Šindelka není nenasytným historkářem hrabalovského typu, své příběhy buduje na minimalistické ploše. Místo akčnosti dává přednost pohledu zevnitř, snaží se vystihnout niternou psychologii postav, a tudíž z principu věci musí psát o sobě a svých vrstevnících. Povídky v knize Mapa Anny jsou psané mladým autorem o mladých lidech pro mladé čtenáře. Zřetelné je to už v detailech.

Do vlaku přistoupila dívka. Vlastně už to dívka nebyla, protože jí bylo kolem třiceti. Ale něco v jejím chování, v jejím vzhledu způsobilo, že navzdory svému tělu zůstala holkou. Kolem očí měla drobné vrásky...

Čistě mezi námi: nad tímhle jsem se musel pousmát, obličej mám vráskami zbrázděný jako čerstvě zorané pole a třicetiletá dívka je z mého úhlu pohledu žabec.

V předchozí Šindelkově knize Zůstaňte s námi bylo ještě ústředním tématem vyrovnávání se s dětstvím. V povídce Luk si to na napjaté tětivě rozdali syn s otcem. Teď hrdinové povídek překračují práh dospělosti. Vztahy v této době bývají povětšinou přelétavé a relativně krátkodobé. Je to období hledání partnera, čas rozchodů a vzápětí nových bezhlavých zamilování, která se mnohdy časově s rozchodem překrývají.

Čistě mezi námi: prokleté mládí! Samé hledání, aby k stáru člověk zjistil, že není co k najití, leda v Bouloňském lesíku stinný altánek s dobře vychlazeným chardonnay na stole. Když vás ovšem osud svede dohromady se ženou obdobného naturelu, jaká je v povídce Ulita, zpočátku jenom nevěřícně žasnete. Obviňujete sami sebe z nedostatku anticipace. Z úzkoprsosti. Snažíte se to horečnatě napravit, ale nedaří se to. Nerozumíte, co se děje.

Sylvie byla nejosamělejší člověk, kterého poznal. Po dlouhé válce zcela zanevřela na své rodiče. Martin poznal, s jak hrůzostrašným chladem přistupovala ke své matce. Jednou mu vyprávěla, že není schopná vydržet její řeč, že nenávidí její intonaci: vždy, když zvedla telefon, popisovala Sylvie, a mluvila se svou sestrou na druhé straně republiky, začal se v její řeči vynořovat dialekt toho dalekého kraje, sestra jí po telefonu úplně nakazila těmi obraty, koncovkami, frázemi, které už dávno, před dvaceti lety, kdy jsme se přestěhovali do města, vyřadila ze svého slovníku, a ona se vůbec nebránila, naprosto bez odporu vlezla do nějaké dávno mrtvé etapy svého života... Tolika věcmi se dovede trápit, žasl Martin a bylo mu jí skutečně líto. Věděl, že Sylvie protrpí nejmíň osm hodin denně. Trpěla na plný úvazek.

Trápíte se i vy, noci probdíte, jste dezorientovaní, běžné komunikační a citové kódy najednou nefungují. Dívka, která neví, co chce, a sama si neumí přiznat drsnou pravdu, že vlastně nechce nic, že je prázdná nádoba. Nádoba ovšem beze dna, kterou je nemožné naplnit. Sebevědomí má ale až na půdu. Ruku v ruce s tím jde fakt, že na ostatních hledá hnidy; a najde je. Namísto radosti ze života si v hlavě vytváří zlostné konstrukty. Lidová slovesnost to pojmenovala lapidárně a trefně: pizda, až to hvízdá. Čistě mezi námi: nepotkat její starší dvojnici, neměl bych dneska ve tváři vrásku ani jedinou.

Marek Šindelka

Marek Šindelka

FOTO: Petr Horník, Právo

Abych ale Šindelku jen nechválil, snad kvůli přehnané snaze přesně popsat duševní pochody hrdinů jsou tyto postavy místy, jako například v povídce Architekt, poněkud neplnokrevné, jako by vykoukly z filmového scénáře a rozpačitě čekaly na herce, kteří jim plnokrevnost dodají až před kamerou. Potom je tu ale naprosto brilantní povídka Kopie. To je svrchovaná literatura se vším všudy, od dialogů po chytře promyšlenou pointu.

Otáčím stránku na začátek další povídky Dukla, Darkov, Salm a zase zádrhel. Dosavadní povídky byly ze života, tohle je ale najednou něco úplně z cesty. Co má rodák z Poličky společného s Ostravou? Navíc když se tam naposledy fáralo, sotva rozum bral. Vodopád slov nakupených na sobě hala bala. Na druhou stranu si uvědomuji, že by čtenář měl svému autorovi důvěřovat. Třeba Charles Bukowski. Básně o chlastu sekal se zručností, s jakou notorik otevírá korunky od piva o zábradlí před supermarketem. Vzpomínám si ale, že v jedné sbírce se najednou ocitla báseň o magnóliích. To přece není Bukowski, opilec a rváč! Po čtvrtém přečtení oné básně jsem musel uznat, že je setsakramentsky dobrá. Na jednu stranu máme u svých oblíbených autorů rádi, když pokračují v linii psaní, pro kterou jsme si je oblíbili, máme rádi své jisté, na druhou stranu krása literatury je v nejistotě a v překvapování.

Čistě mezi námi: přes všechna překvápka v knize Mapa Anny mě Šindelka nepřekvapil v mém přesvědčení, že patří k našim nejlepším spisovatelům a má potenciál být v budoucnu ještě lepší, zrát jako to chardonnay, takže na viděnou v altánku v Bouloňském lesíku.