Sorrentino vykresluje pocit bezvýznamnosti jako jistou formu moudrosti, kterou svým smířením s plynutím času a „marností všeho“ ztělesňuje stárnoucí známý novinář a svého času nadaný spisovatel Jep. Jeho vědomá rezignace na „významnost“ je prezentována v kontrastu s nádhernými, ve věčném plynutí času ale také pomíjivými kulisami Říma a zároveň se zvláštní namyšleností – ve vlastní zdánlivé významnosti se topící, ale ve skutečnosti zcela prázdné a pokrytecké – společenské smetánky, v níž se tento bonviván pohybuje.

Vyznění filmu je nostalgické. To, co dává našemu životu nějaký význam, možná dokonce smysl, může být jen jeden určující okamžik velké lásky, který jsme si, jako kdysi Jep, nechali kvůli zbabělosti či nedostatku prozíravosti protéct mezi prsty. Propásneme-li takový určující okamžik coby možný dotyk s Bohem, zbývají už jen kulisy. Třeba nádherné a opojné, ale zároveň prázdné. Jako ty římské ve Velké nádheře.

Kunderův přístup je, jak u něho bývá zvykem, spíše ironický. Zabývá se dvěma podobami bezvýznamnosti. Jednou je Tlachal, tedy člověk, který se životem prožvaní, aniž by kdy myslel hlouběji, šel pod povrch věcí. Takový Tlachal může být stejně jako Sorrentinův Jep roztomilý bonviván, ale také zcela nudný patron, který si – na rozdíl od intelektuálně nadaného Jepa – svou bezvýznamnost neuvědomuje. Tlachal je symbolem všech těch, kdo životem projdou bez větších stop, nikdo je nebere příliš vážně, ale oni sami jsou často přesvědčeni o své společenské oblíbenosti. Jeho protikladem je Narcis, jehož marný střet s bezvýznamností Kundera studuje na postavě Stalina.

Kunderův Stalin vidí svět jako objekt své vůle, který může libovolně tvarovat. Svět má být odrazem jeho samého, jeho významnosti, ale nakonec připouští, že kvůli omezencům, kteří ho obklopují, selhal. Svou nadřazenost tak praktikuje v podobě méně či více krutých žertů na úkor druhých či jejich ponižováním. V závěru románu si pak autor pohrává se Stalinem coby komickou postavičkou, pobíhající zmateně po pařížském parku.

Nebyl by to Kundera, kdyby neuvažoval nad tím, zda toto komické představení bezvýznamnosti muže, který byl jako každý Narcis přesvědčen o své jedinečnosti a který je pro mnohé dodnes postavou krutě významnou, není polohou, v níž se i Stalinovi dostává nakonec jisté lidskosti.

Toni Servillo jako bohém Jep Gambardella ve filmu Velká nádhera

Z filmu Velká nádhera (režie: Paolo Sorrentino, 2013)...

FOTO: KVIFF

Bezvýznamnost jako filosofická kategorie se objevuje teprve s nástupem modernity. V předmoderních kulturách měl téměř každý jedinec nejen organické místo v rodině, rodu nebo kmenu, ale jeho význam byl také určován přesahem k transcendentnu.

V monoteistických náboženstvích, v křesťanství nejprominentněji, se má smysl našeho života vyjevit až po smrti. Ve víře existují dva základní předpoklady: za prvé existence každého jedince má ve vyšším řádu věcí nějaký smysl, a nemůže být tudíž bezvýznamná. Za druhé, pokud se budeme řídit určitými morálními imperativy a věřit v Boha, dojdeme spasení na věčnosti.

Prožívat vlastní existenci jako bezvýznamnou, anebo naopak tuto zdánlivou bezvýznamnost popírat společenským statusem, mocí či majetkem bylo v křesťanství v jeho čisté podobě de facto hříchem. „Snáze projde velbloud uchem jehly než bohatý do Božího království“ – zní slavný biblický výrok.

Po nietzscheovské „smrti Boha“ se pro velké části sekulárních společností předmoderní chápání vlastního významu ve světě skrze boží plán zhroutilo. Význam lidské existence se začal hledat jinak: skrze společenské uznání, moc, majetek, tvůrčí výkony... Jenže ve světě bez Boha, bez příslibu jiné existence coby účasti na Bytí, kdy nám bude vyjeven smysl „všeho“, se bezvýznamnost existence, která definitivně končí naší smrtí, po níž následuje už jen Nic, stále znovu vrací v nejrůznějších podobách.

Jean-Paul Sartre coby vůdčí postava existencialismu, jenž byl reakcí na tuto bezvýznamnost lidské existence ve světě bez Boha, ztvárňuje v románu Nevolnost svět zasažený pocitem bezvýznamnosti v postavě Antoina Roquentina. Ten v jedné pasáži románu říká: Vše je bezdůvodné, tento park, toto město i já. Když se stane, že si to člověk uvědomí, zvedne se mu žaludek... Všichni, jak tu jsme, jíme, pojídáme, popíjíme, abychom uchovali svou vzácnou existenci, a přitom není žádný důvod, proč existovat... Jsem udiven životem, jenž mi byl dán... dán pro nic.

Velká nádhera režiséra Paola Sorrentina

Z filmu Velká nádhera (režie: Paolo Sorrentino, 2013)...

FOTO: KVIFF

Ještě před Sartrem a dalšími existencialisty se ovšem vynořoval jiný druh úzkosti spojený s bezvýznamností. Má-li to být nyní lidská společnost, kdo v zastoupení Boha osvědčuje naši významnost, je moderní společnost vůbec dostatečně „lidská“ na to, aby význam jedinců v ní existujících dokázala ocenit? Anebo jsou moderní společnosti jen mašinériemi, v nichž se významnost a bezvýznamnost bezduše prolínají? Už Franz Kafka viděl v moderní společnosti především odlidštěnou mašinérii, která bez milosti a jasného smyslu může zcela náhodně semlít a zničit každého, stejně jako Josefa K. V románové formě tak popsal to, čemu později Hannah Arendtová dala v jazyku filosofie jméno banalita zla.

Zlo v moderních společnostech může být masově provozováno jako jakýsi vedlejší produkt byrokratického samopohybu – bez zřejmého účelu či emocionální účasti. Produkce zla, které neguje význam existence, se stala jen jedním z různých druhů práce. Je přitom úplně jedno, zda se tento byrokratický provoz zaštiťoval v praxi ideologiemi, jako byl nacismus nebo komunismus.

Skutečným hybným principem masového ničení lidských životů coby bezvýznamných se stal v moderních společnostech jistý druh nihilismu, který souvisí s pocitem, že lidský život, končící tak ja ko tak smrtí, nemá ve skutečnosti žádný smysl. Lidské životy lze tak používat ve hře mocných a bezmocných, významných a bezvýznamných jako pouhý materiál, který lze po miliónech utrácet ve válkách, koncentračních táborech, gulazích nebo revolucích.

Marxisté mluvili o jistých aspektech tohoto jevu jako o odcizení. Hannah Arendtová analyzovala osamocení a bezvýznamnost moderního člověka coby nevyhnutelný výsledek masových produkčních procesů. Je-li člověk zredukován na pouhou funkci ve jménu zisku, provozu nebo pokroku, je opakovaně konfrontován se svou bezvýznamností. A ačkoliv moderní doba nabízí celou řadu osobních ideologií, které této zřejmé bezvýznamnosti mají dodávat jakýsi význam, často tyto strategie zvýznamňování bezvýznamného selhávají. V západní modernitě se tak ujímá pojem „krize středního věku“, což označuje stav, v němž člověk, obvykle mezi čtyřicítkou a padesátkou, z různých důvodů zjišťuje, že jeho dosavadní existence byla více či méně bezvýznamná.

Jelikož západní civilizace vytěsnila spolu s Bohem i smrt jako prožívaný horizont, je „krize středního věku“ často prvním větším střetem moderního člověka s vědomím vlastní konečnosti. V konfrontaci s vlastním dosavadním fungováním v různých druzích v podstatě bezduchého provozu, které jsou pro moderní společnost typické, přichází panika z bezvýznamnosti.

Této panice není snadné uniknout, ani když nejsme jen jednou z mnoha typických částeček současných druhů odlidštěného provozu: civilizačního, korporátního, byrokratického nebo třeba pop-kulturního.

I lidé, kteří dosahují v různých oblastech mimořádných výkonů a kteří jsou společností opakovaně stvrzováni jako významní, nikoliv tedy bezvýznamní, narážejí v sekularizované společnosti na otázku smyslu toho všeho. Jaký smysl bude mít mé dnešní postavení autora významných děl, vynálezce, mocného politika nebo tře ba všeobecně uznávaného odborníka za sto, neřku-li za tisíc let?

Ve hře Petera Shaffera a pak i ve filmu Miloše Formana Amadeus se toto dilema vyjevuje v plné nahotě. Společensky významný Salieri touží po hudebním nadání společensky a majetkově strádajícího Mozarta, skrze nějž – v očích Salieriho nízkého a takové milosti nehodného – promlouvá v jeho hudbě Bůh. Salieri proti Mozartovi intrikuje, nepřímo způsobí jeho smrt, ale nakonec je tím bezvýznamným on, zatímco slavným a významným pro další generace zůstane Mozart. Film ale končí obrazem masového hrobu, do něhož je Mozart pohřben a v němž se symbolicky zviditelňuje i jeho vlastní bezvýznamnost z hlediska věčnosti ve světě bez Boha. Vždyť kdyby Bůh existoval, jak by mohl dopustit, aby jeho hlas v tomto světě skončil v hrobě pro bezejmenné?

Jiří Pehe (1951) emigroval v roce 1981 a usadil se v New Yorku. V letech 1988-1994 žil v Mnichově, do vlasti se vrátil v roce 1995. Je autorem několika knih politických úvah. V roce 2006 vydal román Na okraji zmizelého, v roce 2009 román Tři tváře anděla.

Jiří Pehe

FOTO: Milan Malíček, Právo

Arendtová poukázala na bezvýznamnost a osamocení, které způsobuje dnešní masová společnost tím, že lidé jsou zredukováni na funkce různých druhů provozu, jako na jeden z předpokladů totalitních režimů. Nejen proto, že samotné totalitní režimy v podstatě redukují vše na svou vlastní funkci, a že tedy od fungování v průmyslovém nebo korporátním provozu není k fungování v podobě kolečka totalitní společnosti až tak daleko, ale také proto, že s fungováním v podobě de facto bezvýznamného kolečka jakéhokoliv provozu dokážeme žít jen na základě nějaké falešné osobní ideologie.

Kariérní postup, status uvnitř firmy i vně, plat či majetek – a od nich odvozená míra a kvalita konzumu – jsou nejčastějšími osobními ideologiemi, kterými přehlušujeme svou bezvýznamnost. Když pak nastoupí falešná ideologie s celospolečenským dosahem, která je základem totality, není těžké se jí přizpůsobit, pokud nejsme schopni proti ní postavit vědomí nějakého smyslu.

Hledání takového smyslu je ale v moderních společnostech stále složitější. Čím mocnější a bohatší je společnost jako celek, tím více jako by narůstal pocit bezvýznamnosti a vidina smyslu postrádá jasnější kontury.

Ideologie individualismu, která nás ve svých kýčovitých podobách přesvědčuje o tom, že je každý naprosto jedinečný a jeho úspěch záleží jen na něm, se pak opakovaně střetává s vystřízlivěním, které je o to silnější, oč mohutnější je pomyslná stěna, kterou nám informační a konzumní společnost staví do cesty při případném přemýšlení nad tím, co v životě bez transcendence je vlastně ten kýžený „úspěch“.

Vědecko-technická civilizace dokonce zachází tak daleko, že dobrovolný odchod ze života, který pro řadu lidí může postrádat v sekularizovaném světě smysl, kriminalizuje. Například České dráhy až do nedávna požadovaly po pozůstalých náhradu škody způsobené sebevrahem jejich technickému zařízení.

Částečně proto, abychom clonou mezi smyslem a nesmyslem neprohlédli, se už dnes od časného mládí v (post)moderních společnostech pěstuje kultura narcismu, kterou dnes představuje třeba prázdné tlachání na sociálních sítích. Pokoru před transcendentnem (i třeba jenom jako možností) vystřídala jako symbol vlastní významnosti selfie, tedy digitální fotografie sebe sama, distribuovaná prostřednictvím moderních technologií tak či onak velkému okruhu jiných lidí, kteří se svým sdílením obrazů a tlachů snaží vytěsňovat naši skutečnou bezvýznamnost. V této bublině sebepotvrzování skrze tlach a narcistní sebeportrétování lze samozřejmě strávit celý život. Většinou ale v nějakém okamžiku z této bubliny vypadneme, a pokud nepatříme k menšině věřících, je před námi najednou smrt v podobě nicoty.

Tato nicota jako osvědčení lidské bezvýznamnosti v sekulárním věku se drasticky vyjevuje kupříkladu v románu Cormaka McCarthyho Cesta nebo ve filmu Larse von Triera Melancholia. V Cestě putuje otec se synem světem zpustošeným neznámou katastrofou. Bůh z tohoto světa zmizel, zbyla jen cesta odnikud nikam a na ní boj o holé přežití, přičemž se stále znovu vynořuje otázka, proč v takovém světě žít.

V Melancholii je bezvýznamnost lidské existence vykreslena v kontrastu s koncem světa. Členové bohaté a společensky významné rodiny, stejně jako všichni ostatní lidé, jsou konfrontováni ve chvíli blížící se srážky Země s jinou planetou s okamžikem absolutního konce, se svou vlastní smrtí, ale i se záhubou celé lidské civilizace. Jediná postava, která přijímá tento okamžik v klidu, je žena, která trpí těžkými depresemi – melancholií. Náraz planety stejného jména do Země, který vše ukončí, jen potvrzuje její dávno prožívané vědomí vlastní bezvýznamnosti, ba nesnesitelnosti vlastní existence.

Konec Země, pojatý ve filmu jako „velká nádhera“ svého druhu, stojí ve zvláštním kontrastu k technicky mocné civilizaci, v níž se to hemží megalomany přesvědčenými o své výjimečnosti a velikosti, kteří jsou stejnými šašky jako Kunderův Stalin „z parku“.

Je možná symbolické, že umělci jako Sorrentino nebo Kundera bezvýznamnost ve svých posledních dílech de facto oslavují. Přijmout bezvýznamnost může vskutku být výrazem lidskosti nebo moudrosti. Jenže není civilizace, která přijme jako konejšivou tezi, že ve věčném kosmickém řádu jsou napros to bezvýznamní jak jedinci, tak i ona sama, „u konce s dechem“? Civilizace, která než aby ve svém oslnění technovědou připustila, že lidský rozum nedokáže objasnit smysl světa, nás stále více raději zaplavuje hračkami všeho druhu, konzumem, přísliby o něco delšího života, virtuálními obrazy a informacemi, které nejen nic podstatného nevysvětlují, ale jsou jen jakousi „velkou nádherou“ bezvýznamnosti.