Reakce Zdeňka Jičínského: Spor o lidská práva: příslib změny

Diskuse mezi Jiřím Přibáněm na straně jedné a Petrem Drulákem a Václavem Bělohradským na straně druhé o problematice lidských práv v soudobém světě je z mnoha ohledů podnětná a závažná. Pro přístup k těmto často velmi abstraktním pojmům je důležitý závěr Přibáňova textu, v němž píše, že lidská práva jsou pojmy sporné svou podstatou. „O jejich obsah se tak neustále vede spor a nikdy nelze jednoduše nadiktovat, jak se s takovými pojmy jednou provždy smí a nesmí zacházet nejen v právu či politice, ale i v běžné řeči.“

O tom, že to tak je, svědčí i tato diskuse. Právně-filosofické a teoretické pojmy se zprostředkovaně stávají součástí ideových a politických sporů v soudobém světě i v české politice.

K tomu napsal důležité stanovisko Jiří Douda (rubrika Z redakční pošty, Právo 19. září). Poukázal na to, že „podstatou sporu nejsou lidská práva, ale způsoby, jakými jsou v globalizovaném světě prosazována, a zda nejsou používána pouze jako zástěrka k prosazování mocenských zájmů“.

Čtenáři sami posoudí, kdo z uvedených autorů na tuto otázku odpovídá přesvědčivěji. Mně osobně jsou bližší stanoviska Druláka a Bělohradského než Přibáně zejména proto, že z výšin právněfilosofické a teoretické abstrakce dokázali vyvodit jednoznačnější a konkrétnější závěry pro posuzování rozporného světa. Přibáň operuje příliš obecnými pojmy globalizace světa včetně politiky a práva, ale přehlíží, že ten globalizovaný svět byl do značné míry určován hegemonní pozicí USA a Západu. Proto jeho názory jsou víceméně apologetické k tomuto stavu, který se však v posledních letech rozkládá a mění.

V dalším uvedu jen některé poznámky spíše dílčí povahy k této diskusi. Protože, jak se říká, ďábel skryt je v detailu, kladu Přibáňovi řečnickou otázku. Zda z jeho kritiky Drulákova pokusu o novou teoretickou koncepci zahraniční politiky ČR plyne, že Lubomír Zaorálek neměl v Pekingu uznat Tibet jako součást Číny? Zřejmě neměl. Nasvědčují tomu slova o čínském rolníkovi. Proč však právě čínský rolník, a ne třeba rolník indický nebo bangladéšský? Protože v tom je implicitně obsažen odsudek komunistické Číny. Epochální vzestup Číny v průběhu třiceti let, který z ní učinil druhou nejsilnější ekonomickou mocnost světa a který má v lidské historii sotva nějakou obdobu, je tak devalvován. Přitom se ignoruje fakt, že i když jsou v Číně porušována lidská práva, má v současnosti člověk v Číně tolik práv, kolik nikdy neměl. Na místě jsou proto hlediska relativní, nikoliv absolutní. Přibáň má na své kritické stanovisko jistě právo, ale dá se na něm zakládat odpovědná zahraniční politika ČR?

Přibáň považuje za nesporné, že existuje globální společnost a s ní i politika a právo. Proti Bělohradskému operuje existencí Mezinárodního trestního soudu jako důkazem, že lidská práva nejsou jenom ideologií, ale i funkční součástí globálního práva a politiky. Opomněl však dodat, že mezinárodní smlouvu o zřízení tohoto soudu neratifikovaly USA a další velmoci, takže jeho jurisdikce se na ně nevztahuje. Z toho plyne, že tvrzení o globálním právu a politice v této abstraktnosti je i není pravdivá.

Svět práva a politika jsou jistě méně globalizované než svět financí. Globální politická moc neexistuje. OSN a její Rada bezpečnosti jsou relativně slabé a i další mezinárodní organizace mají omezenou úlohu a vliv. I když USA byly a jsou stále ještě světovým hegemonem, obsah globálního práva a politiky neurčují zcela. Se zřetelem k tomu lidská práva jsou a mohou být i ideologií využívanou jako nástroj mocenské politiky; například i šaría je právo a zároveň ideologie.

K tomu exkurz historické povahy. V roce 2003 v době invaze USA do Iráku napsal vynikající britský historik Eric Hobsbawm v Le Monde Diplomatique přesnou analýzu, „kam jde americké impérium“, v níž rozebral také úlohu „lidskoprávního imperialismu“ v mocenské politice USA, a nebyl v této kritice sám. V té době se v ČR, nechám-li stranou názory z KSČM, takové přiléhavé charakteristiky ještě neužívaly. Působil tu duch zákona o protiprávnosti komunistického režimu, který byl prohlášen za zločinný. Tento zákon stanovil oficiální ideologický rámec i hodnotová kritéria pro posuzování minulého vývoje, z čeho však plynuly důsledky i pro posuzování aktuální domácí a zahraniční politiky včetně nekritického vztahu k USA (byla to svérázná obdoba někdejšího vztahu normalizovaného Československa k SSSR).

To vytvořilo ve veřejném prostoru ČR zvláštní atmosféru, kdy ve vztahu k vojenské intervenci NATO v Kosovu a USA v Iráku dominovala i za významné úlohy havlovské lidskoprávní ideologie obhajoba těchto vojenských akcí hrubě porušujících mezinárodní právo. Kritika těchto akcí byla u nás tehdy relativně slabá a přehlušovaná mediální ofenzívou pravice.

Jiný příklad: v roce 2001 inspirovaly USA protikubánskou rezoluci požadující zesílení sankcí. ČR zastoupená ministrem zahraničí Cyrilem Svobodou je podporovala, i když některé západoevropské země, zvláště Španělsko, byly naopak pro zmírnění sankčního režimu.

Psal jsem tehdy kriticky o nesamozřejmosti samostatného uvažování o české zahraniční politice. A tato situace ani dnes není zvláště se zřetelem k ukrajinské krizi zcela překonána. Drulákův pokus je v tomto ohledu znamením lepších časů.

Atmosféra spojená s dominancí primitivního antikomunismu se v poslední době zkrátka začíná měnit. Velmi kritické statě Bělohradského jsou toho dokladem a zároveň i příspěvkem k této změně. I Drulákova snaha o novou teoretickou koncepci zahraniční politiky ČR je pozitivním projevem této měnící se atmosféry.

Text Zdeňka Jičínského vyšel 23. září v Právu.

 

Reakce Jiřího Peheho: Nemaťme pojmy a fakta v lidskoprávní diskusi

V diskusi o lidských právech, která se rozpoutala na stránkách Práva, se bohužel někteří autoři příliš neobtěžují správností používaného pojmosloví a fakty.

Jiří Pehe (1951) emigroval v roce 1981 a usadil se v New Yorku. V letech 1988-1994 žil v Mnichově, do vlasti se vrátil v roce 1995. Je autorem několika knih politických úvah. V roce 2006 vydal román Na okraji zmizelého, v roce 2009 román Tři tváře anděla.

Jiří Pehe

FOTO: Milan Malíček, Právo

Jedním z argumentů, který použili kritici tzv. lidskoprávního atlanticismu, je kupříkladu tvrzení, že tato ideologie byla v posledních letech využívána, zejména Spojenými státy, k ospravedlnění nejrůznějších špinavostí v mezinárodní politice. Pak obvykle přijde chmurný výčet: bombardování Jugoslávie, invaze v Iráku, bombardování Libye. Někteří autoři přidají jako příklad lidskoprávního vměšování Západu i Afghánistán, nebo dokonce současné dění na Ukrajině. Jiní odmítají s pomocí poukazování na výše zmíněné údajné „lidskoprávní“ průšvihy Západu i pokusy žádat dodržování lidských práv v Číně a některých dalších diktaturách.

Volně se tak směšují reakce Západu na porušování lidských práv, reakce na humanitární katastrofy a akce, které jsou vedeny primárně bezpečnostními úvahami. Kupříkladu invazi v Iráku neospravedlňovala Bushova administrativa porušováním lidských práv, ale bezpečnostní hrozbou, kterou mělo reprezentovat opakované porušování rezolucí Rady bezpečnosti OSN Saddámem Husajnem a údajná přítomnost zbraní hromadného ničení v Iráku. To, že se americká administrativa v otázce těchto zbraní mýlila nebo lhala, nemá s údajným lidskoprávním atlanticismem nic společného.

Lidskoprávně nebyl primárně zdůvodněn ani zásah v Libyi. Tam, jak známo, došlo v rámci arabského jara k povstání proti brutálnímu diktátorovi Muammaru Kaddáfímu, který předtím utopil v krvi většinu svých oponentů. Západ se po dlouhém váhání rozhodl z bezpečnostních a humanitárních důvodů vyslyšet volání o pomoc z řad špatně vyzbrojených povstalců, které Kaddáfí začal bombardovat, a hrozil tudíž masakr.

Nejraději však citují kritici bombardování Jugoslávie, které je obvykle portrétováno jako akt zlovůle, jehož cílem bylo ustavit nezávislé Kosovo. Stejně jako v uvedených příkladech by ovšem bylo třeba dodat, že bombardování Jugoslávie cosi předcházelo. Nejen kriminální jednání některých částí Kosovské osvobozenecké armády (UCK), ale především srbské genocidní jednání v Bosně i masové vyhánění Albánců z Kosova. Intervence nebyla aktem lidskoprávního atlanticismu, ale snahou nepřipustit další humanitární katastrofu či genocidu po různých předchozích Srebrenicích. Lze přitom jistě diskutovat, zda intervence byla řádně posvěcena OSN, nebo o tom, zda bombardování Srbska bylo tou nejlepší strategií.

Stejně volně, jako se v probíhající lidskoprávní diskusi zachází s historickými fakty, se opakovaně mluví o jakési ideologii lidských práv, která má být bičem Západu na jiné kultury. Je pozoruhodné, s jakou snadností respektovaní autoři pomíjejí skutečnost, že od roku 1945 vznikl rozsáhlý korpus mezinárodních lidskoprávních dohod, včetně těch, které stály u zrodu OSN. Naši kritici lidskoprávního atlanticismu nejspíš namítnou, že mocný Západ tyto dohody zbytku světa jaksi vnutil. Jisté ovšem je, že existuje rozsáhlý lidskoprávní normativní fundus, který je součástí mezinárodního práva!

Když někteří kritici píší s obdivuhodnou lehkostí „o naší současné lidskoprávní katastrofě“, prováděné s pomocí prý jakési lidskoprávní lžiideologie, znamená to, že máme jednoduše vyhodit mezinárodní lidskoprávní dohody i mezinárodní monitorovací a právní instituce z nich vzniklé z okna?

Václav Bělohradský v jednom svém textu vyzýval, abychom o lidských právech diskutovali čestně. S tím se dá souhlasit. V takovém případě ale nelze účelově pomíjet některá fakta, ohýbat pojmy nebo si vybírat z korpusu mezinárodního zákonodárství o lidských právech jen to, co se nám hodí.

Text Jiřího Peheho vyšel 24. září v Právu.