Autobus nás vysadí v Cranbrooku a jede dál svou celodenní cestou až do Perthu. Stojíme u silnice, sledujeme autobus mizející pod siluetu hor Stirling Range a přemýšlíme, co si počneme, jestli Archie nedorazí, protože další spoj jede až následující den. Archie dorazí s hodinovým zpožděním, vystrčí z okénka hlavu s hřívou bílých vlasů a vysvětluje, že mu nešlo nastartovat auto, protože předtím dobíjel autobaterkou nějaké zahradnické stroje. Když otevřu dveře spolujezdce, vyvalí se na zem reklamní letáky a nezaplacené účty. „Ještě se stavíme v bance,“ kývne Archie k hromadě, kterou sbírám ze silnice.

Archie Weller je pozoruhodná tvář australské, a hlavně austrálské literatury. Už jeho první povídka Dead Dingo z roku 1977 – bylo mu sedmnáct – zvítězila v soutěži National Short Story Competition. O čtyři roky později vydal román The Day of the Dog, který získal výroční cenu vlády Západní Austrálie a podle něhož roku 1993 vznikl film Blackfellas, držitel dvou „australských Oskarů“ AFI Awards. Archie napsal ještě jeden román, dvě sbírky povídek, sbírku básní, divadelní hru a je spolutvůrcem dvou filmových scénářů. Jeho texty jsou součástí učebních osnov v západoaustralských středních školách.

Archie nás veze k sobě. Jeho kamenný domek uprostřed buše je obrostlý blahovičníky, kterým se tu říká aboridžinským slovem jarrah, a v písku se směrem k řece rýsují chodníčky klokaních stop. Domek obývá ještě paní Susan, do níž se otiskl vzestup i pád květinových dětí, dvě kočky a pes, který je vlastně z poloviny dingo. Většinu zbylého prostoru zabírají knihy.

V kuchyni, na římse staré pece, si všimnu sklenice naplněné po okraj duhovými šupinami.
„To vypadá jako had,“ ukážu na ni.
„To je had,“ odpoví Archie, „pakobra páskovaná.“

Ve skutečnosti ovšem řekne „tiger snake“, protože pruhy na šupinách připomínají kresbu na tygří srsti. Je to nejjedovatější had v téhle části země.

„Byl moc blízko domu, mohl by kousnout kočky,“ doplní Archie.
„Jak jste ho zabil?“ ptám se a nespouštím oči z tygrovaných šupin.
„Kladivem.“ Přikývnu, jako že to je běžné i u nás.
„A proč ho máte v kuchyni ve sklenici?“
Pokrčí rameny.
„Protože je krásnej.“

Spisovatel Archie Weller

Spisovatel Archie Weller

FOTO: archív Štěpána Kučery

Archie Weller v sobě má čtvrtinu aboridžinské krve. Vyrůstal na otcově farmě poblíž Cranbrooku, po rozvodu rodičů se s matkou odstěhoval do Perthu, do chudinské čtvrti, kde se přátelil s aboridžinskými dětmi ulice, vrávorajícími na hraně zákona. I když díky stipendiu nastoupil na internátní školu, o prázdninách se do prostředí austrálského ghetta vracel a jeho první povídky jsou plné vzteku nad životními podmínkami Aboridžinců a bílým rasismem. Neptal jsem se, proč strávil nějaký čas ve vězení, ale chceme-li věřit příběhu jeho rané autobiografické povídky Stolen Car, mohlo to souviset s krádeží auta. Archie své tehdejší odsouzení považuje za nespravedlivé a ze svého hněvu se vypsal zmiňovaným románem The Day of the Dog.

„Ten film podle vaší knížky, dávají ho někdy v televizi?“ ptám se, protože mě zajímá, jestli je Archie v Austrálii slavný.
„Dávali ho předevčírem,“ odpovídá už v papučích, usazený v ušáku, s kočkou na klíně. V krbu praská dřevo a celé by to působilo idylicky, kdyby do nálady zimního večera z televize nekřičela reality show o nepovedených tetováních.
„Tenhle se vždycky usmívá,“ ukazuje Archie na jednoho z účinkujících.

Sleduje obrazovku s úžasem – řekl bych dětským, kdyby mi to nepřišlo nezdvořilé –, dívá se s radostí a zvědavostí na všechno, co zrovna dávají, od reklamních bloků po dokument o pohřbívání ve středověku. Stejně gargantuovská je i jeho knihovna, prorůstající celým domem – je tu Pratchett, Dostojevskij, příběhy z Divokého západu i knížky Colina Johnsona alias Mundroorooa, význačného austrálského spisovatele, jehož novela Wild Cat Falling ovlivnila Archieho literární začátky.

V televizi už běží zprávy. Koukáme na reportáž o bojovnici za práva aboridžinských žen, která se má stát hlavní postavou chystaného dokumentárního filmu.

„To je moje kamarádka,“ usmívá se Archie spokojeně a jde tu radostnou novinu říct paní Susan do kuchyně.

Ráno nám Archie ukazuje, co bude naše práce. Cestujeme totiž Austrálií od farmy k farmě a pomáháme za jídlo a nocleh – Archieho jsme si původně vybrali ne pro jeho literární tvorbu, ale proto, že jsme chtěli vidět krajinu Jižního regionu a pohoří Stirling Range. Teď máme Archiemu vykopat základy pro přístavbu, jíž chce rozšířit svůj domek, a pomoct mu postavit boudu ze dřeva a plechu, kterou chce zbudovat za domem, aby si do ní paní Susan mohla uložit své věci, prozatím uskladněné v karavanu na zahradě.

Bude to už asi desátá bouda ze dřeva a plechu. Ty stávající vytvářejí za domem podivné městečko a jsou přeplněné předměty z Archieho minulých životů. Křeslo po babičce, nábytek z rozvedeného manželství, hudební nástroje, sportovní vybavení, ptačí klec, dětské knížky. Později si v Archieho sbírce The Unknown Soldier and Other Poems přečtu tesknou báseň Empty Rooms, tedy Prázdné pokoje, o vystěhovaném domě, kde „skřípání starých podlah ohlašuje duchy rodiny / rodiny, kterou jsme mohli být“. Tady tedy leží obsah těch pokojů.

Psaní Archieho Wellera vyniká opravdovostí a zaujetím, a zároveň velkou otevřeností vůči vysokému i nízkému. V knížce The Window Seat, průřezu Archieho povídkovou tvorbou, jsou realistické črty zachycující život perthské periferie, ale taky příběhy ze světa fantasy, krimi či humoristické literatury. Zřejmě nejlepší Archieho povídka Confessions of a Headhunter v sobě snoubí od všeho trochu – její půdorys je zároveň anekdota i detektivka, její poselství je společenská kritika, pochopitelně v souvislosti s neutěšenou situací Austrálců, a v závěru se povídka odrazí až k fantastické, velkolepě poetické vizi. Nesluší se prozrazovat děj, ale lze říct, že zápletka se roztáčí kolem austrálského vůdce Yagana, který se v první půlce 19. století postavil bílým osadníkům, byl zabit a jeho vyuzená hlava vystavena v Anglii v muzeu; do Austrálie se vrátila až v roce 1997. Dnes je ovšem Yagan respektovanou osobností aboridžinské historie a australskými novinami proběhla zpráva, že po něm v Perthu pojmenují náměstí. Vůbec se tu hodně píše o úspěšných Aboridžincích a celkově se zdá, že australská společnost od sedmdesátých let, kdy se Archie ze vzteku chopil psacího stroje, ušla kus cesty. Napadá mě, že bychom u nás měli pojmenovat náměstí po nějakém Romovi.

FOTO: archív Štěpána Kučery

Náš příběh může pokračovat cestou z pohoří Stirling Range, kam nás Archie vzal na výlet. Stirling Range jsou nejvyšší hory v Západní Austrálii a posvátné místo zdejších Aboridžinců – právě odtud v čase snění sestoupily na zem první bytosti, papoušci, klokani a lidé.

Na silnici občas vidíme klokaní mršiny, některé už ohlodané na kost šelmami a hmyzem, jiné docela čerstvé – u těch Archie zastavuje a nahlíží jim do kapes, jestli v nich nejsou živá mláďata. Na jedné straně silnice leží pole, kam se klokani ve dne chodí pást, a na druhé buš, kde přespávají – takže ráno přes silnici míří do polí a večer zase přes silnici domů. Farmáři by proto měli mít své pozemky oplocené, ale ne každý se tím řídí.

„Vy jste někdy srazil klokana?“ ptám se.
„Jednou,“ přikývne. „Při východu a západu slunce jich přes silnici běhá tolik, že je těžký je nesrazit. Snad se dneska stihneme vrátit včas.“

Kukabary v buši se rozesmějí a my víme, že jejich smích ohlašuje soumrak.

Zpomalíme a očima pátráme před sebou, takže před prvním klokanem zabrzdíme včas. Stmívá se a hopsajících siluet na silnici přibývá, proto když z bezpečné vzdálenosti jistíme pohledem jednu skupinku, skočí nám malý wallaby přímo před auto. Je to jenom drobné hrknutí.

Archie zastaví a vystoupí, aby zvíře prohlédl – zlomený vaz. Otevře mu kapsu, která zevnitř vypadá jako krvavá rána. Je prázdná. Když Archie odnáší wallabyho ze silnice, vypadá to, jako by nesl plyšovou hračku.

Tma houstne a kolem silnice hoří ohně, protože farmáři na zimu pálí suché stromy, aby napřesrok předešli požárům buše. Míříme ke Cranbrooku a jsme rádi, že jsme cestu přežili bez dalších nehod, když nám něco vrazí přímo do dveří. Rána otřese celým autem – tohle není wallaby, ale velký klokan.

Archie zastaví a jde hledat tělo. Kráčí silnicí nejdřív v kuželu světla, ale postupně ztrácí pevné obrysy, jako poslední zmizí ve tmě bílá hříva vlasů. Austrálský lovec pohlcený duchem smrti Noatchem. Když se vrátí, poklekne vedle auta. Napadne mě, jestli neprovádí nějaký prastarý rituál za klokaní duši, ale pak mi dojde, že jen kontroluje promáčklé dveře.

„Ten pacholek udělal víc škody nám, než my jemu,“ zavrčí. „Nikde jsem ho nenašel, normálně zmizel v buši. Byl to velkej klokan, ty jsou silný.“

Stojím vedle prohnutých dveří a dívám se nahoru na měsíc, který je obehnaný stříbrným prstencem. Nic takového jsem ještě neviděl ani doma, ani v Austrálii.

„Co to znamená, ten prstenec?“ ukážu nad sebe.
„Kdysi jsem věděl, jak se to jmenuje a proč to tak je,“ odpoví Archie trochu unaveně. „Každopádně znamená to, že v noci bude kosa.“