Článek
U dokumentární tvorby by se mohlo zdát, že nedá žádnou práci. Že „tam“ v „ten čas“ stačí jen být. Jistě, musíte umět i komponovat a k tomu přidat nějaké dobré téma, nejlépe sociální, ale – domnívají se vlastníci fotoaparátů v mobilech – to probůh zas takový problém není. Komponování přeci snadno odkoukáte. A téma? Navštívíte chudinské čtvrti, domovy důchodců, bědné nemocnice na Ukrajině, černochy s malárií v Etiopii a série je na světě.
Ech. Lituji. Takhle to není. Doba sociální turistiky skončila. Sladké devatenácté století s fotokluby ušlechtilého měšťanstva vyrážejícího vždy o víkendu spořádaně mezi nižší sociální vrstvy se už nevrátí. Série Koudelkových Cikánů ani fotky Jamese Nachtweye z Rwandy nejsou skvělé kvůli tématům. Na každého mrtvého v každé válce dnes čeká dvacet fotografů. Objevování neznámého, jiného, cizokrajného má dnes jen malou naději na úspěch. Koudelka a Nachtway se nestali slavnými proto, že „objevili“, ale proto, že k příběhům, které známe z agenturních fotografií, dokázali přidat hodnotu, která přetrvává. A která není závislá na tom, kdy a kde se událost stala, a zároveň je nám lidem vlastní. Špatní fotografové mapují věci, které vidí kolem sebe, géniové z myšlenek ve své hlavě tvoří obrazy, které pak před obecenstvo kladou jako věčné biblické příběhy.
Výstava Markéty Luskačové je z tohoto úhlu pohledu na dokumentární fotografii stvořena zcela lajdácky. Jako by neproběhly žádné dějiny a nám by zas mělo stačit jen to obyčejné radování se nebo dojímání se z toho, že si prohlížíme už mnohokrát viděné.
Místo vyzobávání drahokamů z autorčiny tvorby, a je jisté, že tam jsou, vidíme na výstavě spleť fotografií podle hesla hlavně ať je toho hodně. Kurátorka bez zjevné chuti pracovat s fotografií jako s hlubokým a uceleným prožitkem, názorem udělala tu netriviálnější věc: poskládala snímky za sebe tak, aby shrnuly každou autorčinu životní etapu, aniž by se zároveň snažila byť jen na sekundu pochopit, v čem spočívá přínos Markéty Luskačové. A navíc tím, že fotografie kurátorka vybírá podle časového a geografického klíče, zařazuje na výstavu také (nebo dokonce převážně) ty vyloženě slabé, které jsou bohužel toliko etnografické, popisné ve smyslu hle, bída.
Návštěvník prochází výstavou a tu vidí děti, které stokrát viděl u Dagmar Hochové, ale stonásobně silněji, tu vidí londýnskou chudinu až téměř v dickensovské karikatuře. Jeho hlavní a převažující dojem je hromada navrstvených okamžiků, blikanců, které zazáří a hned zhasnou. Jsou vytržené, osamocené, vržené do návštěvníkovy pozornosti jen jako jednotlivosti. Proč je tu zrovna tato fotka židovských dětí, jak dělají hada? Byla autorka někde na výletě? Měla své dítko ve školce?
Markéta Luskačová
Smutné je, že si takový přístup Markéta Luskačová nezaslouží. Kurátorka jako by nevěděla či nepoznala, kde je fotografčina síla. A tak i když jsou autorčiny nejlepší snímky, ty z masopustních rejů, na výstavě zařazeny, jsou pověšeny jen tak mimochodem a monotónní rytmizací natolik utopeny, že jsou snadno přehlédnutelné. Je to nepochopitelné, a dokonce až zločinné. Nedá se s tím ale nic dělat.
Když vidíme, jak kvůli kurátorské klatbě zůstává širší veřejnosti neznámý Miroslav Pokorný, který skvěle zpracoval stejné téma venkovských slavností, nemůžeme se asi divit, že kurátorka výstavy Markéty Luskačové nerozpozná banálnost snímků z Londýna a věnuje jim stejnou pozornost jako tomu nejsilnějšímu, co kdy autorka nafotila. A to už vůbec nemluvíme o tom, že všechny ty snímky jsou místo černé syté barvy vytištěny našedle, a tedy téměř nekoukatelné.
Inu, takhle to dopadá, když se věci dělají počesku, byť s londýnskou kurátorkou Irenou Žantovskou Murray.