V jeho knize Intelektuální protest nebo masová zábava? Folk jako společenský fenomén v době tzv. normalizace (Academia 2014) se tak na předrevoluční folkaře nahlíží se střízlivým odstupem. Místo adorace, hysterie nebo černobílého rozlišování na hrdiny a zrádce nabízí Houda portrét přežívání umělce a jeho dilemat v husákovském Československu.

Hned od prvních stran je jasné, že Přemysl Houda pojímá své téma značně zeširoka, a tak zkoumání dobového kontextu často dostává přednost před hudbou. Ostatně k folku samotnému se autor dostane teprve za třetinou knihy. Prokousat se k němu musíte úvodními čtyřmi kapitolami, které vysvětlují ideologická východiska tažení totalitních režimů proti mladé hudbě. Ne že by tu nebyly podnětné pasáže – zevrubně se srovnávají texty nacistických či sovětských strážců režimu se zprávami komunistických aparátčíků z padesátých let, to všechno ale jen pro to, aby se mohlo nakonec konstatovat, že státní aparát nemohl na folkaře aplikovat stejné represe jako na rockery. Nešlo je totiž tak jednoduše označit za protispolečenský či morálku narušující živel, jako to udělali s máničkami z undergroundové scény kolem Plastic People of the Universe. Muži a ženy s kytarou totiž na veřejnosti působili kultivovaně až intelektuálsky a poslouchali je hlavně vysokoškoláci vesměs více či méně zapojení do sítě společenského establishmentu, třeba jako členové SSM.

I formy odporu proti režimu z pozic folkařů byly mnohem sofistikovanější a Houda to ukazuje na příkladu působení členů neformálního sdružení Šafrán, kteří v polovině sedmdesátých let mohli koncertovat díky tomu, že našli skulinky přímo v právním řádu socialistické republiky. Hodně prostoru je také věnováno popisu systému přehrávek či zastřešování kapel organizacemi typu hasiči. Rozebírají se zde různé taktiky přežívání muzikantů v reálném socialismu, jehož represivní složky už nebyly tak sveřepé, ale ještě pořád uměly udeřit, jako když si StB v roce 1982 vynutila zrušení koncertů v Baráčnické rychtě, jež byla domovskou scénou většiny tehdejších folkařů.

Nahlížet na folkovou scénu sedmé a osmé dekády pouze optikou odporu proti režimu je ale podle Houdy zjednodušující. Paradox (ne)systémovosti písničkářů je vetknutý už do otázky v názvu knihy. Byli folkaři intelektuálním protestem, či masovou zábavou? Od každého trochu, říká autor. „S přibývajícími osmdesátými léty se folk stává čím dál tím více celkem propagovanou masovou zábavou – relaxační chvilkou pro socialistickou mládež,“ konstatuje, zároveň ale přiznává, že čtení mezi řádky folkových písní bylo pro část mladé generace symbolem odporu proti režimu, byť jen pasivního. Hlubší motivy posluchačů by odhalily vzpomínky pamětníků, Houda ale hlavně cituje z dobových materiálů – třeba z ankety, kterou si dělali pořadatelé Folkové Lipnice, či z archívů bezpečnostních složek.

Studium pramenů je pro historika samozřejmě základem práce, kniha o jedné oblasti populární hudby by ale rozhodně snesla sebevědomější vykročení ze suchého akademického jazyka. Text často působí dojmem chladně analytické práce, která navíc potřebuje natahovat sáhodlouhými citacemi a kapitolami, jež s tématem souvisejí jen okrajově. Často se přitom zapomene na konkrétnosti, jako když se v předposlední kapitole několikrát mimochodem zmiňuje návštěva Václava Havla na pódiu festivalu v Lipnici v roce 1988, ale už se nedozvíme, co tam dělal a jaký to mělo dopad na folkovou scénu či festival samotný. A fenomén Porty autor pominul úplně.

Podobně povšechně se tu přistupuje k dílu jednotlivých folkařů, na které jako kdyby v knize mezi všemi těmi korespondencemi kulturních pohlavárů ani nebylo místo. Po dlouhé předehře nepřijdou v kapitole Funkce slova ve folkových písních žádné hlubší rozbory textů, jen jakýsi plošný soupis pokrývaných témat. To, co bylo na celé folkové scéně zdaleka nejzajímavější, tak dostane stěží dvacet stran.

Jaromír Nohavica, Karel Kryl a Jaroslav Hutka na Koncertu pro všechny slušný lidi v pražské Sportovní hale (3. 12. 1989).

Jaromír Nohavica, Karel Kryl a Jaroslav Hutka na Koncertu pro všechny slušný lidi v pražské Sportovní hale (3. 12. 1989).

FOTO: Michal Doležal, ČTK

Z role chladného analytika vystoupí Houda jen v poslední kapitole věnované případu Nohavica. Tady pro změnu nechá mlčet archívy zaznamenávající jeho spolupráci s StB a soustředí se na písničkářův vnitřní boj s vlastním svědomím v písních z let 1985 a 1986. Nohavica se podle autora stal obětí honu na čarodějnice, kterým se většinové obyvatelstvo – v době normalizace k režimu loajální – chtělo zbavit viny tím, že ukázalo prstem na pár nešťastníků. „Nohavica maximálně mohl zradit sám sebe, ale je pouze a jen jeho věcí, jak se s tím vypořádá, případně nevypořádá,“ píše. Kniha Intelektuální protest nebo masová zábava? tak končí v podivné ambivalenci převlečené za ideál historikovy objektivity.

Při pohledu na celý text je zřejmé, že použití čistě akademických metod autorovi zabraňuje v tom, aby o československém folku za normalizace podal ucelenější obrázek. Více se tu dozvíme o motivech komunistických aparátčíků než folkařů samotných. Když připočteme jazykové neobratnosti či opakování tezí, lze konstatovat, že místo vítané knihy o fenoménu folkové scény dostal čtenář spíše lehce nadprůměrnou dizertační práci.