A to je právě ten hlavní důvod, proč o nich není možné hovořit jako o zjevených pravdách s nezpochybnitelným, zjevně daným obsahem. Lidská práva nejsou transpozicí platónských hodnot, vznikala postupně jako reakce na svět kolem nás. Nesou v sobě dědictví Francouzské, Americké i Ruské revoluce, ale také zkušenosti nacismu, stalinismu, kolonialismu a dalších lidských tragédií odehrávajících se v různých koutech světa.

Globalizace, kterou lze asi nejlépe charakterizovat jako vznik a expanzi transnárodních ekonomik a ekonomických systémů, dramaticky proměňuje tradiční vzorce společenského uspořádání založeného na homogenních celcích (jak územních, tak i filosofických, morálních či politických), a tak pochopitelně ovlivňuje i naše představy o obsahu, rozsahu a funkci lidských práv. Pluralismus, který je důsledkem globalizačního propojování, se odráží i v poznání, že striktní dělení otázek či sporů na oblast práva, morálky, ekonomiky, politiky či kultury je neudržitelné, stejně jako je neudržitelná představa, že jsou si jednotlivé státy či geopolitické celky natolik vzdáleny, že dění v jedné části světa nemá dopad ve všech jeho ostatních částech současně. Normativní systémy, které užíváme, donedávna ještě uzavřené a koherentní celky, nejsou tedy nově pouze vnitřně pluralitní, jsou navíc organicky propojeny s jinými normativními systémy.

V důsledku toho vznikají rozsáhlé sítě, které jsou prostorem dynamických interakcí; kontury těchto sítí jsou sice formovány hodnotovými rámci s univerzálními ambicemi, jako jsou například lidská práva, avšak tyto rámce jsou zároveň utvářeny vzájemným působením jednotlivých částí těchto globálních sítí.

Statické pojetí světa, reprezentované dlouhá léta populárním Dworkinovým pojetím (lidských) práv jako trumfů, které za všech okolností a za pomoci neomylných herkulovských soudců převáží, již dnes reálně neobstojí.

Formy, jako jsou katalogy lidských práv, tedy zůstávají, jejich interpretace však podléhá faktorům, které se v rámci globálních sítí neustále přeskupují. Například „svoboda náboženského vyznání“ je pevnou součástí lidskoprávních katalogů, její významy, projevy a interpretace se však proměňují v reakci na svět kolem a na potřeby globálního společenství, ve kterém se fakticky nacházíme. Skutečnou podobu lidských práv tedy nenajdeme v oněch katalozích a v symbolických výrocích představitelů států, velmocí a různých nadnárodních celků, ale v okamžicích konkrétních interakcí různých normativních polí v globalizovaném světě, tedy, parafrázuji-li Václava Bělohradského, když hovoří o „čistých lidských právech“, lidská práva jsou to, co skutečně děláme, nikoliv to, jak o nich mluvíme.

Symbolický jazyk lidských práv, který se často využívá v geopolitických sporech, jako je ten, jenž se právě odehrává na Ukrajině, nesměřuje pouze směrem k tomu státu, který se porušování lidských práv může aktuálně dopouštět, ale především do sítě vztahů a hodnot, které propojují jak státy, tak i nestátní entity a aktivizuje nejen institucionalizované rámce, ale především celou řadu dalších normativních systémů.

I z toho důvodu se jeví jako klíčové nikoliv to, zda je třeba vykládat ideu lidských práv pragmaticky, ať to znamená cokoliv, jak se nám snaží předkládat naše ministerstvo zahraničních věcí a náš premiér, či zda máme hájit vydobyté pozice lidských práv i přes veškerou jejich ušpiněnost, jak přesvědčivě argumentuje Jiří Přibáň – zápas se vede především o vlastnictví lidských práv, jinými slovy o významové a interpretační monopoly v diskurzu lidských práv.

Tento zápas je velmi často prezentován jako souboj dobra a zla, či v Česku tolik populární souboj mezi Západem a Východem, kdy jaksi implicitně předpokládáme, že západní postoje a kroky jsou nakonec vždy (více) v souladu s katalogy lidských práv. Takový monopol je potom pochopitelně významnou zbraní v geopolitických konfliktech. Argumentace porušováním lidských práv plní v podstatě dvě primární funkce: pomáhá legitimizovat politické a vojenské aktivity na světových fórech, jako je například OSN, a usnadňuje získávání podpory pro tyto kroky na domácí půdě a ve spřáteleném geopolitickém prostoru.

Naše místní debata o tom, jaký postoj k dodržování lidskoprávních standardů ve světě a zahraniční politice má Česká republika zaujmout, vypovídá mnoho o tom, kde se čtvrtstoletí po Listopadu nacházíme. Primát práva, či lidských práv, byl dlouhou dobu jedním ze symbolů našeho přechodu k demokracii. Slovník lidských práv dokázal ve veřejném prostoru do značné míry monopolizovat Václav Havel, který je s větším či menším úspěchem používal i pro účely sporů se svými politickými rivaly na domácí scéně. Stala se symbolem zásadové politiky a naší příslušnosti k vyspělým zemím západního světa. Možná i proto u nás často dochází ke zplošťování (geopolitické) katastrofy na Ukrajině v boj dobrého Západu se zlým Ruskem. Pozice na straně Západu a lidských práv se stala výrazem naší faktické přináležitosti ke kulturnímu světu, našeho „návratu do Evropy“.

Ana Mendieta: Bez názvu (Transplantace ochlupení na tváři)(1972), bude k vidění na autorčině výstavě Traces/Stopy v pražské Galerii Rudolfinum od 2. října 2014 do 4. ledna 2015.

Ana Mendieta: bez názvu (Transplantace ochlupení na tváři) (1972), bude k vidění na autorčině výstavě Traces/Stopy v pražské Galerii Rudolfinum od 2. října 2014 do 4. ledna 2015.

FOTO: © The Estate of Ana Mendieta Collection, L. L. C. / Courtesy Galerie Lelong, New York and Paris and Alison Jacques Gallery, London

Lidská práva začala už od Helsinské konference, která stabilizovala dělení Evropy na východní a západní země, plnit funkci významného ideologického nástroje. Položit spojnici mezi lidskými právy a ideologií se může jevit jako kontroverzní. Ideologie je přeci zdrojem manipulace a lidská práva mají být trumfem, který omezuje (politickou) moc. Ideologie je přeci znehodnocují, narušují jejich integritu. Ideologie jsou přeci partikularistické, jejich účel není epistemický, ale čistě politický; slouží pouze části společnosti jako nástroj, který posiluje a stvrzuje konkrétní politický názor, je tedy, na rozdíl od lidských práv, ryze funkčním komponentem. Avšak ideologie jsou také (a především) sdílené představy vznikající v konkrétních společenských podmínkách, které reflektují. Neobstojí, pokud zcela otevřeně obhajují pouze zájmy úzké části společnosti, musí cílit do široce sdílených, již existujících představ a potřeb. Lidská práva nám takový kontext nabízejí, nabízejí hypotetický rámec s univerzální platností.

Zároveň ale platí, že lidská práva nejsou pouhým sémantickým projektem, jsou pevně spojena s jinými normativními systémy, jako je například morálka, slušnost nebo lidskost, které konceptu lidských práv dodávají jeho mimořádnou sílu. Uživatelé jazyka lidských práv se tak sice mohou stávat součástí ideologického boje globálních velmocí, ty však s nimi nemohou volně nakládat, nemohou s nimi činit, co se jim zalíbí. Pluralita světa, diskurzů i normativních systémů, automaticky neznamená, že se fundamentální hodnotové systémy rozpadnou, stejně jako to, že lidská práva mají (také) diskurzivní charakter, neznamená, že s nimi můžeme libovolně nakládat bez ohledu na jejich podstatu.

V globálních konstelacích v sobě koncept lidských práv nenese povahu trumfů, spíše vystupuje jako široce sdílená představa, jaký by svět měl být. V lidská práva věříme, chceme v ně věřit a tato víra je také zřejmě tím nejdůležitějším, co nám nabízejí. Avšak bylo by chybné tvrdit, že představují univerzální rámec pro transnacionální komunikaci a že v tomto kontextu lze hovořit o homogenním a koherentním systému norem. Jsou dokonce natolik nejednoznačná, že jedno a to samé lidské právo je možné evokovat v různých, někdy až opačných kontextech. Avšak, a to je klíčové, odkazují se k určitému kódu a tento odkaz, že se jedná o lidskoprávní, nikoliv např. ekonomický problém, je tím nejsilnějším argumentem ve prospěch konceptu lidských práv.

Ochrana lidských práv v globálním světě často vyznívá jako snaha posilovat výkladový monopol Západu, která vychází z toho, že určitá část světa je hegemonem a vlastníkem či posledním ochráncem hodnot obsažených např. ve Všeobecné deklaraci lidských práv; takové konání je v naplňování proklamovaných cílů nejen bezzubé a výsostně ideologické, ale bohužel také kontraproduktivní. Nesměřuje ani tak k nápravě věcí v těch zemích, kde dochází k porušování lidských práv, slouží primárně k upevňování symbolických pozic na vnitrostátní půdě a posilování našeho přesvědčení o kvalitě našeho domácího společenského uspořádání. Jednostrannost takového kazatelského počínání nám umožňuje udržovat si odstup od skutečného řešení problémů a také nabýt distanci od globálních důsledků našeho počínání; útlak dělníků v Číně se najednou stává jevem, který je externí našemu západnímu světu, a nikoliv projevem kroků, které niterně souvisejí s činností našich vlád či obchodních společnosti. Tzv. západní státy často a rády vystupují z pozice nezbytné záchranné brzdy, ochránce hodnot a lidských práv, což je zbavuje, aspoň v domácím prostředí, spoluviny na globálních problémech, na jejichž vzniku se aktivně podílejí.

Lidská práva se tak snadno mohou stát fetišem, který umožňuje neoliberalismu zakrývat jeho ideologickou podstatu. Symptomy toho, že západní svět zřejmě nebude tím místem, kde tato práva pouze rozkvétají, kde nedochází k masovému vykořisťování a pauperizaci společností, je možná právě to, co pohání naši urputnou snahu vyvážet lidská práva ruku v ruce s globálním kapitálem, který do těchto zemí přichází se všemi důsledky své přítomnosti.

Ana Mendieta: Strom života (1976), bude k vidění na autorčině výstavě Traces/Stopy v pražské Galerii Rudolfinum od 2. října 2014 do 4. ledna 2015.

Ana Mendieta: Strom života (1976), bude k vidění na autorčině výstavě Traces/Stopy v pražské Galerii Rudolfinum od 2. října 2014 do 4. ledna 2015.

FOTO: © The Estate of Ana Mendieta Collection, L. L. C. / Courtesy Galerie Lelong, New York and Paris and Alison Jacques Gallery, London

To, jak vidíme svět kolem nás, má přímý vliv na to, jakým způsobem se stavíme k řešení problémů, které v našem světě vznikají. Pokud jsou lidská práva skutečně záruky slušnosti a lidskosti, musíme se umět na to, co vlastně představují, a na to, k čemu skutečně slouží, podívat výsostně kriticky a nezaštiťovat se potřebou je neoslabovat malichernou kritikou, na to jsou přeci příliš důležitá. Jsou také příliš důležitá na to, abychom je mohli odbývat vzletnými výroky a zavírat oči nad tím, že ti, kdo je především oslabují, nejsou diktátoři ani nadnárodní korporace, případně zkorumpovaní představitelé států. Samozřejmost, s jakou k lidským právům přistupujeme, a lehkost, s jakou ponecháváme jejich mobilizační potenciál v rukou neoliberální ideologie, stejně jako nedostatek kritiky, kterou je podrobujeme, je tím největším zlem. A toto zlo leží především v našich rukou.