Jaká byla reakce Michala Mertla, manažera kapely 5Angels a otce jedné z mladých zpěvaček, když viděl váš nejznámější film poprvé?

Byl vyděšený, protože v něm vypadá jako despota a diktátor. Chvíli tam byla nějaká ambice snímek stáhnout, ale nakonec pochopil, že by mu tím pouze udělal reklamu. Navíc média pak vytvořila legendu, že Michal Mertl očekával PR zdarma a byl napálen. Myslím, že ta věc nebyla takhle složitá – on je srdcař, který tomu projektu na 125 procent věří, a zároveň ještě není úplně uznaný světem velkých šelem ze showbyznysu typu Michala Davida. Pořád cítí vděk, že s nimi může spolupracovat, protože si přijde jako malá ryba. Takže kromě nějakého kalkulu u něj fungovala i čistá radost z toho, že se mu někdo s kamerou bude věnovat.

Jak vnímáte ohlasy diváků?

Některé byly hodně ostré… Jsem nešťastný z komentářů, kterými lidé Michala Mertla pranýřují. On není strůjcem všeho problematického, co ve filmu vidíme, i když se to může zdát. Pouze reprezentuje svět, který naše společnost každý den legitimizuje. Nevymyslel ho, nevyrábí, jen naplňuje něco, co visí ve vzduchu. Je v pozici člověka, jehož projekt zastřešují lidé, kteří u nás mají pozici skoro národních ikon – ať je to Karel Gott, nebo Michal David – a kteří jsou několik desetiletí úspěšní ve svém oboru. On díky tomu žil v představě, že dělá vše správně, když mu to posvěcují takové celebrity. Z filmu byl nakonec vyděšený i proto, že si uvědomil své chyby.

Jak vidíte populární kulturu a na ni napojený showbyznys?

Považuju ji za mentální morfium. Nepohrdám jí, protože jde dělat dobře, a chápu, proč ji lidé potřebují. Pomáhá jim obrušovat ostré hrany světa a vytváří iluzi, že život je snesitelnější, než ve skutečnosti je.

Nebál jste se, že je téma showbyznysu příliš obehrané?

I v předchozích filmech mě zajímala témata, která jsou na první pohled banální a nezajímavá, ale týkají se každodennosti, v níž žijeme. Beru vlastně každý svůj snímek jako dobrodružství. Až postupně se o vybraném tématu dozvídám víc. Sice přicházím s nějakým názorem, ale časem musím nutně konfrontovat svůj předpoklad či předsudek s realitou. I proto vlastně dělám dokument. Je pro mě zážitkem, že si nemůžu být do poslední chvíle ničím jistý. To mě proměňuje, překvapuje.

A co vás jako dokumentaristu při vašich průzkumech společnosti překvapilo v obecné rovině?

Rychlost, s jakou otupíte, když se ocitnete v uzavřeném prostředí, které má svá pravidla. Co vás v prvním okamžiku šokuje, to vás po půl roce šokovat přestává, stává se to denním chlebem. Díky zkušenostem z natáčení filmů jsem začal víc přemýšlet o svých uzavřených společnostech, o svém modu fungování. Největším překvapením pro mě bylo, že se vlastně chovám hodně podobně jako postavy ze Show!, jen v jiném prostředí, ve filmařském. V principu jsem ale stejnou akvarijní rybou jako kterýkoli jiný hráč té hry.

Ve všech vašich filmech je nějakým způsobem obsažen šok. Do zažitého klišé najednou přijde rána. Myslíte, že je společnost už tak otupělá, zcyničtělá, že už je schopna reagovat jen na šok?

Samotného by mě to u mých dokumentů nenapadlo. Ale když nad tím zauvažuju, máte částečně pravdu. Ano, do určité míry je společnost otupělá. Pro hodně lidí už mohou fungovat jen filmy v kategorii bizár. Stal se z ní fenomén dnešní doby a internetové generace zejména. Lidi se rádi dívají na ponížení druhých a na debilitu. Debilita se stává jednou z nejsdílenějších zábav, třeba na Facebooku. Když je něco absurdní, stupidní, taková freak show, má to velkou sledovanost. Já se snažím freak show nedělat, za vším zkouším hledat nějakou citlivost.

Věnujete se také improvizační disciplíně slam poetry. Jak jste se k ní dostal?

V Plzni, odkud pocházím, se konal jeden večer klasické slam poetry, kdy lidé čtou své předem napsané básně. Kamarádi mě vyhecovali, abych se taky zúčastnil. Jenže já tam z nějakého důvodu přišel v přesvědčení, že se jedná o soutěž v poetické improvizaci, a tak jsem k ní taky přistoupil. A tímhle mým omylem se v Čechách náhodně založila úplně nová tradice, která ve světě nemá obdoby. Mě tenhle omyl velmi baví a slam poetry je pro mě dodnes nejživějším, nejaktuálnějším kanálem, kterým se můžu vyjadřovat. Já si ji nevymyslel, já ji měl v sobě. Je pěkné, když vám do života přistane disciplína, která jste jenom vy. Mně dává pocit svobody, je to terapie, mám rád pobyt na pódiu. Navíc organizuju workshopy a lidi svou improvizační metodu učím, či spíše sleduji, jak na ni reagují sami za sebe.

Ve svých vystoupeních velmi otevřeně a mnohdy až cynicky mluvíte o svém tělesném postižení.

Slam poetry v mém provedení je živá věc a performativní poezie. Text nedáváte na papír, ale sám se stáváte textem, který říkáte. I vaše tělo je v tu chvíli jeho součástí. Mě celý život baví zkoumat klišé. Uvědomuju si, že vizuálně spadám do nějaké kategorie. Velmi rád, provokativně, v rámci poetry slamů, přiznávám, jak vypadá moje tělo v momentě, kdy říkám vlastní text. Cynismus, který tam vnímáte, je v tom, že mě baví kopat do stereotypů, miluju nekorektní humor a dobře se mi v něm žije. Když si děláte legraci z toho, kam vás společnost může zařadit, děláte si legraci ze stupidity. Nedává moc smysl řvát: „Podívejte, jsem jiný!“ Mně připadá mnohem snazší křičet s nadhledem: „Ano, jsem kripl!“ Podle mě je nutné být k sobě i ke svému okolí permanentně upřímný. Já jsem prostě na nic jiného lepšího nepřišel. A důležité je nelhat. Kdybych o sobě říkal, že jsem člověk, který nekulhá, byl bych lhář.

Co vaše další projekty?

Pracuju na filmu o tom, jak se má rodná Plzeň stává „evropským městem kultury“. Tématem by mělo být, jak se rodí idea a jestli je možné ideu draze zaplacenou z evropských peněz naplnit. V mém pojetí jde o takovou svého druhu dokumentární inspekci, jestli je čas se do Plzně vrátit, nebo ne. Zároveň bych chtěl, aby to byl film o spolupráci nějakého územního celku a také o tom, jak se žije lidem na jednom prostoru a jestli jim ten projekt někdo ukradne.

Chybí tomu příběh.

Ano, tady není. Anebo možná je – ten můj. To bude jedna z dějových linií. Příběh mě jako Plzeňana, který musel z Plzně odejít, aby mohl dělat to, co dělá. A teď se jde podívat, jestli se v ní jeho optikou dá žít. To je možná příběh. Téma je pro mě přitažlivé i proto, že chápu situaci ohledně projektu evropského města kultury analogicky k mnoha jiným velkým projektům, do nichž přitékají evropské peníze. Mě tady přitom zajímá úplně jednoduchá věc, a to jestli opět dojde k českému tuneloidnímu nešvaru, že si parta kamarádů mezi sebou rozdělí zakázky a ve finále postaví jen další naleštěnou Potěmkinovu vesnici, nebo se opravdu povede vytvořit něco, co přetrvá.

Video

Trailer k filmu Show!

Podílíte se i na iniciativě Stojím si za svým názorem, jejímž cílem je vzbudit zájem o společenská témata. Co vám osobně vadí, když se podíváte na své vrstevníky?

Já bych si u své generace přál větší nekompromisnost. I když mám pocit, že dozrává. Podle mě to znamená nebýt spokojený s tou revolucí a cestou, kterou nám předšlapali rodiče. S veškerou láskou vůči nim je nutno říct nahlas: Je to v prdeli, nepovedlo se to!

Máte za sebou dokument Show!, který měl slušný ohlas, dostal se do kinodistribuce. Uživí vás dnes tvorba?

V rámci svých aktuálních potřeb nějak vyjdu. Otázka je, jak dlouho to lze vydržet, pokud zároveň chcete, aby vaše práce byla skutečně dobrá. Není to o zbohatnutí, je to o životě z měsíce na měsíc, ale byl bych idiot, kdybych si stěžoval. I Show! jsme ve finále všichni dotovali ze svých kapes. Je to paradox, protože ten film byl úspěšný, ale tím jediným, co se z něj vrátilo, je lidská odezva. Naštěstí fungují státní fondy a případná spolupráce s veřejnoprávní televizí. Momentálně jsem jedním z režisérů jejího cyklu Kmeny, což je volná adaptace knihy Vladimíra 518 o subkulturách. Na mě vyšly český rapový kmen a český gotický kmen. To mě teď pohlcuje nejvíc, točíme každý den. Je to pro mě jak obživa, tak radost, protože zaplatím nájem a zároveň mám pocit smysluplného sdělení.

Jak na vás lidé z těchto subkultur působí? Nabízejí, třeba pro vaši generaci, skutečnou alternativu k mainstreamu?

Na to se nedá takhle odpovědět. Mnoho z nich svým způsobem mainstream představovat začíná. Mě fascinuje ta obecná lidská potřeba vytvářet tlupu, která přijme své kódy a pravidla. Děláme to do určité míry všichni, je to jakoby součástí lidské přirozenosti a přitom tomu nikdo moc nerozumí. Zároveň je důležité podotknout, že v Česku se subkultury překrývají a propojují. Způsobem života je mi většina těch, které natáčím, velmi sympatická. Rozumím jim.