Odpoledne mě Teťána vede k nedalekému Dněpru uličkou sevřenou stánky trhovců nabízejících slunečnicová semínka, med, ovoce, zeleninu i flákoty masa. Louskáním nápisů na nesčetných billboardech a reklamách si cvičím azbuku, to podivné písmo z čar a hran – přímočaré asi tak jako tradiční představa ruských vládců o demokracii. Šlapeme po šablonách Dartha Vadera, pozůstatku streetartové kampaně jednoho z neúspěšných kandidátů na kyjevského primátora. Míjíme loužičky z klimatizace pod balkóny a okny baráků, občas nás taky postříká pár kapek. Kolorit periferie ukrajinské megapole dotvářejí toulaví psi a kočky, chlápci v plážovkách, teplákách a s ledvinkou přes rameno i vyfintěný krásný holky s dlouhýma nohama.

Procházíme kolem neudržovaných věžáků, venku posedávají vrásčité bábušky s šátky na hlavě. Jeden z panelů je vymalován modrožlutě. Ukrajinská vlajka visí z některých balkónů a na jednom okně se skví dokonce černorudá vlajka banderovců. Jako banderovce líčila ruská propaganda účastníky kyjevských protestů. A na východě země v současnosti bojují ukrajinští vojáci proti těm, které zase tady v Kyjevě mají za primitivy, alkoholiky, narkomany a šílence a jimž se v českých médiích vzletně říká „proruští separatisté“.

Na městské pláži se už od dopoledne opaluje řada Kyjevanů. Šploucháme se prý přímo na místě, kde v roce 1941 vedli těžké boje Rusové s Němci. O kus dál leží Babí Jar, kde nacistické sonderkommando při největší masové vraždě holocaustu zastřelilo během dvou dnů přes 33 tisíc ukrajinských Židů. Tahle země to neměla jednoduché nikdy. Ale jediná blbá věc, co se nám může přihodit dnes, je, že se sluníčko schová za mraky. Na ulici si koupíme kelímek chladivého kvasu a vcházíme do stanice Dněperských hrdinů. V metru to tepe jako v každém evropském velkoměstě. Do vagónů se cpou vesměs mladí lidé, řada z nich se v nejmodernějším oblečení zaobírá svými mobily, empétrojkami, tablety a čtečkami. Válka je přece daleko.

Z Majdanu Nezaležnosti, čili náměstí Nezávislosti, přechází zrak. Přímo ve středu Kyjeva, vklíněny mezi výstavní historické domy a luxusní obchody, stojí jako na CzechTeku desítky vojenských stanů, mezi nimi pomníčky padlým spíchnuté z fotografií, květin a svíček, kasičky připevněné izolepou k židli a hradby z pneumatik. Korpulentní vojanda vyzývá megafonem k finanční podpoře vojáků na východě; muže v maskáčích s propadlýma očima zpovídá na kameru novinář; kolem jednoho stanu je rušno, pravoslavný kněz v černé sutaně se hádá s nějakou ženou.

Teťáně je smutno z toho, že se na Majdan někteří samozvaní revolucionáři uchylují i měsíce po tom, co v důsledku lidového povstání, jehož se sama účastnila, ze země utekl zkorumpovaný prezident Janukovyč. Teď je dobré sem večer nechodit, oni „revolucionáři“ totiž po setmění okrádají turisty a za ukořistěné peníze si kupují vodku.

„Je to u vás taky tak, že když chlapi vezmou do ruky zbraň, úplně zblbnou?“ ptá se mě Teťána.

Pokračujeme v procházce bulvárem Chreščatyk kolem obchodu s bonbóny, které vyrábí současný prezident Porošenko, i radnice, kam se proboxoval hrdina Majdanu Vitalij Kličko. Není divu, že nepřehledná mocenská situace na Ukrajině, kde do politiky stále mluví bohatí a silní více než ti, které nelze podezírat z jednání na základě vlastních zájmů, znemožňuje nastartovat transparentní demokracii. Je otázka, jestli současnou vlnu občanského vzepětí, která se projevuje na každém modrožlutém rohu, nakonec opět nezneužije pár oligarchů ke svým soukromým kšeftům.

Později jdeme do starosvětsky vyhlížejícího kina Žovteň na dokument Sergeje Loznici Majdan. Zkušený režisér zachytil v desítkách obrazů pár horkých týdnů v kyjevské zimě. Podle snímku by se mohlo vyučovat, jak dělat úspěšně revoluci: nesmí to být žádná velká intelektuálština, spíš všelidová multigenerační akce s hodně modlitbami a písničkami, se zdravotnickou podporou a s dostatkem jídla a pití pro všechny.

Přicházíme pozdě, a tak nevidíme začátek, kde je pravděpodobně vysvětleno, jak vlastně hnutí Majdan vzniklo: stejně jako při naší „sametové revoluci“ byl klíčový brutální zákrok policie proti studentům. Těm na Ukrajině se na konci roku 2013 nelíbilo, že Janukovyč nechtěl podepsat asociační dohodu s Evropskou unií. Na oživlých Loznicových fotografiích defilují základní znaky revoluce: třaskavá směs z napětí, barikád, hořících pneumatik, ohňů v barelech, vlajek a dlažebních kostek, pod kterými „má být pláž“.

Kyjevské náměstí Nezávislosti

Kyjevské náměstí Nezávislosti

FOTO: Jaroslav Balvín

Večer na nedaleké Zámkové hoře mě Teťána zasvěcuje do situace v Donbasu, kde žijí převážně dělnické rodiny. Tam se po Janukovyčově konci a odtržení Krymu přesunulo oko uragánu. Donbas je prý podobně vykořeněnou oblastí jako u nás Sudety. Žádná kultura, žádné humanitní vzdělání a do toho hlasitá ruská propaganda. Dobrá líheň pro šílenosti typu Doněcká nebo Luhanská lidová republika. Bylo by to všechno k smíchu, kdyby tam denně neumíralo tolik kluků. Mezi nimi i několik Teťániných známých. Nad Kyjevem se setmělo. „Padá raketa, něco si přej,“ říkám.

Nevím, jestli si přála zrovna tohle, ale následující dopoledne, když se opaluju na balkóně, na mě z pokoje vítězoslavně křikne, že se měšťáci konečně odhodlali násilně vyklidit náměstí Nezávislosti a uvést město do normálního chodu. Policejním zásahem to začalo, policejním zásahem nejspíš končí. A já měl včera asi poslední možnost vidět na vlastní oči skanzen té slavné revoluce.