Chybí vám hotel Praha?

Tak na kafe jsem tam nechodila. Chybí mi v tom smyslu, že když se podívám z okna, je místo, na němž jsem byla zvyklá ho celý život vídat, najednou prázdné. Na druhou stranu je teď výhled skutečně hezčí, protože ta stavba byla vážně obrovská a proporcemi se spíš hodila někam na ruské pobřeží, ne na Hanspaulku. Nicméně jsem byla spíš pro její zachování. Kromě jiných důvodů mě štve i z čistě ekologického hlediska, že se zbouralo něco, co stálo relativně krátkou dobu. Považuju to za plýtvání materiálem, energiemi, lidskou prací.

Vaši sousedé ve filmu říkají, že podnikatel Petr Kellner hotel zboural proto, že mu šel domů pach z tamní kuchyně, případně že mu stínil do zahrady.

Tak to je asi trochu přehnané. Nicméně mně přijde už z principu zvláštní, že svůj krok nemusel nijak vysvětlovat, prostě hotel koupil a zboural a nikoho se neptal. Jako by si pořídil chatu. A taky mám obavu, že někteří zastánci bourání se domnívají, že park na místě hotelu bude přístupný veřejnosti. Nebude. Bude to areál soukromé školy a veřejnost se do té obrovské krásné zahrady nedostane. I dál bude jenom pro určité lidi.

Petici za stržení „papalášského pomníku“ podepsalo deset tisíc lidí.

Že symbolizuje socialismus, to je samozřejmě první argument, který vás napadne. Na internetových stránkách Park místo hotelu Kellnerovi lidé vysvětlují, že chtějí Hanspaulku očistit od komunistického reliktu. Před natáčením jsem se marně snažila zkontaktovat lidi z facebookové skupiny Zbourejte hotel Praha. Podle toho, co jsem slyšela od organizátorů protestů proti demolici, se jednalo o studenty Kellnerovy soukromé školy Open Gate, kteří chodili bojkotovat akce svých oponentů a zároveň z nich dělat přívržence minulého režimu, aby to v médiích patřičně vypadalo. Proti nim stála skupina Vekslák bourá Prahu. Pavel Karous, který ve filmu vystupuje a který se zabývá architekturou a uměním ve veřejném prostoru sedmdesátých a osmdesátých let, inicioval snahu o zapsání hotelu do památek chráněných státem, což se za poměrně podivných okolností nestalo. Jeden z architektů hotelu má také k dispozici studii, která popírá další mediální tvrzení, že hotel je vysoce ztrátový a vždycky zůstane, takže si ekonomický argument bourání možná vymysleli. Fakt je, že pan Kellner je velice mocný člověk a dokáže ovlivnit spoustu věcí.

Měl by stát víc regulovat způsob nakládání s budovami?

Mně spíš vadí ne-regulace nakládání s veřejným prostorem, který je využíván hlavně ve prospěch byznysu. To jenom před volbami se všichni tváří, že pro Pražany dělají první poslední. U nás v Dejvicích vedle hotelu Diplomat nedávno zastavěli park s hřištěm, zelený pás v ulici pod námi čeká ze stejného důvodu vyřazení z kategorie městské zeleně. Praze chybí koncepce, všichni uvažují v horizontu čtyř let volebního období, a jak se tu lidé cítí, je pro ně na posledním místě. Nebo si vezměte další Kellnerův projekt Lední medvěd, který se měl stavět na Vítězném náměstí. I dnešní zatravněný plácek je pořád lepší než další administrativní budova. Investoři a s nimi spřátelení politici mají pocit, že si s Prahou můžou dělat úplně všechno. Kdyby Kellner koupil a začal zastavovat Stromovku, snad by to vedlo k většímu odboji.

Bourání hotelu Praha

Bourání hotelu Praha

FOTO: Michal Krumphanzl, ČTK

Jak vlastně projekt My Street Films s podtitulem Tvoje ulice. Tvůj film funguje?

Stejně jako původní britský web. Ten, kdo se chce podívat nebo přistěhovat do Prahy nebo se zajímá o nějakou pražskou čtvrť, si rozklikne na interaktivní mapě film a podívá se, jak to tam vypadá ve skutečnosti. Kdybych byla cizinec, uvítám možnost seznámit se s Prahou i jinak než pomocí tipů z Lonely Planet. A přidávají se další a další města na světě, mapa se rozrůstá. Taky mně přijde zajímavé, že se do projektu zapojují i „amatéři“, a některé z nich navíc v rámci projektu lektorují profesionální filmaři. Sama jsem dostala na starost Anetu, slečnu, která natočila velmi hezký a citlivý snímek o své nemoci, schizofrenii, která ji poprvé atakovala na Petříně, čili místě, které se obecně vnímá jako romantické a pěkné. Fragmenty z Petřína ve svém filmu rozebírá ze zcela jiných perspektiv.

Česká televize uvede váš nový film Počátky, který navazuje na předchozí Ústav popisující život několika dívek v diagnostickém ústavu. Natáčela jste je tři roky. Co časosběrná metoda přináší vám a co jim?

A dokonce pracujeme na tom, abychom mohly pokračovat dalších pět let… Především mám pocit, že mi časosběrná metoda moc nejde, radši mám, když jsou věci hotové hned. Jinak se to ale zas tak neliší od klasického natáčení, se svými hrdinkami se sice vídám dlouho, ale ne tolik intenzivně. Nicméně jsem nesmírně zvědavá, kam je osud zavane během následujících let. Protože mají porouchané rodinné vazby, otevírá se velké téma, do jaké míry tenhle hendikep zvládnou, až se samy stanou matkami, jestli prolomí častý koloběh, kdy se děti z ústavů nejsou schopné starat o své vlastní potomky. Pro ně je to sebereflexe, myslím, že mě i štáb mají rády, zároveň pro ně natáčení představuje příjemné vyrušení z běžných dnů.

Film už běžel na Jednom světě. Fandili jim diváci?

Jak které. Fandili Adéle, která se rozhodla, že si udělá maturitu, zato dvojčata, která byla de facto dva roky bez práce, pro někoho nevycházela úplně dobře. To ale nebyl můj záměr, jejich situace nebyla jednoduchá. Shánět práci s tím, že jste z pasťáku, víceméně nemáte vzdělání, navíc jste Romka, to na malém městě není sranda.

Měla jste někdy tvůrčí krizi?

Před pěti lety jsem měla pocit, že moje dosavadní práce dokumentaristky za nic nestojí. Abych se z toho dostala, přihlásila jsem se do programu Rok jinak, který přivádí profesionály do neziskové sféry. Vedla jsem filmové dílny v Inventuře, která pracuje s lidmi s mentálním hendikepem. Pod rukama nám vznikl snímek Pozemšťané, koho budete volit?. Snad jsem krizi vyřešila se ctí.