K Josefu Čapkovi jste se režisérsky vrátil potřetí, proč?

Naprosto mě fascinovalo Josefovo přání zničit třetinu svých obrazů. Protože znám kumštýře, znám i jejich strašlivou citlivost na vlastní dílo, které považují za tresť sebe sama; a teď jeden z nejslavnějších českých malířů napíše své ženě dopis, ať zničí všechny malby schované v jeho ateliéru. Nedávno jsme se o tom bavili s bratrem Tomášem a jeho kolegou Jiřím Davidem. Oba tohle Josefovo přání striktně odmítli, že prý umělec nemá právo se svým dílem manipulovat…

A Čapkova manželka poslechla.

Josef Čapek namaloval necelých tisíc olejomaleb a dnes zbylo pět set osmdesát, takže jich Jarmila minimálně tři sta zničila. Považuji to za projev její úžasné morální síly a poctivosti. Zachovala se podle manželova přání přesto, že se jejich velká láska postupně přeměnila v hořkost a zoufalství z citové prázdnoty, která mezi nimi vznikla. Fascinuje mě, že Jarmila ten vztah nezahodila.

Po její smrti vzal zeť Jaroslav Dostál, co nestačila spálit, a se svou manželkou, Čapkovou dcerou Alenkou, všechno hodili z mostu u Mělníka do Labe. Tahle scéna mě k tématu přivedla. Házení obrazů do vody. Plus dvě krátké věty z Jarmilina deníku, když po dvouměsíčním bezvýsledném poválečném pátrání po Josefovi zjistila, že všechny stopy údajně vedoucí k jejímu manželovi jsou slepé. Nic jsem nenašla. Nebylo už kam dál jít. To přiznání mě dostalo.

Jak tedy vnímáte Jarmilu Čapkovou?

Klíčovým slovem je soucítění. Na příběhu Čapkových je nejúžasnější, že se skrývá pod naprosto nenápadným textem. Vzpomínky Jarmily Čapkové jsem už předtím četl, ale až napodruhé jsem si v nějakém zvláštním okamžiku uvědomil: Co to proboha čtu? Někdo že viděl Čapka po skončení války?! Najednou mi to došlo v celé té nahotě. Nechtěl se vrátit? V Německu někdo možná má jeho obrazy ve sklepě nebo na půdě. Vždyť musel v táborové Kunstmalerei malovat nacistům rodokmeny. A co když se skutečně zbláznil? Ale to by muselo být až v dubnu 1945, protože čeští studenti, kteří se vraceli z koncentráků, předtím Jarmile nosili Josefovy básně. Nic krásnějšího nikdy nenapsal. Jsou naprosto strhující. Zároveň jí v nich zdrženlivým způsobem vyznává obrovskou lásku. Jenomže Jarmila jako každá žena potřebovala citové spolužití. Jenže když je chlap ponořený do práce, je citově angažovaný jinde. To je ten průšvih.

Tehdejší zprávy, že byl Josef Čapek – který měl zahynout v koncentračním táboře – viděn po válce, přicházely z různých koutů. Jak byly důvěryhodné?

Svědectví E. F. Buriana se prý dá zpochybnit. Na tiskovce po premiéře mě někdo napadl, jak můžu věřit zrovna Burianovi, když to byl bolševik! Ale copak by člověk, který přežil šest let v koncentráku, měl to svědomí budit falešné naděje v nešťastné ženské? V hamburských ústavech a nemocnicích, kde Jarmila také pátrala, ho viděli nejen pacienti, kteří mohli být psychicky poznamenaní válkou, ale i lékaři. A ti přece mají základní povědomí o etice. Jistě by jí byli řekli pravdu: Zapomeňte na to! Konec druhé světové války musel být strašný, ta absolutní deziluze z lidství. Na milosrdnou lež nebyl prostor.

Jak to tedy bylo podle vás? Byla to nešťastná záměna, nebo Josef Čapek přežil, ale nechtěl se vrátit domů?

Především si myslím, že o to vůbec nejde. Jde o to, podívat se do lidské duše. Cílem není výsledek té cesty, ale cesta sama, cesta do sebe. Jarmile pomohlo její pátrání v severním Německu vyrovnat se sama se sebou. V tom byl smysl, ne v tom, že jela rozbombardovanou zemí, neměla kde spát, že ji tlačily boty, že trpěla šíleným napětím. To byl jen prostředek k přerodu. Myslím, že domů se vrátila jako jiný člověk. Jaroslav Dostál mi říkal: Všichni v ní vidí tragickou postavu, ale víte, ona se uměla hrozně hezky smát. Poznal ji až po roce 1945.

Ale pojďme k vám: Jaké byly vaše režisérské začátky?

Po FAMU točila většina mých spolužáků politické dokumenty. Protože můj otec podepsal Chartu, bylo jasné, že se u hraného filmu nemám šanci chytit. V zakázkových filmech to šlo. Když dneska čtu na stránkách ČSFD, že jsem se živil komunistickými agitkami, nestačím se divit.

Ozval jste se?

Ne. Autor se nikdy nemůže ozývat, jinak by byl trapný. Je ale zvláštní, že jakmile vám někdo tuhle nálepku jednou přilepí, opakují ji i „veličiny“, které pak na vás píšou posudky. Jistý expert z Masarykovy univerzity tuhle napsal, že mě zakázkové filmy v osmdesátých letech zdeformovaly. Zaráží mě především to, že si neověří fakta. Točil jsem hlavně ekologické filmy a nejvíc mě bavilo pronikat cenzurou a propašovat do nich informace o zdevastovaném životním prostředí. Víte, v čem je zásadní rozdíl? Že manipulaci za komunistů prováděli lidé, kteří byli poměrně primitivní a zblblí ideologií. Dnes se manipuluje mnohem rafinovaněji, protože jde o moc nebo o peníze. A jakmile někteří ucítí peníze, stává se z nich dobytek. Pardon.

Příroda a česká krajina jsou vaše srdeční téma. Sledujete situaci na Šumavě?

To jsou furt ti samí lidé. Bolševicko-estébácká mafie, která pochopila, že Šumava je zlatý důl, poslední ostrov obrovského přírodního bohatství nejenom ve střední, ale asi v celé Evropě. Ten příběh je o to absurdnější, že Šumavu ochránila železná opona, která tam na padesát let udělala zónu nikoho. Máme tu výjimečný přírodní fenomén, který teď chtějí různí chytráci vyrabovat a zpeněžit.

Na Šumavě se projevuje i základní průšvih české společnosti, a sice vztah k ekologům. Do roku 1990 byli váženou součástí společnosti. Ekolog Emil Hadač posílal do Svobodky zprávy o stavu životního prostředí, přestože byl komunista. S nástupem Klause a jeho rétoriky se z ekologů stali rázem „ekoteroristi“. Nějak se například rozšířilo, že lidé, kteří bránili Ptačí potok, jsou někým placení. Ale to je přece čitelný rukopis KGB nebo StB – hrát na tuhle strunu! Demonstrantů během Palachova týdne se také ptali, kdo je platí. Málokdo si totiž umí představit, že i dnes jsou lidé, kteří něco dělají pro obecný prospěch a zadarmo. Třeba proto, aby se zachovala čistá příroda. Člověk, který řekne, že nikdy nikde neviděl poškozenou přírodu, což Klaus řekl, je pro mě idiot.

Na Šumavě tahá za nitky nesmírně silná ekonomická lobby. Pro tyhle lidi jsou ekologové jen obtížný hmyz, který je vyrušuje od sání z toho obrovského kšeftu, který Šumava představuje. A mnozí z místních z toho drancování taky chtějí svůj podíl. Kvůli zákonu o zónách jsem psal i poslancům. Mnozí mi odepsali, že budou hlasovat proti přijetí, ale Martin Komárek se nechal slyšet, že na rozdíl ode mě není odborník na Šumavu, že se radši bude bavit s odborníky. Snad jen on sám ví, jak to myslel…

A proč jste si za Prahou postavil hliněnou pec?

Potřebuju živý oheň. Nechci krb v Praze, ale oheň uprostřed přírody. Proto jsem kolem pozemku nikdy nepostavil plot. Pec je vnořená pod borovicí v cípu starého sadu uprostřed kromlechu. Občas jdu a pod borovicí někdo sedí: Nezlobte se, my jsme nevěděli, že je to vaše, jenom se nám to tady líbí. Přesně tak to má být. Za dvacet let tu pec nikdo nepoškodil.

Filmové premiéry

Taťjana Medvecká ve filmu Ztracen 45 (režie: Josef Císařovský, 2014)

FOTO: CinemArt

Vašimi filmy, a ten nejnovější není výjimkou, se prolíná motiv hledání. Co hledáte a proč?

Možná je to způsobeno zážitky z dětství. V padesátých letech byly mým nejmilejším místem na světě gotické Louny, kam jsem jezdil za babičkou a dědou do starobylého domu se studánkou ve sklepě. Dům tajemství. Vytvaroval mě na celý život. A komunisti ho zbourali. Když vám beze stopy zmizí nejmilovanější místo dětství, budete ho hledat celý život. Člověku trvá, než si uvědomí, že to místo je v něm… Ale myslím, že nehledám z pocitu nostalgie, za tím je spíš něco archetypálního, archaického. Možná vrozená potřeba dotýkat se zmizelých věcí. V osmnácti jsem šel jednou po Malé Straně a v zúženém místě ulice jsem si všiml, že kamenné sloupky u zdi jsou rozryté dřevěnými povozy, prvorepublikovými žebřiňáky a nákladem, který vezly. Fascinovaně jsem koukal na reliéf rýh a říkal jsem si, tímhle chci být. Mít v sobě rýhy příběhů.

Dokázal byste zlikvidovat své filmy?

S radostí většinu z nich. Já zenbuddhismus vítám. Líbí se mi princip celý den malovat obraz do písku a večer ho nechat spláchnout mořem. Vyznávám indiánskou filosofii, že člověk má po sobě zanechávat co nejmíň hmotných stop. Beztak jsme otištěni ve všem.