Našel jsem ten spisek v knihovně jedné farmy uprostřed Austrálie, odkud bylo k internetu daleko, a z obálky jsem věděl jen to, že Jon Ronson je autor několika mezinárodních bestsellerů a že prý píše skoro stejně vtipně jako Woody Allen. Knížku The Psychopath Test dostala paní farmářka darem od dcery žijící v Londýně a sama ji ještě nečetla. Já stihl přečíst první kapitolu, která je skvostná. Je to vlastně začátek postmoderní detektivky, pátrání po autorovi jisté bláznivé knihy, kterou podle tajemného klíče obdrželi poštou význační světoví intelektuálové. Jon Ronson píše skoro stejně vtipně jako Woody Allen a navíc – je chytré opřít román o skutečnost a otevřeně odkazovat...

Když jsem se dostal z buše k internetu, dočetl jsem se, že The Psychopath Test román vůbec není a že nedávno vyšel v českém překladu pod titulem Kdo je psychopat (přeložila Johana Martinová, CPress 2014). Po návratu do Prahy jsem se tedy znovu pustil do čtení a moje nadšení začalo slábnout.

Kdo je psychopat je knižní reportáž o antisociálních poruchách, jejich vlivu na společnost a o průmyslu, který se kolem nich rozvinul. Ronson vychází z tradic nového žurnalismu, osobního a osobitého žánru na pomezí novinářství a spisovatelství, jenž zažil svůj zlatý věk ve Spojených státech šedesátých a sedmdesátých let (Ronson ve své knize zmiňuje i Normana Mailera, jednoho z otců nového žurnalismu – vypráví příhodu, jak se Mailer postavil za Jacka Abbotta, psychopatického vraha s literárním talentem, načež byl Abbott propuštěn z vězení, stal se celebritou newyorské umělecké smetánky a posléze ubodal barmana v jistém nonstopu na Manhattanu). Asi nejpřesněji ale vystihuje Ronsonovu tvůrčí metodu jeho přítel, dokumentarista Adam Curtis, v kavárenském rozhovoru, jejž Ronson v knize zachytil: „Jsi jako středověký mnich,“ říká Curtis, „vyšívající tapiserii lidského šílenství. Vezmeš kousek šílenství támhle a pak zas onde a pak to nějak pospojuješ dohromady.“

Ronson si v úvodu pokládá otázku, kterou si můžeme přečíst i na obálce českého vydání: „Co kdyby společnost nebyla postavena na racionálních základech, ale místo toho by ji pohánělo šílenství?“ Neboli chce prověřit tezi, že ve světě má důležitý, ne-li rozhodující vliv úzká skupina lidí s psychopatickými rysy, vybavených díky své diagnóze vlastnostmi, jež je vystřelují do vysokých manažerských či politických funkcí. Místo analýzy ale kniha nabízí spíš sled příhod a rozhovorů s potenciálními psychopaty (včetně masového vraha či predátorského manažera), kteří sice jsou děsivě fascinující, ale někdy je Ronsonův přístup k nim až příliš prvoplánový – hlavně ve chvílích, kdy se jejich chování snaží vtěsnat do kolonek „testu psychopatie“ (psychiatr Robert Hare, autor testu, posléze vydal prohlášení, v němž Ronsonův přístup kriticky rozebírá a odsuzuje). Navíc o celkovém stavu společnosti vypovídají tyto příběhy málo – když budu psát třeba reportáž o českém podnikatelském prostředí, bude záležet, jestli si za objekt zájmu zvolím Romana Janouška, nebo třeba Dalibora Dědka, který ve svém rodném Jablonci pořídil zimní halu pro bezdomovce a zaplatil nasvícení přechodů pro chodce.

Instinkt a cit pro paradox á la Hlava 22 občas dovedou Ronsona k zajímavým postřehům, třeba že zvýšený počet diagnóz dětské „bipolární poruchy“ je zřejmě způsobený hlavně tlakem farmaceutických firem nebo že důležitou roli v prominentním postavení psychopatů hrají média, ale jde vesměs jen o nerozvité odbočky od hlavního tématu knihy.

Osobní zaujetí a subjektivita jsou autorovou metodou, takže kdo se vymezí proti jeho úzkému záběru, vzbudí podezření, že nepochopil koncept celé knihy. Přesto se nabízí otázka, co nám Jon Ronson doopravdy sděluje – a nabízí se i odpověď, že vlastně nic moc.

Napsané je to ale skvěle. Škoda že to není román.