„Úředníku, vylez!“ skandovali na nádvoří Manhartského paláce, kde Divadelní ústav sídlí, Kozelka s Magorem. Vyklonil jsem se z okna a okřiknul je: „Neřvěte, tady se pracuje.“

„Č....u!“ (s u bez kroužku, a to je kardinálně důležité).

Seběhnul jsem ze schodů, protáhnul se vrátnicí a za pár minut už jsme byli U Staré školy nebo U Sportovců. Hovořím o časech, kdy byl svět ještě offline a při práci se stíhalo posedět v hospodě.

Střih a rok 2000. Znenadání mi přistála do zad herda. „Č....u! Ty jsi napsal knihu.“ Kozelka přes celý výčep mával nad hlavou mou čerstvě vydanou knížkou Blues 1890–1940. Zrovna tak, jako Kozelka netušil, že píšu, nevěděl jsem to já o něm. O literatuře mezi námi nepadlo jediné slovo. Prostě příležitostní partapáni a ožbrundové, nepovažovali jsme se za víc.

„Nojo, napsal, ale tahle není první, už jsem vydal tři sbírky.“

„Na to ti kašlu, tahle je setsakramentsky dobrá. Příští víkend jedeme do Varů, Čestmír tam pořádá undergroundovej fesťák a ty jim ukážeš, co je to opravdový blues, jasný?“ Komu čest, tomu čest a Čestmírovi Kopeckému obzvlášť, tehdy jsem za půlhodinu čtení dostal dvě tisícovky. Kozelka, na rozdíl od mnohých zoufalců, nikdy neuvrtal kamarády do akce, za kterou by nebyl patřičný honorář. Paradoxně tu ale vůbec nejde o peníze. Číst zadarmo se prostě nemá. Pořadatelé si toho neváží, na takový daremný večer přijde hrstka skalních a občas je prázdno úplně. Když ale pořadatel musí zaplatit honorář, začne se snažit a hned je městečko oblepené plakátky.

Střih. Dálnice D1, třicet minut po půlnoci. V autě sedí za volantem Andrejka a vedle ní její Kozlík. Vzadu se tísní odleva: Jan Novák (ne Honza z Chicaga, ale Jeník z Vinohrad), Josef Čečil a já. Protože Pepíček tvrdošíjně odmítal dát svou heligonku do kufru, byli jsme tam namačkaní rameno na rameno. Místa bylo tak málo, že abychom se mohli napít, bylo třeba zavelet raz! – hromadný předklon, dva! – záklon a na tři! do sebe organizovaně obracíme lahváče. Na obzoru se objevuje svítící neón benzínky. Kozlík ani nemusí nic říkat a Andrejka zastavuje a my nakupujeme nová piva. Příští pumpa čůrpauza (tady je u s kroužkem na místě) a další pumpa a piva a čůrpauza a piva. Po celou dobu mohla Andrejka na svém Kozlíkovi oči nechat, dostal se do vyprávěcího ajfru a bavil nás vodopádem skvostných historek, dokud jsme se v pět nad ránem takto čerchovaně nakonec nedodrkotali do Prahy.

Střih. Volá mi básník a nakladatel Petr Štengl, co že je ten Kozelka zač. Já na to: „Proč?“ „Před měsícem jsem ho z jednoho čtení vzal k nám domů, aby u nás přespal, a on u nás zahnízdil – jak Hrabalův Pepin. Dneska ale u snídaně hudral, že přece nebude furt spát na rozkládacím lehátku, že ho z toho bere hexenšus. A abych mu koupil pořádnou postel. A víš, co dělá, místo aby chodil zařezávat do práce? Tahá v parku na Balabence do stínu pod stromy bezdomovce, prej aby nedostali úpal…“

Svět už je dávno online, ale Kozelkovi to bylo buřt. Věděl svoje. Ačkoliv se v posledních letech mohl někomu jevit jako velkohubý křikloun a rebelant proti čemukoliv, měl uvnitř v sobě neskutečnou moudrost a pokoru, nedobrovolně získanou za minulého režimu. Co za šílenosti viděl a prožil po kriminálech, o tom sice říkal mnohokrát, ale jsou to jeho prožitky a jeho příběhy a mně nepřísluší je tady vyprávět. Kdyby měl tu potřebu, tak by je určitě napsal sám.

Pokaždé, když mám tendenci se na někoho naštětit, vzpomenu si na jeho radu: Neodsuzuj lidi. Kdo jinej ti zbude, než lidi.

Tenhle slovy nepostižitelný jurodivec zemřel 5. října v Praze.