Hlavní obsah

Štefan Švec: Nějak nám tu vymírají lidi

Právo, Štefan Švec, SALON

V nekrologu je každý krásný. Významný a nezapomenutelný. Skutečnost se do pajánů na zemřelé dostane jen v tom, co se musí popsat eufemismem. Tlučhuba je v nekrologu mistrem slova, kurevník milovníkem života a zbabělec člověkem, jemuž záleželo na jeho umění. Jestli se nějaký eufemismus opakoval v nekrolozích na Pavla Landovského (zemřel 10. října – pozn. red.), byl to výraz bouřlivák.

Foto: Michaela Říhová, Právo

Pavel Landovský

Článek

Hlas lidu je ke slavným nemilosrdnější než nekrology. „Lanďák byl imrvere nalitej, to asi nebylo ani hraný a místy blábolil úplně z cesty,“ píše divák Enšpígl na ČSFD k Landovského poslední velké roli. „Krampol a Landovský jsou buď opilí, nebo se právě opíjejí a tak dále a stále dokola,“ přidává Slarque o kus dál. Jejich komentáře rozhodně nejsou výjimečné.

Ne, nechci tu naprskávat, že Pavel Landovský byl ožrala, hulvát nebo buran. Byl ale herec tak typový, že většina jeho rolí vycházela z podobné šablony. Když někdo potřeboval do filmu přiboudlého opilce, věděl, kam sáhnout.

Člověk, který psal divadelní hry, patřil k nejbližším přátelům Václava Havla a dovedl se v cizí řeči prosadit v divadle evropské úrovně, nebyl buran. Něco z té šablony ale k Landovskému sedělo. Hlavně to, že kašlal na společenské konvence a byl mu protivný uhlazený svět.

Originalita je základní fetiš dneška. Nějak originální je každý, jehož zadek někdy hrcnul na pražskou kancelářskou židli. Všichni jsme ale originální stejně. Každý máme nějaký ten „projekt“, každý bychom si jím rádi jednou vydělali na vilu v Bretani, všichni si hledáme co „nejkreativnější“ job. Skuteční originálové, jejichž cesta jde mimo značkové eskalátory naleštěné kreativity, ale vymírají. Lidé, kterým jsou naše pseudohodnoty opravdu ukradené, postavy jako Miroslav Tichý, Ivan Jirous, Milan Kozelka nebo Pavel Landovský, mizí jako jednohubky z rautu a nikdo je nenahrazuje. Společnost, jejímž hlavním zájmem je podle nedávné volební kampaně vyhnat bezdomovce z ulic, by nikoho takového stejně neocenila.

Foto: Petr Horník, Právo

Kritik Štefan Švec

Když Alexandr Veliký potkal opilce Díogena, sedícího v hadrech před sudem, tak se mu poklonil. Kdyby nějaký podradní z důležité politické strany potkal na ulici Pavla Landovského, možná by povolal policajty se psy. Člověka od nečlověka dnes totiž dělí správný deodorant a tvůrce je ten, kdo má mobil od eplu.

Reklama

Související témata:

Související články

Štefan Švec: Veliké já, ju?

Odjakživa mám rád čínského básníka Li Poa. Asi že se jmenuje jako ty malé cukrové obdélníčky. A taky že o něm koluje spousta historek a legend.

Štefan Švec: O čem se nemluví

To ráno stála Karima Bennoune v chodbě bytu svého otce s kuchyňským nožíkem v ruce. Zvenku se ozývalo bušení na dveře. Na otázky, kdo tluče, odpovídalo jen...

Štefan Švec: Nejpřizpůsobivější ze všech

Miluju slovo nepřizpůsobiví. Ne proto, že by sdělovalo něco o Romech, po kterých se jím s pomrkáváním hází. Ale protože říká všechno o těch, kdo ho používají....

Výběr článků

Načítám