chapadlem chodby.

Veletržní areál je podivuhodná soustava kubusů, hal a spojovacích chodeb, jejichž uspořádání jistě záhy rozklíčuje návštěvník schopný vnímat prostor trojrozměrně, což bohužel nejsem. Němci mají vedle Čechů nejpropracovanější systém turistických značek na světě. Tak proč je nepoužili? Jediný rozcestník, který nalézám, ukazuje směr k modlitebně muslimské (vlevo) a židovské (vpravo). My bezvěrci si holt zase musíme pomoct sami. Ještě chvíli srdnatě postupuju tunelem, až se náhle ocitnu ve vysokém krytém atriu. Bílo a světlo, elegantní klenutí stropu, úplná svatyně, kterou by ostatně každá Messe měla mít, aby v chrámu nezbyli jen ti kupci.

Letos prý vyšlo 1 961 465 knih, píše stránka worldometers.com. Do Frankfurtu přivezli, střízlivým odhadem, každou třetí. Zbraně? Žrádlo? Spekulace? Sex? Prosimvás, jděte… Světová ekonomika zjevně stojí na tištění písmenek. Asi i proto se jednotlivé státy k prezentaci tak vycajchnovaly. Thajský stánek zdobí motivy tropických rostlin. Těžištěm indonéské výstavky jsou islám a publikace o orangutanech. Ruský národní stánek zdálky vypadá jako fanouškovská prodejna hokejového klubu. Poláci hned vedle nabízejí kolemjdoucím jablka. Všem kromě Rusů, kvůli embargu. Je krásné, když se svět sejde pod jednou střechou.

Jen jeden stánek ne a ne objevit. „Tady měli být Češi. Proč tu nejsou?“ vyčítavě kárám tureckou hostesku s prstem zapíchnutým do plánku výstaviště. „Protože stojíte o patro výš?“

Český národní stánek vypadá jako ptačí hnízdo. Je to v řadě sousedících škatulí milé překvapení. „Náš cíl byl nezapadnout,“ shrnuje Petr Minařík, šéf nakladatelství Větrné mlýny, které organizaci vysoutěžilo v tendru ministerstva kultury. Vzhledem ke zdejším proporcím je to regulérní výzva. Větrné mlýny jezdily do Frankfurtu už dřív a zkoušely propagovat českou literaturu na vlastní pěst; vydaly v němčině třeba knihu o českých devadesátkách nebo Arnošta Goldflama, ale bohužel to moc nezabralo. Asi chyběl polštářek.

Chvíli pozoruju dění v hnízdě, kde přistávají a zase odlétají noví a noví obchodníci a obchodnice. Gró celé téhle záležitosti jsou totiž hovory ve dvou. Tady se podepisují smlouvy, začínají obchodní vztahy a udržují ty stávající. Nakladatelé, agenti, knihkupci a další obchodníci jedou u stolečků jako šachisti, točí se po půl hodinách, celý den. Jen mě zaráží, že nikdo nepije. Když mi bylo šestnáct, získala jsem perfektní brigádu na pražském chemickém veletrhu. Kromě padesáti korun na hodinu jsem si odnesla poznatek, že předpokladem každého úspěšného obchodního jednání je alkohol. Tady se pije na litry akorát kafe. Následné fronty před dámskými záchodky jsou schopny zablokovat schodiště.

Frankfurt je sice obchodní veletrh a obstarávat kulturní povyražení nemá v popisu práce, ale katalog doprovodných akcí váží i tak aspoň pět kilo. V půl páté má představit svou knihu vzpomínek bývalý agent Stasi. Agent (hluboký hlas, rozcuchané fousy, svetr s véčkem přes vyklenutý bírbauch) vypadá zcela zuboženě a debata se nakonec vůbec nekoná. Vede mě to k chmurné úvaze o úpadku německého smyslu pro řád. Jdu na pivo k venkovní scéně. Pivo snad ještě točit umí. Srocený dav vřeštících dívek nevěstí nic dobrého. „Coelho?“ kývnu na Němce vedle sebe. Jihoameričan tady byl s Nevěrou a Petr Minařík se s ním možná srazil ve dveřích, tedy pokud to nebyl nějaký jiný starší a trochu nevrlý pán. „Přece rapper Cro,“ vysvětlí mi soused. Vystupuje v pandím převleku. Říkám to pořád, Německo je fantastická země.

„Tys ještě nebyla na Brain Poetry?“ diví se překladatelka Tereza Semotamová „To vymysleli Finové, tam jdi! Počítač skládá básně podle vlnění v tvé hlavě. Vylezou hrozný ptákoviny.“ O tom nemůže být pochyb. Finsko je čestným hostem letošního ročníku. Na mozkové básně se u jeho stánku stojí fronta delší než na dámské záchody. Pak že je poezie ztracená.

Kousek vedle zakopnu o tělo vědecké pracovnice, která pracuje na sociologickém projektu o tom, jak lidi čtou. Leží na zádech a přátelsky na mě mává, ale nevstává. Přisednu si. „Představ si, že tvou oblíbenou knížku napsal někdo, koho nemáš ráda. Líbila by se ti ještě?“ Otřesu se. Taková zvěrstva po mě nikdo nemůže chtít. „Anebo kdybys dostala do ruky knihu, na kterou by ti předešlý čtenář nalepil vzkaz, že je příšerně dlouhá nebo třeba úplně pitomá. Nám jde o to vyzkoumat, jak potom čtenář ke knize přistupuje.“ Zase se zvednu. Na to nepotřebuju projekt. Občas si nějakou tu recenzi taky střihnu, že.

Říká se, že knižní svět stojí na dvou nohou. Na kuchařkách a na knihách o hubnutí. Tady ovšem celý den míjím publikace tak dokonalé, až se je skoro bojím vzít do ruky, o kterých navíc bezpečně vím, že je v Česku nikdy nikdo nevydá, protože jsme halt malej trh. Čili přece jen cítím jisté kulturní zmatení až vyhoštění. Pak na mě ale začne už z dálky z jedné nenápadné boční řady vesele mávat zviřátko z kalendáře, z docela normálního, obyčejného, nepovedeného zviřátkového kalendáře, a vedle něj vyskládané kuchařky a knihy o hubnutí, jako v každém českém knihkupectví. Takže svět je v pořádku. Jen nevím, jaké mozkové básně by z toho vznikly.