Cenu FIAF v minulosti obdrželi Ingmar Bergman nebo Martin Scorsese. Jsou vám zrovna tito dva nějak blízcí?

Moc ne. I když zvlášť Bergman je velká osobnost kinematografie, kam se na něj hrabou dnešní režiséři. Jen je na mě moc existencialistický. Bližší jsou mi Luis Buñuel nebo Federico Fellini, kteří pracují volně a inspirativně s imaginativností. Já vždycky říkám, že lovíme ve stejném rybníce. K nám bych ještě přiřadil Davida Lynche. Bergman tam nesedí, je u jiného rybníka.

Proč jste si při této příležitosti vybral, aby se ve Varech hrály krátký film Možnosti dialogu a celovečerák Šílení?

Ze své tvorby mám nejradši snímky Šílení a Spiklenci slasti. Jsou asi nejangažovanější, nejagresivněji se obracejí do společnosti. Takhle bych to chtěl dělat. No a Spiklenci slasti se ve Varech hráli, když jsem v roce 2009 dostával Křišťálový glóbus, takže tentokrát jsem ukázal na film Šílení a z kraťasů na Možnosti dialogu.

Filosofický horor Šílení vznikl v roce 2005, ale jeho kořeny jsou mnohem starší, že?

Začal se odvíjet od jedné scény z hororové povídky Edgara Allana Poea, kterou jsem poprvé četl ještě v pubertě v knížce Šílený psychiatr vylovené z otcovy knihovny. Od té doby je Poe, podobně jako Lewis Carroll, součástí panteonu mých velikánů. Z jeho textu mi nejvíc utkvěl moment, kdy vzbouření vězni natřou dozorce dehtem a vyválejí je v peří. Hned jsem si představil černé postavy obsypané bílými pírky a z tohohle obrazu se pak všechno zrodilo.

Moje scénáře často vznikají z jednoho motivu, na který se postupně nabalují další. Třeba u snímku Přežít svůj život byl na začátku sen. Hned po probuzení jsem si řekl: „Do prčic, to by mohl být úvod nějakého filmu!“ Nepracuju tak, že bych si vzal tužku a papír a psal scénář, nechávám všemu volný průběh. Podle mě jde o nejautentičtější způsob tvorby, protože si nic nevycucáváte z prstu.

V případě filmu Šílení se k původní Poeově povídce přidala jeho další próza Předčasný pohřeb a texty markýze de Sade. Ten byl pro nás dlouho spíš mýtem, protože i za první republiky vyšla česky jen kniha Justina čili prokletí ctnosti s ilustracemi Toyen a ještě vykudlaná, úplně v ní chyběly filosofické pasáže, které jsou na ní nejzajímavější a navíc čím dál aktuálnější. Jde o provokativní úvahy o svobodě, náboženství, katolické morálce. Svoboda je základní civilizační problém a Sade ho postavil tak radikálně, že to řada lidí dodnes nedokáže přijmout. Má s tím ještě větší problém než s erotickými pasážemi jeho textů, které mi mimochodem vždycky připadaly spíš groteskní.

Abych to dopověděl, námět k filmu Šílení jsem dal dohromady v roce 1970.

Co jste s ním udělal?

Nabídnul jsem ho Barrandovu. Ti si ťukali na čelo, řekli mi, že jsem režisér animovaných kraťasů a na hraný celovečerák nemám předpoklady ani vzdělání a dál se se mnou nebavili. Život v totalitním režimu má výhodu, že jste pořád nucen pracovat, protože vám vaše věci neustále někdo odmítá. Mám doma plný šuplík námětů ze sedmdesátých let.

Jak moc jsou u vašich snímků důležité scénáře?

Já je vlastně nepotřebuju, naposledy jsem měl kompletní scénář u Něco z Alenky. Když jsme dělali film Šílení, kreslil jsem si, jak budou vypadat záběry, vždy až ráno před natáčením. Jen jsem přišel o chvilku dřív než ostatní. Všechno jsem měl jen ve své hlavě, ani kameraman nevěděl, co bude následovat.

Výsledek tedy vzniká až ve střižně?

Film je střih. Jste někde, střihnete a jste najednou úplně jinde – to už umí jenom sen. Proto má kinematografie ke snění tak blízko, žádné jiné umění tohle nedokáže. Stříhám rád. Proto taky točím různé varianty scén. Chci nechat celý proces co nejdéle otevřený. Dává mi to větší svobodu.

Některé mé kraťasy byly dokonce improvizované od začátku do konce. Třeba Historia Naturae (Suita). Pustili mě do entomologického ústavu a muzea, dali nám k dispozici exponáty, takže jsem animoval tapíra nebo pásovce, k nimž bych se jinak nedostal. Všechno jsme vymýšleli až na místě. Stejně jako u J. S. Bach – Fantasia G-moll. Chodil jsem po Praze a zapisoval si, kde jsem zrovna viděl nějakou zajímavou zeď. Vybrané jsme pak s kameramanem natočili, a až nakonec se vyjevilo téma, myšlenka, která tam samozřejmě byla latentně přítomna od začátku, ale nebyla nikde zapsaná, nebylo to tak, že bych ji takzvaně realizoval. Když točíte podle nějaké ideje, vznikne dílo à la these – což je prostě špatně. To nemá s uměním nic společného. Je potřeba důvěřovat nevědomí, které do díla vloží, co vás skutečné zajímá, co je ve vás skutečně ukryto, co je opravdu prožité.

Film Šílení je o svobodě, o tom, jak je naše svoboda omezována druhými. Ale i u něj jsem si to plně uvědomil, až když bylo hotovo, že jde o téma, které hlubinně leží v každém člověku, který svou představu o světě nebere jen z televize.

Co na to, že je vše dlouho otevřené, říká váš producent Jaromír Kallista?

Je z toho nešťastný, protože se mu scénář mění pod rukama. Spiklence slasti jsem z krátkého na celovečerní film přepsal za jednu noc. Rozpočet byl samozřejmě udělán na krátký snímek, takže se musely narychlo shánět peníze. A honorář jsme za Spiklence nedostali dodneška. Jenže se nedalo nic dělat, jakmile to z vás vypadne, nemůžete zacouvat zpátky. S Kallistou to máme rozdělené. Já se mu nepletu do finanční a produkční stránky věci, on mně do umění. A myslím, že to funguje docela dobře. Jen on je na tom hůř, protože moje práce je na rozdíl od jeho radost.