Postavy se v ní mátožně potácejí, trpí úzkostmi, oslňuje je denní světlo a trápí nevrlé úřednice v bance, příliš vysoký podíl éček v chlebu a další problémy prvního světa. Hrdinům nezbývá, než se zabývat sami sebou, protože jen z nich samých pramení jejich konflikty.

Třináctý román Iana McEwana The Children Act (česky doslova Zákon o dětech, Jonathan Cape, London 2014), který v září vyšel v Británii, nám ale díkybohu přináší hrdinu, resp. hrdinku, kterou vystaví skutečnému příběhu s konstrukcí antického dramatu. Fiona Maye je zasloužilou soudkyní Nejvyššího soudu, která rozhoduje o komplikovaných případech v oboru rodinného práva, často doslova o životě a smrti. Profesionálně, rutinně, avšak nikoliv mechanicky vynáší racionálně podložené rozsudky, jejichž účinek má vždy sledovat v první řadě blaho dítěte.

Román, jehož rozsah sotva přesahuje formát novely, začíná v okamžiku, kdy se rodí i banální, avšak o nic méně bolestný manželský konflikt devětapadesátileté Fiony. Ve stejnou dobu rozhoduje případ, jaký se v anglosaském světě vyskytuje poměrně běžně: talentovaný a krásný Adam je postižen smrtelnou chorobou, ale z náboženských důvodů odmítá transfúzi, která mu může zachránit život. Protože dosud nedosáhl věku 18 let a zároveň je léčba proti vůli pacienta trestným činem, rozhoduje tyto případy soud.

Fiona, sama bezdětná a zmítaná manželskou krizí, se proti běžným i vlastním zvyklostem rozhodne navštívit Adama v nemocnici, kde dojde k nekonvenčnímu setkání, které má mít pro oba nedozírné následky. Soudkyně vynese rozsudek a stejně jako v biblickém rčení „pouštěj chléb svůj po vodě, po mnoha dnech se s ním shledáš“ i zde se ukáže, že každé rozhodnutí s sebou nese jistou odpovědnost, které se nelze zříci ani za zdmi soudní síně.

V létě 2014 bylo zpravodajství podle McEwanových vlastních slov nejtemnější, jaké pamatuje, ať už se jedná o dění na východní Ukrajině, události v britském Rotherhamu, severním Iráku či epidemii eboly v západní Africe. Právě zprávy ho prý odvádějí od psaní. A nejen že patří k jejich pravidelným konzumentům, zároveň nezůstává stranou. Opakovaně veřejně kritizuje militantní islámský fundamentalismus, angažuje se v izraelsko-palestinském konfliktu nebo vystupuje na obranu svých kolegů (kupříkladu Roberta Saviana, autora knihy Gomora o neapolské mafii) i lidí mimo obor (jako v případě Sakineh Mohammadi odsouzené v Íránu za nevěru k ukamenování). Je v pravém slova smyslu angažovaným autorem, a zrovna tak se McEwanovy knihy neodehrávají ve vzduchoprázdnu, ale odrážejí soudobý svět. V případě nejnovějšího románu je to překvapivě přetrvávající a v některých případech v západním světě úporně rostoucí úloha náboženství, které dokáže na soudobou poptávku po hodnotách dávat jednoduše srozumitelné odpovědi.

McEwanovy texty jsou věrohodně zabydlené, smyslově velmi sugestivní, mají filmovou přesvědčivost a kadenci (zfilmování románu The Children Act se dramatičností i přímočarou zápletkou doslova nabízí). I proto je tento držitel Bookerovy ceny tak úspěšný, a někteří ho dokonce nazývají „nejmilovanějším britským spisovatelem“. Autor vás provede soudním procesem i předsálím, ukáže vám všechny hrdinčiny zvyklosti, oblečení včetně podšívky, poukáže na nepravidelnosti v jejím dechu i chuť vína, které pije. Není žádný div, když na poslední stránce toho majstrštyku zjistíme, že nás přemohlo pohnutí.